Znamení | Kruhy v obilí

2. srpna 2015 v 20:57 | Terka M. |  Jednorázovky
  • Po opravdu dlouhé době zveřejňuji na blogu jednu jednorázovou povídku. Ani si už nepamatuji, kdy jsem nějakou zveřejnila naposledy, ale tahle vlastně vznikla v návaznosti na mé stupidní srpnové téma v Roční literární soutěži. Kvůli tomu, abych vám dopřála trochu inspirace, tak snad to alespoň trochu pomůže.

---

Procházela jsem se mezi obilím, když jsem narazila na takové, které leželo na zemi, jako kdyby to někdo udělal schválně. Jemně jsem přes část toho místa přejela prsty a napadlo mě, jaký to má tvar z vrchu. Naši neměli vrtulník, kterýmž by to mohli zjistit, ale příčinu to mít muselo. Ufoni, například. Poslední dobou těch případů v televizi bylo až moc.

Jednoho souseda podle všeho unesli, ale většina z normálních lidí se mu jen smála. Já ne. Buď jsem nebyla normální, nebo jsem skutečně věřila v existenci mimozemšťanů. Pravdou bylo to druhé, i když bych to veřejně nepřiznala. Na to jsem se příliš bála kritiky a posměšků od ostatních. Troufla jsem si s ním o tom mluvit, samozřejmě o samotě, ale domníval se, že si z něho dělám jenom legraci. Nevěřil, že to chci doopravdy vědět.

Teď jsem tu seděla na tom uleželém obilí a tiše rozjímala. Mohli by z toho vinit mě, ovšem, pro všechny jsem vždy byla podivínka, ale tohle pole patřilo naší rodině a mne napadlo, že mi ufoni dávají nějaké znamení. Možná abych se připravila na invazi. Nebo na vlastní únos. Nemohla jsem si být ničím jistá. Jen tím, že to něco znamenalo.

Zprudka jsem vstala ze sedu a znovu jsem se po ležícím obilí porozhlédla, udělala jsem pár kroků napravo a pak jsem se znovu vrátila na své původní stanoviště. Zdálo se mi to? Zadívala jsem se tam, kde měl být vrch toho kruhu, či co to bylo a… "Není to srdce?" Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas, ale pousmála jsem se nad svou myšlenkou.

Existovala jen jedna osoba, která by tohle dokázala udělat. Věděl, že miluji záhady. Co záhady, že miluji mimozemšťany a že na ně věřím! Michael. Ten jediný, jemuž jsem se se svým tajemstvím svěřila. Ten, který mě v něm podporoval, neboť bylo i jeho. Tak moc jsme si byli blízcí, jako bratr a sestra. Ne, v žádném případě, bylo toho mezi námi víc. Něco na něm se mi líbilo. Imponovalo mi a hruď se mi kvůli tomu třásla neskutečnou láskou.

Šla jsem po okrajích toho zvláštního tvaru, jenž mi připomínal srdce, a něco po zemi hledala. Malý hlásek mi v hlavě našeptával, že tam pro mě Michael cosi nechal. Když jsem došla do místa, kde se tvořil jakýsi zobáček, podívala se na obě části, kde se rozděloval. Ležely tam dva prsteny. Kroužky sudého počtu, které vypadaly tak kouzelně. Popadla jsem je oba do ruky, aniž bych se nad tím zamyslela.

Podívala jsem se kolem sebe, tentokrát pozorněji. Někde tam přece musel být nějaký vzkaz. Něco jako: vezmeš si mě? Ta naděje mě zahřála po srdci a já si zakázala přestat doufat. O pár minut později jsem měla ruce zoufale nad hlavou a ta síla mě táhla vzhůru. Měla jsem nutkání upustit ty prsteny, ale něco mi říkalo, že kdybych tak učinila, už nikdy se nedostanu zpátky. Nebo mi to říkalo, pokud je neupustím, nedostanu se domů? Nebyla jsem si jistá. Tomu hlasu nebylo absolutně rozumět.

Pod paží mě zašimral vítr. To, jak jsem se pod vlivem té síly začala vznášet. Jakoby gravitace vůbec nefungovala. Vypískla jsem. Leklo se to a já se řítila k zemi. Nebyla jsem tak vysoko, aby se mi stalo něco jiného, než mě rozbolavěl zadek z toho pádu, přesto jsem se snažila uvelebit to takové pozice, aby to bolelo co nejméně.

A pak jsem se zastavila. Otočila jsem se směrem vzad a vykulila jsem oči překvapením. "Michaele? Co… co tu děláš?" zadrhla jsem se v hlase a on mě se vší opatrnosti postavil na zem. "Děkuji." Sklonila jsem hlavu. "No, co mi řekneš?" Odhodlala jsem se mu podívat do očí, v nichž se zračilo provinění.

"Omlouvám se," nevydržel se mi do očí dívat dlouho. "Je to moje vina. Kdybych," složil ruce podél těla a odmlčel se, "kdybych tě tímto způsobem nechtěl požádat o ruku, nic z toho by se nestalo. Já… vážně moc se omlouvám."

"Tys mě chtěl požádat o ruku?" Vzpomněla jsem si na ty prstýnky, které jsem svírala v ruce. Usmála jsem se na něj. "Ano." Pronesla jsem nejspíš až příliš hrdě a stejným stylem jsem zvedla bradu.

"Ano?" zdálo se, že ho to vyděsilo. Ne, podivilo. Spletla jsem si jeho výrazy. "Jsi si jistá? I potom, co se dneska stalo? Nechceš se spíš rozejít?"

"Ne." Řekla jsem rázně. "Miluji tě, Michaele, copak to nechápeš?" Chytila jsem ho za ruce a co nejpevněji je stiskla. "Chci se tě vzít a je mi jedno, že mě na mých zásnubách málem unesli mimozemšťané… nebo co to bylo." Hlasitě jsem se zasmála.

Michael mi úsměv opětoval. "Jsi skvělá, víš to?"

S tou otázkou jsem se na něho vrhla, chytila ho kolem krku a přitiskla mu své ústa na jeho. Vjela jsem mu rukama do vlasů a užívala jsem si to. Bylo to jako sen, který člověk prožije jen jednou za život, jelikož si bere lásku svého života. "Miluji tě," opakovala jsem mu do ucha.

Probudila jsem se ve své posteli a byla jsem celá zpocená. Pokusila jsem se nahmatat, zda vedle mě někdo leží, ale nikoho jsem nenašla. Vztekle jsem praštila do postele. V jednom kuse se mi o tom jenom zdá. O únosu ufonů. O tom, že si najdu hezkého mladého muže pocházejícího z jiné planety a že ho budu z celého srdce milovat a vyznávat mu lásku. Miluji tě, Michaele. Zněla má myšlenka, která patřila tomu, koho jsem chtěla nejvíc, ale nikdy jsem ho nemohla mít, protože… neexistoval. Vysnila jsem si ho. Miluji tě, ale musím začít žít. Zvedla jsem se a v tu ránu jsem na něj zapomněla.

Nemohla jsem o mužích pouze snít, nemohlo se mi o Michaelovi zdát. Musela jsem svého zachránce najít a zamilovat se do něj.

---


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. srpna 2015 v 21:18 | Reagovat

Já vlastně moc nevím, co na tuto povídku říct. Jako vždy obdivuji tvůj styl psaní, a upřímně, stále jsi mě překvapovala, nejprve s tím, že to nebyli mimozemšťané, a poté s tím, že to byl jen sen.
Ale zdálo se mi to docela zmatené. Vlastně ani nevím proč. Všechno jsem pochopila, ale bylo to takové hektické a některé věci bych více vysvětlila, třeba více popsala jejich vztah, nejen dvěma větami.
Vím, že mj komentář ti moc neřekne, ale chci tím vlastně říct, že se mi to moc líbí, ale už jsem od tebe četla něco lepšího. omlouvám se, ale tak to cítím.
Doufám, že tě to neurazí nebo nerozesmutní, protože to není tak, že bys to měla zahodit, jen jsem prostě čekala něco lepšího.
Ale to srdce v obilí by se mi také líbilo. Je to krásně vyšinuté :-)

2 Terka Terka | E-mail | Web | 2. srpna 2015 v 21:28 | Reagovat

[1]: Musím se přiznat, že jsem u psaní ani nějak moc nepřemýšlela, spíš vůbec. Ještě než jsem šla k babičce, dostala jsem nápad na začátek a nějak jsem to v hlavě rozvíjela, přičemž některé věci až za chodu. No, a taky jsem tu povídku napsala kvůli tomu, abych všem soutěžícím trochu dodala inspirace, takže když tak - pokud bys chtěla a nic jiného tě nenapadlo - můžeš udělat takové volné pokračování. :-)

3 Katie Katie | Web | 4. srpna 2015 v 22:18 | Reagovat

Přečetla jsem si to dvakrát a ještě než jsem začala, jsem si říkala, že by to mohla být dobrá inspirace. A řekla bych, že to splnilo účel. =)
Sice ten moment, kdy hledala vzkaz a našla ty prstýnky a z ničeho nic se ji pokoušejí unést a pak zase v mžiku je to pryč, to bylo takové chaotičtější ale jinak se mi povídka líbila. =)
Co je ale důležitější, vnuklo mi to malý nápad na povídku, tak snad se mi to povede rozvést a dokončit. ;-)

4 Marsi Marsi | Web | 5. srpna 2015 v 21:14 | Reagovat

krásná povídka, moc se ti povedla a dobře se to četlo :)

5 Sára Dracová - SB Sára Dracová - SB | E-mail | Web | 21. srpna 2015 v 17:16 | Reagovat

Velmi pěkná a romantická povídka. Zajímavé a nádherné požádání o ruku... Krásně napsané.Ke konci mě velmi překvapilo, že to byl jen sen. Krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.