Vraždy kvůli sušenkám, podruhé - 1. část

6. října 2014 v 12:16 | Terka M. |  Vraždy kvůli sušenkám
  • Tak jsem tu s touto povídkou zase. Nebyla jsem si jistá, jestli ji tak nechám nebo ne, ale nakonec mě napadlo pokračování, které povídku značně prodlouží, snad i něco vysvětlí, možná změní závěr víc, než jsem měla původně v plánu. Však uvidíte sami. :)

---


Danny seděl v houpacím křesle v Komnatě zabitých manželek a potichu u sklenky červeného vína rozjímal nad tím, jak se mu povedlo zabít všechny jeho ženy a polovinu jeho rodu, jenž ho jenom brzdil v tom, co doopravdy chce.
"Jo, Sandro," díval se postavené mrtvole své bývalé ženy zhluboka do očí a pozoroval, jak ona sleduje ty jeho. Tak zhnuseně. Nenávistně. Úplně stejně jako v okamžiku, kdy ji zabíjel. Zato on ji sledoval s úsměvem na rtech. Vzpomínal na to, jak se do něj vstřebala všechna její síla, kterou kdy získal. Děkoval jí za to, že snědla kousek těch skořicových sušenek, neboť jen díky tomu našel odvahu ji zabít a totéž udělat i s těmi, jež mu veleli.
Směrem k Sandře pozvedl skleničku vína. "Na zdraví, samozřejmě na moje," zprudka se zasmál a přejel pohledem po všech svých třinácti manželkách. Znovu přemýšlel, která z nich mu toho dala nejvíc a jeho zrak se opět stočil k Sandře. Byla silná.
V tom měl Frank - jeden z jeho přátel, kteří byli stejní jako byl on -, pravdu, když mu to před Sandřinou smrtí řekl. "Promiň, že jsem tě obelhal, nemyslel jsem to tak," na minutku se ve svém proslovu zastavil, aby se nad tím donutil přemýšlet. "Teda, pardon, myslel jsem to tak, jen ne od začátku, však jsem ti to říkal. Byl jsem bláhový. Zamilovaný. Láskou zmražený.
Asi si teď říkáš, jak taková stvůra jako já může milovat, ale sama moc dobře víš, jak se nám dobře žilo. A teď se nudím. Zabil jsem tolik manželek, kolik jen někdo z nás za život zabít může a najednou nevím, co dělat. Bylo to tak snadné. Všechny," ukázal prstem na každou ze stojících mrtvol ve skleněných rakvích, "jste byly tak bezmocné, že jsem vás nemohl nechat dlouho trpět a teď tu stojíte, já se na vás dívám a zároveň nevím, co si počít s časem. Nemám přátele. Všichni, kdo mě znají, mě nenávidí a jen já vím proč. Jsem vrah." Zatnul pěst na znamení, že teď si přijde skutečně silný. Fyzicky silný. Psychicky to byl jen uzlíček nervů, který se měl za pár vteřin rozsypat.
"Co říkáš, Sandro?" měl dojem, že zaslechl hlas své bývalé manželky, jak mu něco našeptává. Možná to bylo svědomí. Nebo to skutečně promluvila ona. Už ho napadlo, jestli neměla schopnost telepatie. Dorozumívání se s někým jiným, přestože její duše už dávno není mezi živými. "Říkáš, proč se řídím nějakými limity, když jsem tak silný, že dokážu každého zabít mrknutím oka? Máš pravdu, proč bych se tím měl řídit? Najdu si novou oběť. Takovou, kterou budu moct dobývat a ne tak zranitelnou. Záleží mi jenom na tom, abych se nenudil. Bez urážky, holky." Usmál se svým zářivým úsměvem na každou z nich a vypil do dna celou skleničku vína, jež držel v ruce.

---

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 9. října 2014 v 14:46 | Reagovat

Juj, to je super, pokračování. První díl druhé části se mi moc líbí, je super, že tam není tolik informací a čtenář (který má sklony ke zmatení jako třeba já), zmaten není :D

Těším se a doufám, že Sandra ožije (ostatních 12 nemusí :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.