Hřejivá výzva (6.) - Jak se mohla událost včerejšího dne vyvinout jinak

11. listopadu 2014 v 15:03 | Terka M. |  Hřejivá výzva
  • Včera se toho moc nestalo, ale nechtěla jsem vymýšlet fiktivní příběh, proto tento článek berte s lehkou porcí nadsázky, že je to úvaha. Svým způsobem. A omlouvám se, ke konci jsem zase odbočila od tématu. Asi bych se měla vyhýbat tématům (v tomhle případě politice), které mě spolehlivě dokáží odlákat od původní tématu článku. Mimochodem, mám dojem, že můj včerejšek byl příšerně nudný.

---

Ležela jsem v posteli. Každou vteřinu jsem zavírala a otevírala oči. Jedna má polovina se snažila usnout, ta druhá se snažila, abych vstala z postele a šla se připravit do školy. Bylo brzo ráno, zhruba půl páté. Každé pondělí tak vstávám, abych stihla autobus do Valašského Meziříčí a odtud pak do Opavy. Netuším, co by se stalo, kdybych jeden z nich nestihla. Asi bych došla pozdě na seminář.

Už jednou jsem měla namále. Tehdy byly na cestě do Valmezu samé semafory a já ani nedoufala, že to stihnu. Naštěstí jsem nebyla sama z těch, kdo jeli do Opavy. Taky se báli, aby to vůbec stihli a autobus tam díkybohu ještě byl. Kdyby ne, musela bych jet přes Nový Jičín nebo bych se musela zorientovat ve Valmezu a najít tam vlakové nádraží, u nějž nevím, jak daleko od toho autobusového leží. Zlatý Vsetín, kde máme tyto dvě nádraží vedle sebe.

Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli v tom dalším autobuse ještě stihnu dodělat tu prezentaci na seminář. Chtělo to jen poslední úpravy, něco dopsat,… a opravit chyby, na které jsem pořád zapomínala. Při prezentaci jsem tam viděla asi tři překlepy z nepozornosti a bohužel pro mě na ně upozornil i profesor, kterého na ten předmět máme.

Vlastně jsem si musela přiznat, že kdyby si jich nevšiml, asi by to bylo hodně divné. Ale byla jsem ráda, že jsem to konečně měla za sebou a knihy, co jsem si půjčila od babičky speciálně pro tuto prezentaci, jsem jí mohla vrátit. Až přijedu z Opavy. Ačkoli, uvědomila jsem si, že bych jednu věc mohla dát na blog, samozřejmě ne tak, jak je to napsáno v knize. I do prezentace jsem se to snažila dát vlastními slovy.

Prezentaci jsem měla na téma bankovky a mince, sama jsem si ji vybrala, neboť k tomu mám blízký vztah vzhledem k zaměření mého oboru na střední škole. A zjistila jsem, že babiččin bratr, který se živil sochařinou, se později začal věnovat návrhům na medaile, pamětní mince a další. Zaujalo mě to, proto jsem ho skromně (nezmínila jsem, že to byl příbuzný, i když jsem mohla) použila jako příklad tvůrců pamětních mincí.

Známky za ty prezentace nedostáváme, jinak by mi to snad řekl. Nebo by to řekl těm, co byli přede mnou a po mně. Měla jsem splněno, to mi bylo jasné. Věděla jsem, že teď už se jenom nějak musím dokopat ke čtení pěti set stránkové monografie o Valdštejnovi, o níž bych měla napsat tří stránkovou práci. To nebude takový problém, jako to přečíst. Zvlášť, když mám na přečtení mnohem lepší věci.

Pak jsem rychlým krokem vyrazila na kolej. Pustil nás dřív, proto jsem mohla stihnout dřívější autobus, jen jsem si musela pospíšit, aby mi neujel, což s těžkým batohem na zádech šlo těžko, ale nechci si tu stěžovat. Nakonec jsem ten autobus tedy stihla a na koleji si konečně pustila ty Hovory z Lán z minulé neděle, abych byla v obraze.

A nestačila jsem se divit. Čekala jsem, že tam těch sprostých slov bude víc na padesát minut, ale tohle? To bylo maximálně k smíchu. A i nadále jsem nechápala, z jakého důvodu to všichni tak hrotí. Čekala jsem něco pobuřujícího, ale ne tak legračního. Promiňte, ale jestli jste to slyšeli a nikoho to nerozesmálo, pak dvojnásobně nechápu.

A já jsem stále toho názoru, že ať už budeme mít v budoucnu jakéhokoliv prezidenta (protože pochybuji, že poslechne nějakou opavskou studentku, která na něj na Horním náměstí vykřikovala, aby rezignoval - mimochodem, já tam nebyla a abych pravdu řekla, docela mě to mrzí), nikdy - opakuji nikdy - nebudeme spokojení. Neobhajuji ho, ale chtěla jsem se vyjádřit i k tomuto a plýtvat na něj v pořadí druhým článkem mi přijde moc, tohle musí stačit.

Ale abych řekla pravdu, možná má s tou Čínou pravdu a jestli tam šel opravdu řešit obchodní vztahy,… já nevím, budu se toho muset o politice hodně učit, abych leccos pochopila. Náš prezident už je sám o sobě k smíchu, a když se k tomu přidají sprostá slova a jeho způsob vystupování, člověk se nestačí divit a už se smíchy válí po podlaze. Samozřejmě mluvím s nadsázkou a znovu se omlouvám, že jsem na něj vyplýtvala část článku, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat a nechtěla jsem pro to tvořit nový článek. Stačí mu ten, co má.


P. S. Všem Martinům přeji dneska všechno nejlepší. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 21:54 | Reagovat

Politika v ČR je k smíchu. Trochu mě mrzí, že vlastně neznám nikoho, kdo by byl spokojený, ale nikdo s tím nic nedělá. A ani já sama nevím co jiného člověk může udělat než jít k volbám, které stejně nic nemění :-(

A jinak z navazování autobusů mě jímá hrůza už dva dny dopředu a už jsem párkrát hodinku/dvě/tři čekala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.