O mé existenci v internetovém světě

18. ledna 2015 v 21:33 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Už je to pár let, co tu, v tom internetovém světě pobývám. Vím, že není skutečný. Přesto se v tom internetovém světě cítím tak nějak jinak. Tak nějak... bezpečně, jestli to tak mohu říct. Vím, že to není realita, ale bez internetu si nedokáži představit svůj život.

---

Je to pro mě místo, kam můžu uniknout a vypsat se od všeho (téměř od všeho), co mě trápí. Je pravda, že si něco nechávám pro sebe. Něčím se dusím, protože se stydím o tom mluvit. Někdy brečím a cítím se špatně. Jako právě teď, i když jen posmrkuji. Já... nesnáším, když po mě někdo řve, když mi sahá na moje knížky, které mám v posteli (noční stolek nemám) vedle hlavy připraveny na čtení. Zrovna dneska se jedná o knížky k recenzím.

A když už je nečtu, položím si na ně mobil, na němž mám zapnutý budík. Vážně a upřímně nechápu, co se to s mým taťkou děje a vlastně mám celkově pocit, že když se mi daří v internetovém světě, v tom skutečném je to na dvě věci, které tu nebudu jmenovat, protože - jak už jsem mnohokrát zmínila - hrozně nerada na blogu nadávám, pokud to není nezbytně nudné.

Proto si také nepřeji, aby můj otec četl mé povídky. Má z nich tak akorát srandu a vůbec mě v psaní nepodporuje, nebere mě vážně a já mu chci zatraceně dokázat, že to dokážu. Že zvládnu vydat knihu, ať to stojí, co to stojí. Má nějaký divný, zvrácený humor, při kterém se cítím děsně mizerně a absolutně nechápu, jak dokáže být tak slepý, tak blbý, že prostě nechápe, že ráda píšu.

Prostě mě šíleně irituje, když po mě křičí. Sráží mi tím sebevědomí. Udupává mé sny k zemi a člověk má pak čím dál méně elánu než měl doposud. Netuším, jestli je to účel, ale štve mě to, to bezesporu. Někdy mám dojem, že by si přál, abych byla nějakou řádovou prodavačkou, abych pracovala v tom Austinu, kde mamka, ale pravdou je, že já nechci. Možná kvůli těm jeho kecům, kterými mě sráží, už pomalu nedokážu udělat nic pořádně, proto se raději do ničeho nepouštím a raději žiju v tom svém malém internetovém Vesmíru. Možná kvůli tomu si prostě nedokážu najít brigádu, a když vejdu do obchodu, kde se chci zeptat, znervózním.

Netuším, co bych dělala, kdyby internet neexistoval. Pravděpodobně bych si četla. Psala bych ručně na papír. Rozhodně bych kvůli tomu, že bych neměla internet, nepřestala psát. Nepřežila bych bez toho. Klidně bych si sehnala psací stroj nebo přidala barvu/inkoust/či kdovíco, co se do toho stroje dává, aby fungoval ten, co máme doma a mohlo se na něm psát. Pamatuji si, jak jsem psala na stroji u babičky.

Byla jsem menší. O hodně menší. Se psaním jsem začínala a ještě to samozřejmě nemělo tu správnou úroveň, ale na tom stroji mě to psaní bavilo. Bylo to fascinující. Uvědomuji si, že už jsem na něm dlouho nepsala, ale zrovna teď píšu přes notebook a navíc se mi k němu momentálně nechce vracet, ale pevně věřím, že se na něm jednou budu pokoušet něco psát.

A víte, co je paradox? Že mi všichni říkají, že jsem úplně stejná jako můj otec a dokud není po mém, nepřestanu. A já vlastně takhle, mimo zraky těch, co mi to říkají, souhlasím. Ač nerada, souhlasit musím. Snažím se mít svou pravdu a můj otec si myslí, že ji má taky. Možná v něčem ano, ale já nebudu respektovat a vzhlížet k někomu, kdo na mě křičí. Nikdy. Ale už dost o něm, akorát mi rozhodil mé myšlenky.

Chtěla jsem říct, že mi internet dává to, co mi skutečný svět dát nemůže. Kdyby nebylo internetu, mé psaní by nikdy nemělo takovou úroveň, jakou má nyní. Nedočkala bych se té správné podpory, kterou tolik potřebuji. Je mi jedno, co si můj otec myslí o mém psaní, mě to baví a jsem si jistá, že mě od toho nikdy neodradí. A také nikdo mě od toho neodradí. Vlastně čas od času závidím těm lidem, které rodiče v psaní podporují, dochází s nimi na autorská čtení v případě, že už vydali knihu... já vím, závist je špatná, zlá vlastnost, ale když já si nemůžu pomoct.

Měla jsem v plánu toho říct ještě spoustu a šíleně mě štve, že jsem si tento článek nechala až na neděli a nemůžu na toto téma napsat i něco dalšího. Něco jako pokračování, ale možná jindy. V tomhle případě do té Opavy ráda chodím, ráda si zalezu na pokoj na koleji, kde můžu být vzhůru jak dlouho chci a nikdo mi neříká, ať už zhasnu. A když si jde lehnout spolubydlící, prostě lampičku otočím tak, aby to na ni tolik nesvítilo a čtu si.

Omlouvám se, pokud tento článek nedává nějaký větší smysl, prostě jsem se jen potřebovala vypsat, to je celé. A asi vám to bude připadat pesimistické, přitom já se snažím samu sebe označovat za věčnou optimistku, ale někdy má člověk prostě slabou chvilku, kdy se potřebuje vypovídat.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 18. ledna 2015 v 21:47 | Reagovat

To jsi napsala hezky. :-)
Clanek smysl dava, pises prekrasne *_*

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 21:59 | Reagovat

Je spousta slavných umělců, kteří se nikdy nedočkali podpory rodičů. Je moc dobře, že to nevzdáváš. Ten výraz, až za svým otcem přijdeš s hotovou knihou, jistě bude stát za to!
Být tebou bych se tím zkusila netrápím. Vím, že se to snadno řekne, ale prostě se stačí usmát a pomyslet si, že jeho názory ti za trápení nestojí...

3 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 22:12 | Reagovat

Yep, mé sebevědomí taky bylo ustavičně snižováno, když jsem ještě bydlel s rodiči. Ale což. Důležité je vyvinout si "je-mi-to-buřt" mód a víru v to, co děláš. Samozřejmě s podporou lidí, kteří v tvém umění umí chodit a rozumí mu, protože odezva cílové skupiny je důležitá. Ti ostatní si mohou říkat, co chtějí. Nikdy se nezavděčíš všem, proto si musíš vážit těch, kterým se tvá díla líbí.

4 Sim Sim | Web | 18. ledna 2015 v 22:23 | Reagovat

Ako musim ti povedat ze tento clanok temu tyzdna len trosku suchol, viacej to bolo o tvojom vztahu s otcom ale aj tak sa mi to velmi pacilo a dost som sa v tom videla. Mam podobny problem a presne poznam ten humor ktory popisujes a ktory tak elegantne dokaze udupat sny a stastie cloveka. Moj otec vyslovene povedal na jeden moj clanok, a to bol na titulke blogu ze je to kokotina. A to ho ani necital len som mu povedala nadpis... Ale snazim sa cez to preniest proste vypustit to z hlavy, hoci na druhej strane si uvedomujem ze mozno ma pravdu a podobne clanky ako ja nikdy nebudu citat len tak z nudy ako clanky na zozname alebo inych internetovych strankach. Kazdopadne, chcela som povedat ze to vypust z hlavy a rob dalej co ta bavi a nepoddavaj sa pesimizmu a zlej energii (ktoru mimochodom z tohto clanku citit az az) ti co maju svoju cestu najtahsiu zvyknu byt najsilnejsi a najuspesnejsi ludia neskor. Mozno sa to nezda, ale oni nas ti otcovia nieco do toho zivota tym ich "humorom" a "podporou" naucia

5 Casion Casion | Web | 19. ledna 2015 v 20:22 | Reagovat

Internet je užitočná vymoženosť a možnosť mať blog či jednoducho vlastnú stránku je výborná. Človek tak môže prezentovať svoju tvorbu a získava tak spätnú väzbu, ktorá mu pomáha rozvíjať sa ďalej. Mrzí ma, že ťa otec nepodporuje, je to naozaj škoda, ale možno raz skutočne zmení názor, pretože podľa mňa máš rozhodne talent na písanie, či už články alebo príbehy a podobne.
Prajem ti do budúcnosti, aby sa ti splnili spisovateľské sny a ambície :-)

Tak som si teraz spomenula, ako sa mi raz sestra pred kamarátkou smiala, že chcem byť spisovateľka a napísať knihu. Vtedy som mala asi trinásť rokov a strašne ma to mrzelo, aj som si poplakala. Negatívna spätná väzba je však niekedy dobrou hnacou silou, túžba dokázať ľuďom, že na to mám :D

6 Vivi Vivi | Web | 22. ledna 2015 v 6:56 | Reagovat

Páči sa mi ako si za tým ideš aj napriek tomu, že si sa nedočkala podpory zo strany rodičov. Tvoj otec to raz pochopi, že tebe pisanie jednoducho ide...neviem o čo mu ide, že robí toto.

Ale zaciatky sú ťažké a ver mi aj u väčšiny slávnych ľudí to bolo podobné a pozri kde sa až vypracovali:)
Máš v živote cieľ tak sa ho drž, ja ti budem držať palce:)

7 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 22. ledna 2015 v 22:34 | Reagovat

Velmi mi pěkný článek.
myslím, že mnozí nemají podporu rodičů co se psaní týče a leckdy ani celkově rodiny, přestože nic od autora nečetli. Ale hlavní je, aby si šla za svým a knihu třeba vydala nebo psala dál své povídky, máš talent.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.