Žijeme v plastu (1/2)

3. března 2015 v 18:18 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Po dlouhé době tu přidávám povídku. To téma mi připadalo vážně dobré, v hlavě se mi vyrýsoval nápad a já už nemohla déle čekat a musela jsem to napsat. Bavilo mě to. Tak moc mě psaní této povídky bavilo. A já jen doufám, že vás bude alespoň z poloviny bavit číst. Ale ve vašem zájmu jsem ji musela rozdělit na dva díly, takže ten druhý vyjde ve čtvrtek, protože na zítra mám přednastavenou recenzi a taky, můžete si chvilku počkat, ne? Snad se to bude dát číst. :)

---

Seděla na střeše a pozorovala holuby, kteří si hráli jen pár centimetrů od ní. Nebála se, že by jí něco udělali. Sedávala tu denně a neměla dojem, že bz z nich měla mít strach. Nebyla vyloženě strašpytel, ale ani nebojsa. Bála se hodně věcí. Třeba toho, že jim nebe spadne na hlavu. Že ty plasty, které je obklopují, je nakonec úplně pohltí a nezbude po nich žádná památka. Bála se zapomnění.
Sledovala, jak její matka právě napouští vodu do plastové lahve a její otec, jak stojí u plastového barelu na vodu s kalhoty staženými k zemi a z těla mu vytéká žlutá tekutina. Když si uvědomila, že na to fascinovaně zírá, okamžitě odvrátila pohled a měla sto chutí si nafackovat.
"Leslie!" Zavolala na ni matka, držíc v ruce plastovou láhev, do které měla dát mléko od krávy. Povzdechla si. Nesnášela, když na tu krávu musela sahat svýma čistýma rukama s čerstvě nalakovanými dlouhými nehty.
Přesto seskočila ze střechy. Pokud by tak neučinila, mělo by to nedozírné následky a ona by pak měla doma navždy peklo. Do té doby, dokud by se neodstěhovala, což sice nemusela být tak dlouhá doba, vzhledem k jejímu věku a k tomu, že již nyní plánovali s přítelem vlastní bydlení, ale mrzelo by ji, kdyby si rodiče znepřátelila.
"No jo, už jdu," zamručela, když na ni matka zavolala znovu, tentokrát už víc naštvaně. Copak neviděla, že jsem na střeše? Pomyslela si zmateně. Občas své rodiče opravdu nechápala. "Řekla jsem, že už jdu!" Tentokrát to přímo zakřičela, na chvíli se zastavila a zaposlouchala se, zda na ni nezavolá počtvrté, ale jak se zdálo, tak to zabralo.
Podívala se na matku tím bílým a než si toho stačila všimnout, mrkla očima a zase ji pozorovala normálně. "Leslie, kde pořád vězíš?" Ta pokrčila rameny. Nemělo cenu to matce vysvětlovat, ona by stejně nepochopila, proč ji baví sedět na střeše, pozorovat lidi a bavit se s holuby, kteří byli momentálně jejími nejbližšími přáteli. Ano, cítila se mizerně. "To je jedno, vezmi si tu láhev a jdi pro mléko, budu dělat bábovku a vím, že ty si s tou krávou rozumíš nejlépe."
"Ha ha." Ukázala ironicky, jak se smíchy popadá za břicho. Nesnášela tyhle matčiny urážky, že je její nejlepší kamarádka kráva, protože k ní má nejblíže. Její rodina se neměla vyloženě špatně, ale od té doby, co žili obklopeni plasty, zákazníků, kteří si chtěli koupit něco bio, ubývalo. Jí osobně to bylo jedno, alespoň toho zbylo víc pro ně. Jen kdyby to matka netahala do práce…
Pracovala v továrně na plasty.
Dříve tam byly sklárny, ale ty zavřely na konci jednadvacátého století, protože všem přišly nekvalitní a nebezpečné. Vláda vydala pochybný zákon o zákazu skla v domácnostech. Dělali pravidelné kontroly, a kdo se prohřešil a měl doma sklo, byl okamžitě a bez milosti potrestán. Nesnášela jejich zákony a nevěřila tomu, že je sklo špatné.
Matka jí často říkávala, když přišla z práce, aby k plastu moc nepřilnula. Byl to jeden velký hnus, kterého se lidé potřebovali zbavit a vrátit se zpět k sklu. Naneštěstí tomu nikdo nevěřil. Všichni věřili vládě. Jako kdyby ani netušili, co jim před několika mnoha lety provedla. A bylo docela jedno, že tam nyní byl někdo jiný.
"Chtěla bys, aby znovu otevřeli sklárny?" Matka si dala ruku před pusu, čímž jí naznačila, aby byla ticho. Venku je mohl kdokoli odposlouchávat, proto se o tom raději bavili u večeře, když přišli z práce a ona ze školy. Dneska bylo volno. Den beze skla, jak to pojmenovali ti, co se chopili moci. Hned následující den měl být další významný den pro jejich komunitu. Mezinárodní den plastů.
Leslie si vzpomněla, že se vždy v ten den koná obrovská demonstrace proti plastům. Někteří lidé se pravděpodobně ještě nesmířili s tím, že museli vyházet plasty a ona vlastně taky ne. Podle předpisů si nikdo nemohl nechat ani kousíček skla, ale když byla Less malá, rozbila vázu. Bylo to nechtěně a ona se pak rozbrečela, protože si myslela, že ji čeká výprask. Nečekal. Matka střepy opatrně posbírala, ostré rohy obrousila a schovala je na různá místa v domě tak, aby je nikdo nenašel.
Bylo to trestné, ale matka věřila, že střepy přinášejí štěstí, a když se na nic nepřišlo, rozbila ještě další věci, které jí přinesli sousedi, aby si s tím nějak poradila. Jednalo se o členy povstání. Respektive o lidi, kteří byli proti zákazu skla a kteří také věřili v jeho magické účinky.
Tihle lidé zůstávali v anonymitě. Do doby než se jim podaří získat dostatečný počet přívrženců, aby mohli vyjít na světlo a zůstat tak neporaženi. Neúčastnili se žádných demonstrací, při kterých se vraždilo. Byli chytří a věděli, že tím by své řady jistě zmenšili. A měli svoje vlastní zákony. Své symboly. Svou vlastní vlajku se skleněným střepem uprostřed červenomodrého pole. Neměli ji vyvěšenou na žádném veřejném místě, ale v jednom starém opuštěném domě ve sklepě, kde se každý pátek při pivě scházeli, aby zase pomluvili systém.
Její rodiče ne, ani jeden se tam nikdy neukázal. Oba se od toho distancovali a dělali si na svém písečku. Oni to brali jako zradu a každý večer k nim kvůli tomu přijeli policajti, aby zkontrolovali, zda je u nich doma všechno v pořádku a opravdu tam nemají žádné sklo. Leslie docházela trpělivost. Copak neměli nic jiného na práci? Žádného jiného přívržence? Bála se, že někdy odhalí tu vázu, kterou rozbila, když byla malá a její rodiče zatknou. Nebo také ji. Přece jen s nimi bydlela v jednom domě.
Přemýšlela, co by dělala, kdyby její rodiče byli ve vězení. Utekla by? Nebo by jim šla na pomoc, vyrvala je z rukou zákona, dokud by ještě nebylo pozdě a utekli by společně? Měla strach, že se jednoho dne bude muset rozhodnout, zda zůstane na straně rodičů nebo uteče někam, kde ji nikdo nebude znát, aby si na ni neukazovali za to, že je nepodržela.
Rukou rozdrtila plastovou láhev, kterou měla v ruce. Musela se pořádně zamyslet. Sakra. Neomaleně v duchu zaklela. "Mami?" otázala se, když se otočila směrem, odkud přišla a zadívala se matce do očí. Ukázala jí rozmáčklou lahev a skoro se rozbrečela. Provinění proti systému. Rozbitá láhev znamená deset ran bičem a sto dní jen o chlebu a vodě, přičemž na vodu nesmějí použít žádnou nádobu, pouze vlastní ruce.
"Dcero!" Vykřikla matka, ale pak se zase uklidnila a šeptem ji popohnala blíž k sobě. Leslie si co nejdřív pospíšila. "Co se stalo?" Ptala se šeptem. Vlastně skoro ani nemluvila, jen otevírala pusu a čas od času z ní vyšlo nějaké slovo.
"Já… byla jsem rozzlobená a," nevěděla, jak říct, že přemýšlela nad tím, co by dělala, kdyby je zavřeli do vězení. "A přemýšlela jsem. Hodně jsem přemýšlela." Omluvně se na matku podívala a následně pokrčila rameny. Matka pochopila, nad čím její jediná dcera přemýšlela.
"Ukaž," ve své podstatě to znamenalo, aby jí tu lahev podala, že už se o to postará. Leslie tak učinila a byla ráda, že už to nedrží v ruce, která se jí mezitím začala nepříjemné potit. "Postarám se o to, bez obav, vezmi si tedy ten kastrol, co máme v kuchyni, ten nerozbiješ," když Less stála na místě neschopná pohybu, matka ji pobídla krátkým mávnutím ruky, "jdi."
"Buď opatrná," omluvně se na ni zadívala, "mám tě ráda, mami."
"Já tebe taky, Less." Usmála se na ni, smířená se svým osudem. Věděla, že není šance se té lahve zbavit bez toho, aby to kdokoli nezjistil. Svou dceru proto láskyplně objala. Přesně tak, jak matka objímá dceru předtím, než nastoupí svou stodenní trest. "Miluju tě, postarej se o tátu, brzy budu zpátky." Podívala se jí do očí a Less zmateně přikývla.
Teprve potom, co matka odešla, Less došlo, co chce udělat. Šla se udat na Správu. Odběhla za otcem a začala mu to všechno honem rychle vyprávět. "Počkej, zpomal, Leslie," pokusil se ji zastavit, aby vstřebal ty informace, které do něj sypala. "Chceš mi říct, že se jde matka udat na Správu, přestože ví, jaké to pro ni bude mít následky? Přestože jsi tu lahev zničila ty?"
Plýtvání plasty, tak se nazýval ten zákon. Každá domácnost měla vyhrazeno jen určité množství plastů, aby to pro ně nebylo příliš nebezpečné. Tedy, hlavně proto, že výroba plastů stála nějaké peníze a ve vládě byli samí sobci, kteří je nechtěli dát nikomu jinému než sami sobě.
"Jo, přesně to ti chci říct." Zkousla ret až příliš a najednou ucítila na jazyku chuť krve. "Prosím, vymluv jí to. Musí existovat ještě nějaká možnost," prosila otce, ale ten už byl rozhodnutý, že ji najde, takže to vůbec nemusela říkat.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 3. března 2015 v 20:00 | Reagovat

Zajímavá fantazie, těším se na druhý díl.

2 Robka Robka | E-mail | Web | 3. března 2015 v 20:57 | Reagovat

Tohle je hodně dobrý nápad na povídku. Jsem zvědava na pokračování.:-)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 3. března 2015 v 21:30 | Reagovat

Páni! Ten příběh mě naprosto dostal. Miluji kritiky lidstva, a navíc to skončilo tak napínavě, že se prostě nemůžu dočkat pokračování.
Zaráží mě, že vládě vlastně nevadí, že žijí zavaleni v plastech. Ty jejich zákony jsou tedy opravdu stupidní.
Tu hlavní hrdinku i její matku jsem si hodně oblíbila, což se mi moc nestává.
Zkrátka a dobře, je to jedna z nejlepších povídek, co jsem když četla, vůbec. Jen tak dále, máš obdivuhodný talent!

4 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 4. března 2015 v 19:46 | Reagovat

No páni, pěkný příběh, neumím si představit, že by se mohli používat jen plasty a žádné sklo a ještě by se různě trestalo za jejich poškození a tak, hrůzná představa... Snad máma dopadne dobře.

5 babirusa babirusa | Web | 25. dubna 2015 v 22:31 | Reagovat

výborný nápad i provedení :) jak už bylo řečeno - sama bych si to vážně nedovedla představit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.