Žijeme v plastu (2/2)

5. března 2015 v 13:03 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Jak jsem slíbila, zveřejňuji druhou, a zároveň závěrečnou část této povídky. Upřímně doufám, že alespoň někoho z vás baví ji číst. Pokud vám na ní něco nesedí, klidně to řekněte, já vám hlavu neutrhnu. Tedy za předpokladu, že se bude jednat o dobře míněnou kritiku, ne příliš útočnou, ale tak, abyste vysvětlili, co vám na povídce chybí, co vám na ní přebývá. :)

---


"Půjdu za ní," pronesl a Less si oddechla, "ale ty zůstaneš tady. Jen pro případ, že by už bylo pozdě a matka byla právě s katem na pódiu, svlečená do půl těla, odřená od biče…" trhnul sebou a přimhouřil při tom oči. Less věděla, že musí jít s otcem, jinak by se neudržel.
"Jdu s tebou." Řekla rozhodně a její otec věděl, že už ji nepřemluví, aby zůstala. Když jednou řekla, že půjde s ním, už jí od toho nikdo neodradí.
Nakonec tedy přikývl s tím, že byl srozuměn, že by ho nenechala jít samotného. Navíc, uvědomovala si, že je to všechno její vina. Kdyby tu lahev nerozmáčkla… nikdy by tohle nemuseli řešit a žili by si dál spokojeným životem, jako doposud. Teprve potom si uvědomila, že vlastně žádný život neměli. Jen otročili systému, vyráběli nezdravé plasty a dříve umírali. Ihned poté, co matku zachrání, vypukne demonstrace. Obrovská. Zabije každého, kdo se k ní jen na krok přiblíží, aby ji zatknul. Byla rozhodnuta, že se vzepře systému. Už ji nebavilo dělat jen to, co se podle zákonu může. Chtěla dělat to, co ona chtěla. Potřebovala si dát květiny od přítele do skleněné vázy a ne do hnusného plastu, který ji jen zneklidňoval.
"Budu protestovat," zamumlala si pod nosem a otec se k ní ztrápeně naklonil. Snažil se ji přemluvit, aby nedělala blbosti, ale ona si to nedala vymluvit. "Tati, už nechci, aby musela naše rodina jenom otročit. I kdybych kvůli tomu měla zemřít, už nikdy nebudu používat plasty. Fuj." Neodpustila si.
"Nemluv tak nahlas, dcero. Leslie, prosím." Podíval se jí do očí, ale ona jemu ne. Věděla, že kdyby tak učinila, jeho pohled by ji donutil, aby to vzdala. "Jsi jediná dcera, co mi zbyla. Nejmladší. Když zabili tvé sourozence, byla jsi ještě v kolébce a matka tě schovala do skříně, aby tě nikdo nenašel. Modlili jsme se, aby se tam nepodívali a je to ani nenapadlo." Usmál se hrdě.
Tohle Less netušila. Neměla ani tušení, že měla nějaké sourozence. Celý svůj život si myslela, že je jedináček. Celý můj život byl jedna velká lež, pomyslela si a ukápla jí slza.
"Nebreč, víš, že se to nesmí," zakroutila nesouhlasně hlavou. Nebyla si jistá, zda si dělá legraci nebo to, že ji tu informuje o zákonech, myslí zcela vážně, protože zrovna před chvilkou mu taktně naznačila, že na všechny nařízení této země se může z vysoka vybodnout.
"Ne, nevím a nepoučuj," rozkázala mu, "tyhle stupidní zákony už dlouho nebudou platit. Nesnáším je. Jen si přeji, abych tou demonstrací dosáhla svého a oni konečně odstoupili."
"Uvidíme," zabroukal to jako nějakou melodii a Less ho popohnala, aby šel na náměstí rychleji. Musela co nejrychleji zabránit tomu, aby matce něco udělali. Mohla za to ona, a pokud má někdo pykat, nebude to nikdo jiný. Vystartovala z poklusu do velmi rychlého sprintu a svého otce nechala za sebou. Bylo jí to jedno. Za předpokladu, že dostane matku pryč, už tam otec ani nebude muset chodit a může se vrátit domů.

"Mami!" Křikla, jak nehlasitěji mohla přes celé náměstí.
Lidé se na ni polekaně dívali. Dávali si prst na ústa, aby byla ticho a vytvářeli pro ni uličku k pódiu. Už se připravovala na to, jak tam bude ležet její matka v bolestech a křečích, s krvavými oděrkami po celém těle, ale v okamžiku, kdy se dostala do první řady, nemohla popadnout dech. Ten, kdo tam ležel, nebyla její matka, ale Lucius. Její dlouholetý přítel.
Pozorovala ho, zda najde nějaké známky toho, že ještě žije, ale byl tak vyřízený, že kdyby zemřel, byla by to pro něj polehčující okolnost a už by ho nic nebolelo. Se slzami v očích si k němu přidřepla a zkontrolovala jeho pulz. V pořádku, snažila se mu říct, že bude v pořádku, ale měla úplně vyschlo v puse a nedokázala dát dohromady jedinou větu.
Všimla si, že se k ní blíží jeden z katů přihlížejících nespravedlivému trestu. Ještě víc se k němu přivinula, aby ho ochránila před další ranou z biče. Byla si jistá, že tu by už nepřežil. Chtěla za něj obětovat i život, pokud by to bylo nutné.
"Jděte pryč! Maříte vyšetřování!" Řval po ní onen kat a ona sebevědomě zakroutila hlavou.
"Nejdu, trhněte si nohou," drze na ně vyplázla jazyk, "ani se od něj nehnu. Neublížíte mu. Nevím, co podle vás udělal nebo neudělal, ale určitě to nebylo nic tak hrozného jako rozmáčknutí plastové lahve. Nesnáším plasty." Řekla to se vším znechucením, které v sobě našla.
"Zrádkyně!" Zařičel druhý z katů a vrhnul se směrem k ní. Jenže v té chvíli byl odstrčen nějakou tajemnou silou, která přiběhla zezadu. Nakopla mu zadek a třískla mu hlavou o zeď. Padnul v bezvědomí k zemi a kolem hlavy se mu rázem začal točit milion hvězdiček.
"Mami," vydechla Less a podívala se na člověka, který stál za ní. "Tati." Usmála se na oba své rodiče a uvědomila si, že konečně může říct, že je na své rodiče zaslouženě hrdá. "Jste hrdinové. Jsem na vás náležitě pyšná." Chtěla je obejmout, ale zrovna teď nemohla přestat bránit Luciuse, který ležel na zemi tak bezbranně, až by to katy přímo svádělo k tomu, aby to dodělali a zabili ho tak.
Políbila svého přítele na čelo a pak i na rty. Když se oddálila, viděla, že on své rty jemně našpulil a zasmála se. Měla důvod k radosti. Přilepila svou pusu znovu na tu jeho a tentokrát se neodtáhla, protože nemohla. Lucius ji začal hladit po vlasech. Objímal ji. Líbal ji. Bylo to tak příjemné, že Less málem zapomněla na svoje rodiče a na to, že zrovna nyní mají pravděpodobně velký problém.
Bylo to tak nádherné, radostně zavzdychala, když se sobě navzájem podívali do očí ihned poté, co se od sebe oddálili. "Miluji tě. Nemám tušení, co bych dělala, kdyby se ti něco stalo a…" Lucius jí přidržel prst na rtech a pokusil se zvednout na rukou. Pokus selhal a on zůstal ležet na zemi jak široký, tak dlouhý. Chtěl jim pomoct s těmi nepovedenými hloupými bastardy, ale nebyl si absolutně jistý, jak.
"Miluji tě, Less." Řekl pouze, ale jí to vlastně bohatě stačilo. Nezáleželo jí na nějakém dlouhém zamilovaném proslovu, který ani nemusel být opravdový, ale jen na dvou slovech, které zrovna teď použil. Podle nich poznala, že ji doopravdy miluje. Víc než kohokoli jiného. Alespoň v to doufala.
"Máma s tátou potřebují pomoct, sami je nedokážou porazit…" když se Leslie podívala kolem sebe, zjistila, že její rodiče vlastně vůbec nejsou sami. Vzpoura se vyvíjela tak, jak si to Less vždycky jenom přála a stačila k tomu jediná věc - láska. "Společně jsme jim pomohli k tomu, aby už nebyli slepé ovce ženoucí se davem, aby posloužili svým pánům jako levná svačinka."
Usmála se a byla hrdá na sebe a hlavně na své rodiče, že jí pomohli a nebáli se. Na svého přítele, že to všechno přežil a nenechal se zabít. A na všechny ty lidi, kteří se zapojili do boje proti výše postaveným. Byla šťastná, že nedostali strach a měla chuť začít zpívat, ale udržela se. Kdyby si začala byť jen trochu prozpěvovat, všem těm lidem by praskly bubínky a oni by jí za to moc vděční nebyli.

Ačkoli, nepotřebovala vděčnost. K životu potřebovala, aby ji lidi měli rádi a určitým způsobem respektovali. A aby se vzbouřili proti tomu, co za žádných okolností nebylo správné. Věřila, že už nikdy nic nebude tak, jak to bylo, když se narodila. V pohádkách hrdinové vždy vítězí, tak jí to připomínala matka, když si spolu po večerech četly a chichotaly se tomu. Padouši pokaždé prohráli. Každý den si přála, aby to dopadlo jako v jedné z těch pohádek, o kterých tak zasněně přemýšlela. Bála se, že ji budou považovat za hrdinu. Nikdy jím nechtěla být.

V jistém smyslu vždy chtěla být sama sebou. Bez toho, aby na ní závisely lidské životy. Aby na ni lidé spoléhali stejně, jako ještě na nikoho ne. Nechtěla nikoho zklamat. Bála se zodpovědnosti. Když jí otec řekl pravdu o tom, že ve skutečnosti nikdy nebyla jedináček, pohltil ji vztek, jaký by žádného hrdinu nikdy neměl. Ona nebyla hrdinkou. Byla jen obyčejnou holkou, která pomohla milionu hrdinům najít tu správnou cestu a postavit se za svá práva.

To nebylo hrdinství. To byla statečnost. Odvaha vytrvat, přestože mnohdy pocítila bezmoc. Vždy byla jen tou slečinkou, co si maximálně uměla správně nalakovat své dlouhé nehty, nikdy si nepředstavila, že by mohla způsobit něco takového. Něco, co bylo snem mnoha lidí. Nevěřila, že k tomu našla odvahu zrovna ona, ale byla tak nadšená, že se co nejrychleji naklonila k Luciusově obličeji a velmi vášnivě ho políbila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. března 2015 v 14:29 | Reagovat

Jediné, co mi na té trochu nesedělo, je vlastně to, že její matka šla oznámit to pomačkání láhve, když stejně doma schovávají sklo, tak proč ne jeden zničený kus plastu? Nebo se jí třeba nesnažila zpátky vyfouknout.
Ale jinak to bylo opravdu nádherné, a jsem moc ráda, že to dopadlo dobře. Píšeš úžasně, máš talent a můj obdiv, jen tak dále!

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 5. března 2015 v 17:25 | Reagovat

Dočetla jsem i druhý díl a jsem ráda, že to dobře dopadlo. Je to čtivě napsáno, rozhodně se čtenáři nenudí.

3 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 6. března 2015 v 18:05 | Reagovat

Páni, krásná povídka, jsem ráda, že se to dopadlo dobře a že se lidé postavili proti, bylo to správné. Četla se moc hezky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.