Co po nás zůstane po smrti?

2. prosince 2014 v 22:35 | Terka M. |  Filozofické debaty
  • Přemýšleli jste někdy, co po vás zůstane, až tady nebudete? Něco hmotného? Něco, co jste vytvořili vlastníma rukama? Vlastníma myšlenkama? Vlastní fantazií? Něco, co vašim potomkům odpoví na to, že jste tu byli vy a ne nikdo jiný?

---

Po většině lidí zůstanou jenom dluhy.

Kdybych za pár dní zemřela, dluhy by po mně rozhodně nezůstaly. Už kvůli tomu, že jsem studentka, že si na věc raději našetřím než abych si ji hned koupila (případně si ji koupím, když je ve slevě a já mám v peněžence dost peněz). Taky si nepůjčuji peníze kvůli Vánocům, ale je fakt, že rodičům bych pak něco splácet měla. Jenže, co by po mně zůstalo? Toť otázka, kterou zodpovím po pár odstavcích.

Abych se nejdříve vrátila k těm dluhům, je fajn pocit, když si můžete říct, že nikomu nic nedlužíte. Bohužel si to spousta lidí takto říct nemůže. Nedávno jsem četla článek o půjčkách, kde jsem si ujasnila, že nikdy o žádnou půjčku nepožádám. Nikdy. Ani kdybych chtěla bydlet v rodinném domě. Ani v takovém případě bych o tu hypotéku nepožádala. Já to teda měla ujasněné už dávno, ale zkrátka jsem to dala najevo nějak víc nahlas.

Nevím, asi bych si vážně nenašetřila na nějaký dům, ale abych pravdu řekla, v současné době mě vlastnictví domu nějak moc neláká. Klidně bych celý život žila v bytě, jsem na to zvyklá. Když se moji rodiče vzali a já se narodila, nejdříve jsme bydleli na ubytovně, pak jsme nějakou dobu měli pronajatý byt a teprve potom mí rodiče byt koupili. A proč říkám my? Protože v té době jsem už byla na světě.

Takže si tak říkám, že když to zvládli oni, proč ne já? A ne, neplánuji, že bych začala bydlet s přítelem, protože je tu jeden zásadní problém - nemám přítele. Nasnadě je taky říci, že kamarádka mých rodičů dlouhou dobu žila jen v pronajatém bytě a (nyní je již vdaná) s manželem mají společný - tuším, že vlastní - domov teprve nyní potom, co spolu chodili,... co se vzali, já vlastně nevím, jak dlouho. Důležité na tom je, že má po třicítce a ještě krátce po ní tuším žila v tom pronajatém bytě.

Mnoha lidem se nelíbí, že platí nájemné, ale copak se za dům nic neplatí? Elektřina? Plyn? Netuším, cokoli? Vážně si nejsem jistá, co se platí, když máte dům. Nicméně, vyhovuje mi můj sen pořídit si vlastní byt.


Co tedy zbude po mně?

Nejdřív jsem chtěla napsat knihy, co jsem si koupila, ale pak mě napadlo, že za pár let vlastně nikdo nepozná, komu patřily. Nepíšu si do nich. Až na Inferno Dana Browna, kde jsem si podtrhávala jednotlivé věty, které se mi líbily z hlediska citátu. Teoreticky by po mně mohly zůstat, jako hmotná věc, povídky a zápisky, co jsem psala ručně. Na druhou stranu, nejsem si jistá, jestli je to u některých mých povídek dobrá nebo špatná zpráva.

Tak jsem byla rozhodnuta, že tento článek pojmu tak, že po mně nezbude nic, ale něco jsem přece jenom našla. Mé keramické, nepříliš zdařilé, výtvory. Když to tak píšu, napadá mě k tomu akorát výrok z Krok za krokem: "I psi zanechali na trávníku lepší výtvor." A já s tím souhlasím, ale nic s těmi výrobky neudělám. Bavilo mě to. Ke keramice jsem měla vždy takový zvláštní vztah, i když jsem to neuměla. Paradoxem je, že mi s většinou povedených výrobků pomáhala učitelka.

Ale je to skutečně to, na co když se lidé podívají, tak v tom uvidí mě? Mou práci, do níž jsem dala nějakou píli? Nebo na to časem zapomenou a bude to, jako bych tu nikdy v životě nebyla?

Spisovatelé jako takoví, to mají jednodušší. Tedy, když beru za spisovatele takového člověka, kdo už - nehledě na věk ani na nic jiného - nějakou knihu vydal a hrdě píše a vydává další. Nebo malíři. Kupříkladu takoví jako Leonardo Da Vinci, kdo by na něj zapomněl? Každý takový člověk má svůj okruh čtenářů, pozorovatelů, posluchačů v případě hudebníků. I ty bych ti zařadila, přestože hudba není hmotná záležitost, ale o dobrých hudebnících víme i po jejich smrti, no ne?

Nemusíte se zapsat do dějin lidstva, stačí když se zapíšete do dějin lidského srdce. A pak, vždycky se o vás mohou dozvědět vaši potomci. I kdyby jste nic nevydali a nebyli nijak zvlášť slavní. Člověk tu je jen určitou omezenou dobu, nemůžete zvládnout všechno, ale můžete se pokusit o to, své potomky k vám trochu popostrčit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Boris Leto - spisovatel Boris Leto - spisovatel | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 22:47 | Reagovat

Já se pro změnu nedávno zamysle, že kdybych náhodou odpelášil "na druhý břeh" tak páni Google a spol. ani nepostřehnou, že jsem "fuč" a kniha by si dál žila svým elektronickým životem. :D

Ale je fakt, že po nás naši praprapotomci sotva vzpomenou, ale co, tj normální. :)

Máš teď podzimní depku? :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 7:02 | Reagovat

Pojala jsi to docela netradičně, a hodně se mi líbí poslední odstavec.
Já mám ale za to, že po tobě zůstane to nejdůležitější- místo v lidských srdcích. Možná nepřepíšeš historii ( ačkoli, co já vím?), ale jistě existuje někdo, kdo na tebe bude stále vzpomínat a vyprávět dalším generacím.
Každopádně, zajímavý článek.

3 Xerodoth Sigmius/KayW Xerodoth Sigmius/KayW | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 8:46 | Reagovat

Jako mě docela štve, že po mně zůstane ta moje poctivě nasbíraná halda knížek v knihovně a lidi na ně budou šahat bez mýho dovolení. Co se mých sepsaných myšlenkových pochodů týče...well, asi to bude dobrý materiál pro začínající psychology.

4 Bocian Bocian | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 21:15 | Reagovat

K pôžičkám iba toľko, že je to dnešná rutinná záležitosť, nič špeciálne. Ľudia zarábajú, ale akosi nie sú schopní si peniaze nastrádať. V tom je ich výhoda a ak si dotyčný nepožičiava od takzvaných nebankoviek, nemalo by to byť až tak nevýhodné. Neviem si totiž v dnešnej dobe predstaviť, ako si priemerný pracujúci našetrí na slušný rodinný dom.

A čo zostane po mne? Zopár rokov si vediem zošit, kde miestami píšem svoje pocity, básničky, ale aj návrhy nových poviedok. Dokonca som doň vložil malý lístok ako odkaz pre potomkov :-D. Ak sa zachová, mohlo by byť jeho objavenie pre moje potencionálne vnúča zaujímavé a o mne veľa vypovedajúce.

Som zvedavý, čo sa stane s elektronickou formou našich myšlienok. Mám totiž všetky svoje "spisovateľské" práce v počítači, respektíve na USB... čo bude s nimi? V tomto sme nová generácia. Tvoríme dobu digitálneho dedičstva, ktorej osud je nejasný. A blog? To je významná pozostalosť. Čo ak si niekto z nás povedie blog počas celého života? To si neviem predstaviť.

Posledný odstavec je veľmi pekné vyvrcholenie úvahy, no neviem, či nemám vyššie a dravejšie ambície. Samozrejme, že byť dobrý človek je najvyššia méta, avšak zanechať čosi pre celý svet, zapísať sa do dejín ako velikán literatúry 21. storočia... Tam ani nedovidím, je to iba hmlistý sen.

5 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 23:52 | Reagovat

Přemýšlím o tom dost často, sama si to občas ani neuvědomím...

Řeknu ti to asi takhle. To nájemné je momentálně tak vysoké, že je mnohem výhodnější koupit si ten dům. Navíc je to ten pocit, domova... i když je pravda, že ten máš i v bytě :) A hypotéku si nikdy nemám v plánu brát, ale osud je zákeřná věc.

To je ten problém. Možná po nás něco zůstane a na pár let si to někteří lidí budou pamatovat, ale dvě-tři století a nikdo o nás nebude vědět. Narozdíl od Shakespeara, který možná ani neexistoval nebo od Mozarta.

6 Boris Leto - spisovatel Boris Leto - spisovatel | E-mail | Web | 16. prosince 2014 v 15:07 | Reagovat

[3]:  To mě štve také.  :D Hlavně by ti lidé ani mnohdy neocenili, co drží v ruce!  Bydlím teď  zahraničí a s nelibostí nesu, že se každodenně nemohu radovat ze svých svazků!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.