Hřejivá výzva (5.) - Prapodivné pírko

10. listopadu 2014 v 22:11 | Terka M. |  Hřejivá výzva
  • Uvědomila jsem si, že už dlouho jsem nezveřejnila další úkol do Hřejivé výzvy. Tentokrát se zadáním, kterým bylo, abych příběh začala slovy - Myslel jsem, že jsem viděl,... tak snad se mi to alespoň trochu povedlo. A abych dodržela zadání, psala jsem v mužském rodě. Kritika povídky potěší, to je tak mimochodem. :)

---

Myslel jsem, že jsem viděl slétávat na zem jakési divné pírko. Místo, aby dopadlo na zem, kroužilo kolem mne, odmítajíc spadnout na zem. Domlouval jsem mu. Marně. Ani se nehnulo. Ani na okamžik nemrklo. Ne že by pírko mohlo mrkat. Bylo to, jako když padá sněhová vločka, ale jaktěživ jsem nespatřil, aby sníh padal, když jsem uvnitř domu.

Zablikalo na mě červené světýlko, jenž bylo v domnělém pírku zabudované. Svítilo zběsile, nehodlajíc přestat. Napadlo mě, že to někdo ovládá a nahrává mě tím. Nebylo to možné. Nebzučelo to jako ten vrtulník na dálkové ovládání, který jsem dostal k patnáctým narozeninám od tetičky z matčiny strany, nevydávalo to žádný zvuk, pouze to svítilo.

Rozhodl jsem se chovat normálně. Jako by tu nic nebylo. Jako kdyby mě nikdo za žádných okolností nenahrával. Doufal jsem, že to toho dotyčného přejde a odletí zase zpátky, odkud přiletěl, ale namísto toho se to vydalo za mnou. Lechtalo mě to na zátylku kdykoli jsem udělal byť jen jediný krok a nepomohlo ani, když jsem se nervózně ošil, chtějíc tu potvoru chytit. Pokaždé mi to vyklouzlo z ruky a vyletělo to o kousek výš, abych to nemohl chytit.

Nesnášel jsem, když si ze mě někdo dělal srandu. Vraždil bych, kdybych zjistil, kdo se to pokouší. Domníval jsem se, že by se mohlo jednat o mou bývalou přítelkyni, byla pro všechnu srandu a nezáleželo jí na tom, jestli mi ublíží či nikoliv.

Zdvihl jsem ze stolu mobilní telefon a vytočil číslo. Ve sluchátku to dvakrát zapípalo, pak se ozvalo, že volané číslo neexistuje. Změnila si číslo. Tím jsem si byl jistý. Jenže co teď? Přemýšlel jsem a napadlo mě k ní prostě zajít. Nemohla vyměnit úplně všechno, o čem jsem věděl a rozhodně ne byt. Měla smlouvu, kterou by musela vypovědět nejméně tři měsíce dopředu a to by si nedovolila. Neměla peněz na rozdávání, pokud nevyloupila banku nebo si nenašla miliardáře.

V okamžiku, kdy jsem stál před jejími dveřmi, asi čtyřikrát jsem se nadechl. Tento rituál jsem zopakoval ještě dvakrát, než jsem se konečně odhodlal zaklepat na dveře. Neotvírala, proto jsem přešel ke zvonkům a velice dlouho jeden z nich, který patřil ex přítelkyni, podržel. Musela mi otevřít. Chtě nechtě. Minimálně kvůli tomu, abych přestal zvonit a ji z toho nebolela hlava.

"Larisso," podíval jsem se jí do červených ubrečených očí a náhle zalitoval toho, co chci udělat. Div jsem nezapomněl, proč jsem sem vlastně přišel.

"Jacku, nech mě být, prosím," zaprosila. Zevnitř bytu se ozvala ohlušující rána. Vlastně nebyla velká, natož ohlušující, ale bylo ji slyšet až na chodbu. Nahnul jsem se ke kuchyni, odkud to šlo, a viděl, že si tam jídlo chystá nějaký libový frajírek v trenýrkách. Měl vypracované tělo, chápal jsem, proč s ním Larissa spala. Takového chlapa by jí záviděla minimálně každá druhá ženská.

"Aby sis tady mohla užívat s tamtím, jo?" Posměšně jsem se na ni zadíval. Opovrhoval jsem jí a nezvládal jsem myslet na nic jiného, než že já se utápím v žalu, nechávám se šmírovat a ona si tady úplně klidně spí s nějakým chlápkem. Nezajímalo mě, že má červené oči od slz. Možná krájela cibuli, napadlo mě. Věděl jsem, že musím jednat rychle.

Zatáhnul jsem ji za ruku a potáhnul na chodbu. Odhodil jsem ji na zem, o níž narazila hlavou, ze které se jí začala řinout trocha krve. Vzal jsem z botníku klíče a zabouchnul jsem dveře, které jsem o pár minut později zamknul, aby se ten chlap v bytě nedostal ven.

Popadl jsem Larissinu lodičku, která se povalovala na rohožce na chodbě, a pevně jsem ji sevřel v ruce, aby mi nevypadla. "Už nikdy mě nebudeš špehovat." Pronesl jsem rozhodně. Bez ostychu, který jsem míval pokaždé, když jsem s ní měl mluvit. Nyní jsem cítil čirý vztek.

Divil jsem se, že nikdo ze sousedů nevylezl ven, ale bylo to tak lepší. Všechno jde lépe beze svědků, kteří by mi tu jen překáželi, a ve výsledku bych je stejně musel zabít, aby to neřekli na policii. V Larissiných očích byl vidět strach. Krčila se. Nohy měla přitisknuté až k bradě a celá se třásla. Nedokázala říct ani jedno jediné slovo, které by ji ospravedlňovalo.

Proto jsem si pospíšil. Přišel jsem k Larisse blíž a bodl jsem jí ostrým podpatkem do hlavy. Pak jsem se zasmál. Skučela bolestí, tak jsem totéž udělal znovu. A znovu. Nikdo ji už nemohl zachránit a já se do jejího těla trefil naposledy. Tentokrát do srdce. Probodl jsem jí ho stejně, jako to ona udělala mě.

Ze začátku to může vypadat nevinně, ale nic není takové, jaké se zdá.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Em Age Em Age | Web | 11. listopadu 2014 v 9:27 | Reagovat

Zejména závěr povídky je extrémně vydařený, přesně takovéhle nečekané zvraty mám ráda. :D :-)
Možná je to přechodníky, ale text na mě působí až zbytečně moc vyumělkovaně. Co takhle všechny ty přechodníky nahradit novodobými výrazy? :-) Neřeknu, kdyby se tvůj příběh odehrával v minulosti, ale odehrává se normálně v současnosti a prostě se to tam absolutně nehodí. :-D
Názor. :D Tisíc lidí, samozřejmě tisíc chutí.
Příběh je jinak skvělý. Poutavý a čtivý.

2 christiiinka christiiinka | Web | 11. listopadu 2014 v 14:03 | Reagovat

Slečna nosí ocelové podpadky nebo tak něco? :D Ale styl psaní máš moc pěkný, dobře se to čte.

3 Katie Katie | Web | 12. listopadu 2014 v 8:39 | Reagovat

Tak ten konec jsem nečekala. Líbilo se mi to od začátku, bylo to zajímavé ale ten konec se mi k tomu nelíbí. =D Moc morbidní a navíc se ani nevysvětlilo, co to vlastně bylo a zda za to vůbec mohla. =)
Ale četlo se to dobře a mě ten "vyumělkovaný" text jak píše Em Age nevadil, to se mi líbilo. =)
Ale každému se líbí něco jiného že. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.