Hřejivá výzva (7.) - On a ona se srazili v knihovně

19. listopadu 2014 v 17:06 | Terka M. |  Hřejivá výzva
  • Zase jsem to vzala trošku po svém. V tématu je napsáno srazili, tihle se spíše potkali, ale já tedy doufám, že vám to nebude moc vadit a snad vás to bude alespoň trochu bavit. :)

---

Stála jsem u regálu s fantasy literaturou a zlehka se dotýkala jednotlivých svazků. Byla jsem zrovna v oddělení upířiny, když tu jedna z knih spadla na zem. Sehnula jsem se pro ni, chystajíc se ji dát zpátky na místo. Pohledem jsem sjela na název. Drákula. Vzala jsem si ji do ruky. Už dlouho jsem si tu knihu chtěla přečíst, brala jsem to jako osud. Nemusela jsem ho hledat, Drákula si mě našel sám. Když jsem si to tak v mysli prohlédla, znělo to docela děsivě.

Ačkoli, pořád jsem nedokázala pochopit, jak na mě ta kniha dokázala vypadnout. Ještě nikdy se mi to nestalo. Vzpomněla jsem si na tuny romantických filmů z prostředí knihovny a podívala jsem se do oddělení poezie. Uměla jsem zpaměti říct, kde se které oddělení nachází. Neexistovala situace, kdy bych se v té knihovně ztratila.

Napadlo mě, jestli někdo nezatlačil nějakou knihu moc daleko nebo do toho Drákuly nějak nešťouchl, aby spadl. Nic jiného snad ani možné nebylo. Duchy jsme tu neměli, pokud vím. Knihovna nebyla postavena na místě, kde byl před lety hřbitov ani staré indiánské či kterékoli jiné pohřebiště.

Cítila jsem něčí přítomnost, ale když jsem se tam podívala, nikdo tam nebyl. To bylo divné. A ještě divnější bylo, že ještě nikdy jsem takhle nerozpoznala, že je někdo poblíž. Možná nový dar? Na nic jiného jsem momentálně přijít nemohla. Ten poslední mi stačil. Musela jsem se naučit vytěsnit cizí myšlenky, které mi pomocí telepatie nalétávaly do hlavy.


Podívala jsem se pořádně až k místu s křesílky, které bylo kousek od oddělení poezie, ale v knihovně bylo liduprázdno. Ani moje oblíbená knihovnice tu nebyla. Dvojnásobně podezřelé.

"Je tu někdo?" Odvážila jsem se zeptat, ale moc jsem od toho neočekávala. Spíš nic, než moc. Vzpomněla jsem si na všelijaké horrory, co jsem za svůj mladičký život četla a odolala jsem touze vrazit si pár facek, že jsem právě použila jednu z těch frází, která byla tak oblíbená.

"Kaitlin," ozvalo se potichu za mými zády. Ani potom, co jsem se otočila, jsem za sebou nikoho neobjevila. Buď si ze mě dělal srandu a schovával se nebo to byl jen výplod mojí choré mysli. A já sázela na to druhé. Pak jsem zase zaslechla mé jméno.

"Ať jste, kdo jste, přestaňte blbnout." Už mě to přestávalo bavit. Tahle hra na schovávanou. Já si sem nepřišla hrát, přišla jsem si sem vypůjčit nějakou knihu a to už jsem měla skoro splněno. Skoro. Nyní už jen projít tak milion polic, abych zjistila, jestli si nechci půjčit něco dalšího. Usmála jsem se sama pro sebe.

Pak jsem za druhou stranou regálu spatřila čísi ruku. Odolala jsem pomyšlení jít dál a podívat se, kdo si tu ze mě dělá srandu a raději se podívala do knihovny. Dělala jsem, jakoby tam ta osoba nestála. Beztak to byla jen moje oblíbená knihovnice, která se zrovna nudila.

Koutkem oka jsem zahlédla postavu. Nebo alespoň stín, jak vychází ze svého úkrytu za regálem s napřaženou rukou, v níž měl cosi, co vypadalo jako pistole. Rozšířily se mi zorničky a já zabořila hlavu do země. Někde jsem slyšela, že smrti bych měla jít naproti, ale já byla hrozný strašpytel, proto jsem se chopila svého klasicky vystrašeného postoje.

"Kaitlin. Přestaň blbnout. Chci ti to vysvětlit," cítila jsem na sobě jeho pohled. "Prosím. Dovol mi to." Přestože jsem ho neviděla, poznala jsem, že mi to skutečně touží vysvětlit. Upřímně vysvětlit.

"A kvůli tomu sis na mé oblíbené místo přinesl pistoli?" Neodpustila jsem si to a musela jsem se ho na to zeptat. Jenom abych měla jistotu, že se na něj můžu podívat.

"Cože? Hráblo ti?" Vyjeveně jsem se na něj podívala. Tak mě hráblo? Podívala jsem se na ruku, kde svíral domnělou pistoli. Kytice? Už jsem skutečně nechápala, jak jsem předtím mohla vidět pistoli a musela jsem si přiznat, že tu bych viděla radši. Alespoň bych od něj měla pokoj. Pomalu, s otevřenou pusou, jsem ukázala na kytici. Rty jsem naznačovala, zda je pro mě. "A pro koho jiného?"

"Páni. Děkuji. Už jsem se zmínila, že jsi mi chyběl?" Usmála jsem se na něj a vrhla se mu do náruče. Bála jsem se, že mě nestihne chytit, ale potom, co odhodil tu krásnou kytici, mě už pevně svíral v objetí. Cítila jsem se tak šťastně. Tak moc, že bych už nemohla být víc šťastná.

"Ještě ses nezmínila. Neměla jsi čas, ale už je to v pořádku,… jsme spolu. Už nás nic ani nikdo nerozdělí. Nikdy. To nedovolím. Tak moc tě miluji." Vlepil mi pusu do vlasů a já se začervenala. Tak dlouho jsem na něj byla naštvaná, až jsem si neuvědomovala, jak moc mi chyběl. "Už se nezlobíš?"

"Nezlobím." Přiznala jsem, dívajíc se mu do očí. Pak jsem mu přiložila prst na rty. "A už nemluv a radši mě polib. To bude lepší než se zabývat minulostí. Od teď se na minulost nebudeme dívat. Nikdy. Jsme tu nyní. Proto nás bude zajímat pouze přítomnost a naše společná budoucnost,…" ještě jsem chtěla něco dodat, ale on mi svým polibkem naprosto přetrhnul síť myšlenek.

Jedno oko se může splést, dvě nikoli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 19:47 | Reagovat

Zajímavý příběh. Takový konec jsem nečekala. Ale je hezké si pro změnu někde přečíst něco, co končí šťastně. :-)

2 un. un. | Web | 20. listopadu 2014 v 15:50 | Reagovat

Skvělý příběh. :)

3 Kika Kika | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 21:53 | Reagovat

:D začátek mi připadal skoro jako z Interstellar. No a být tím chlapem, nevím asi bych měla pošramocené seběvědomí do konce života, kdyby někdo při pohledu na mě, pomalu na zem si lehal a skoro křičel nestřílet :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.