Nešťastná chyba v časoprostoru

12. října 2014 v 21:16 | Terka M. |  Jednorázovky
  • Nápad na tuhle povídku jsem dostala již ve čtvrtek, kdy jsem jela vlakem domů z koleje, přičemž nejvíc mě inspiroval právě osobák z Hranic do Valmezu, pak z Valmezu na Vsetín. Kdyby tady jezdily ty novější, kterými jezdím z Opavy, asi by mě to jen tak nenapadlo. Navíc, byla jsem ráda, že jsem se při vystupování z vlaku na našem nádraží nezabila. To říkám jen tak mimochodem, abych upozornila na to, jak příšerné nádraží na Vsetíně je.

---


Seděla na kožené sedačce ve vlaku, neohrabaně se vrtěla, protože ji mravenčilo v nohou a dívala se z okna. Vlastně nevěděla, co vidí. Očima pozorovala krajinu za oknem, ale nějak ji nevnímala. Přemýšlela nad tím, co řekne její rodina, až ji uvidí vystupovat z vlaku s obrovským kufrem.
Nevěděla, zda ji s obrovským nadšením přijmou mezi sebe, pomohou jí s těžkou taškou vystoupit z vlaku,.. nebo ji naopak láskou zabijí kvůli tomu, že se jim tak dlouho neozvala. Byla si jistá, že o ni měli strach, ale také věděla, že si od ní velmi nutně potřebovali odpočinout.
Neuvědomila si, že zavírá víčka.

Když vlak začal brzdit, okamžitě je otevřela a vyděšeně zírala kolem sebe, aby zjistila, co se kolem děje. Ta panika, která propukla, byla ohlušující a jakmile očima našla osobu, jenž se do toho dění příliš nezapojovala. Krčila se v koutě a třásla se strachy. Propletla se davem ječících lidí a sedla si vedle ní na sedačku.
"Čeho se bojíš?" zeptala se bez toho, aby ji pozdravila či se jen zeptala, jak se vlastně jmenuje. Chtěla vědět, co se stalo, když usnula.
"Ta,.. trhlina," ukázala na roztržené nebe, "před pár minutami se zablýsklo, pak všechno kolem zhaslo, zaslechli jsme hrom,.. ten zvuk byl děsný, o chvíli později se nahodilo nouzové osvětlení a my se podívali ven, kde stáli," nedořekla to, neboť začala nepředstavitelně ječet.
Carmen se podívala z okna, kde kolem trati postávali němečtí vojáci se znakem, na níž byla svastika v červeném poli. Nacisti. Vybavilo se jí okamžitě a konečně jí došlo, proč tak všichni panikaří. Nechybělo málo a začala by taky, ale rozum jí říkal, aby se schovala a nějak na sebe neupozorňovala. Nemohla vědět, co mají ty stvůry venku v plánu a jak se sem vůbec dostali.
Trhlina v časoprostoru? Napadlo ji během pár vteřin. Hlavou jí proudily myšlenky na to, jak by taková trhlina vlastně fungovala. Proč by je posílala zrovna do této doby? Vzpomněla si, jak v časopise četla o několika pilotovaných německých letounech, které se najednou objevily nad vesnicí ve Velké Británii. Už tehdy si říkala, jak se to mohlo stát.
Když si navíc přečetla údajné svědectví oněch pilotů, které udali před mnoha lety, připadalo jí to neuvěřitelnější, než si do té chvíle myslela. Jenže všechno má své vysvětlení a Země nám nikdy neodhalí všechna svá tajemství najednou, nýbrž postupně. Hezky polehoučku nám řekne, že všechno, co jsme si dosud mysleli, byla lež.
Sebrala si ze svého sedadla kabelku a opatrnými kroky se vydala směrem k toaletám, které byly překvapivě odemčené. Zřejmě nikdo ještě nedostal nápad, který se zrodil v její hlavě. V tuto chvíli jí bylo jedno, že tam nechala obrovskou a těžkou tašku.
Záleželo jí jen na jednom - na jejím a lidském životu. Pokud někoho zaslechne mluvit německy, bude vědět, že má zamknout, jinak nechá otevřeno, kdyby někdo dostal podobný nápad na úkryt. Nikomu nebude bránit v tom, aby se pokusil přežít, přestože věděla, že tahle bitva už je předem prohraná. Jen chtěla věřit, že všechno dobře dopadne, nic víc.
Zakryla záchod prkýnkem a stoupla si na něj, aby se podívala z okna na to, co se tam zrovna teď děje. Němci si zakrývali uši od toho, jak je rušilo ono pištění. Zbraně jim padali na zem a ona se divila, že toho nikdo nezneužil a nenapadnul je. Taková slabá jednotka, která by šla porazit snadněji, než jí na první pohled připadalo.
V okamžiku, kdy zastavili, popadli zbraně ze země a začali třískat do vagónu, který se začal houpat ze strany na stranu. Carmen spadla na zem a narazila si kostrč. Sykla bolestí a pokusila se vstát, aby si později sednula na prkýnko.
Z očí jí vytryskly slzy. Bolestivě se natáhla, aby zamkla dveře a s třísknutím se svalila na podlahu, odkud se už nedokázala zvednout. "Mami," zalapala po dechu natahujíc ruku v domnění, že vidí svou matku. "Kéž bych tě poslechla a přijela tím dřívějším vlakem, kdyby bylo po tobě, tohle by se mi nikdy nestalo," slzy jí tekly proudem a ona je nedokázala zastavit. Bála se však, že když nepřestane plakat, někdo ji tu objeví.
"Lidi, zvířata, všichni,..! Hněte s sebou! Potřebujeme vás venku, musíte nahlásit, jak se jmenujete, odkud jste a náboženství, které vyznáváte!" křičeli jeden přes druhého a hnali všechny cestující ven, jako kdyby to byl dobytek a ne lidi. Vlastně to je docela poučná cesta, uvědomila si, jen aby mě nikdo nenašel. Snažně v to doufala. Modlila se ke všemu, k čemu mohla a k tomu, čemu věřila.
"Andulko, kde jsi?!" volala jakási zoufalá matka na své malé dítě, které se ztratilo. V tom někdo zatáhl za kliku a ona se vyděsila, že by to třeba mohl být někdo z Němců.
"Haló? Chce se mi na záchod," zašeptal někdo dětským hláskem. Napadlo ji, že to pravděpodobně bude ta malá Andulka a věděla, že jí musí otevřít, přesto se hrozně bála.
Odemkla.
Když malá holčička zapadla dovnitř, okamžitě za ní zavřela dveře, aby nikdo nevěděl, že tu ještě někdo zůstal. Lekla se jí, to Carmen poznala hned, jak se pod ní objevila malá loužička moči. Byla ještě malá, nedokázala ji udržet tak, jako školou povinný člověk.
"Kdo jsi?" ptala se bez reptání, div nezačala ječet.
"Carmen. Ty se jmenuješ Andulka?" dívka zakroutila hlavou.
"Ne, Anna. Andulko mi říká jen moje maminka," vysvětlila jí a usmála se.
"Zůstaneš tu se mnou? Venku to bude nebezpečné, podle toho, co jsem kdy četla o Nacistech si tím jsem jistá," podívala se jí do zmatených očí, ve kterých se objevila první slza. Poznala, že se jí stýská po mamince. "Andulko, taky je mi smutno po mamince, ale právě teď nemůžu nic dělat a když vydržíme, věř mi, že je najdeme. Obě." Věděla, že to nebude možné, že její matku pravděpodobně zastřelí nebo odvedou do koncentračního tábora, ale nechtěla jí brát naděje, že ji ještě někdy uvidí. Také se bála, že by mohla začít brečet a křičet.
Co se však týkalo její matky, tím uklidňovala samu sebe. Jednu chvíli si dokonce říkala, že je to jen pouhopouhý sen a že se za pár okamžiků probudí. Nestalo se tak. Začala se strachy pohupovat pro to, aby se uklidnila, ale nijak jí to nepomáhalo.
"Můžu tě obejmout a představovat si, že vypadáš jako moje maminka?" optala se svým něžným dívčím hláskem. Carmen přikývla a když se k ní přitulila, vzala ji kolem ramen a ze všech sil ji držela, aby neutekla nebo něco mnohem horšího.
Zvenku zahřměl hluboký hlas nějakého muže. Překvapivě mluvil česky, ale sloužil Nacistům, to Carmen poznala podle toho, co řekl: "Už tam nikdo není?" Když nikdo neodpovídal, odpověděl si sám. "To je dobře, nikdo se nesmí dozvědět, že sem takový výkvět techniky dojel, okamžitě spálit. Na popel."
"Mám strach," zatřásla se Andulka.
"Neboj se, buď statečná," pokusila se o pevný tón, ve kterém by byla alespoň kapka odvahy, ale ke konci jí to ujelo a ona se zatřásla, "maminka bude za chvíli u tebe, uvidíš, bude tu jen trochu teplo, ale všechno bude v pořádku," lhala jí, ale bylo pro ni a pro Carmen samotnou lepší zemřít takhle, než aby jim prostřelili hrudník. "Chvilku se prospi, pak už uvidíš všechno hned lépe. Věř mi."
A ona jí věřila.
Zavřela oči.
Zklidnila dech a potichu usnula.

Nehledej v tom žádný smysl, jen porozumění.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 13. října 2014 v 14:17 | Reagovat

Skvělý námět, obrovská poklona, moc moc moc se mi to líbilo! (doufám, že Tě cestou nepotká něco jiného... prvně jsem si myslela, že slečna zaspala.. docela děsivé, kdyby se něco takové stalo, asi bych na místě omdlela - spíš kéž by se mi podařilo omdlít a nepamatovat si..)

2 Katie Katie | Web | 14. října 2014 v 20:04 | Reagovat

Tak to je dobré. Myslela jsem, že zaspala nebo že se jí to zdá, nečekala jsem takový konec. Ale líbilo se mi to, i když je to smutné. Nechtěla bych tak umřít a rozhodně bych nebyla tak klidná. =D

3 Terka Terka | E-mail | Web | 14. října 2014 v 22:01 | Reagovat

[1]:[2]: Vlastně jsem si původně myslela, že tam napíšu, že to byl jen sen a že se probudí, ale pak jsem si řekla, že tohle bude méně předvídatelné. :-) A děkuji za pochvalu. :-)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2015 v 21:22 | Reagovat

Také jsem vymyslela příběh ve starém vlaku, děkuji, teď jsi mi ho připomněla. Ty novodobé nemají vůbec žádnou atmosféru.

Toto je nádherný příběh. Ze začátku jsem to četla trochu s nadhledem, ale ke konci jsem se tím nechala úplně pohltit. Carmen mi přijde statečná, já bych na jejím místě vyšilovala více. A dojalo mě, co udělala pro Andulku.

Kdyby to byl sen, působilo by to lacině, takto je to mnohem lepší.

Krásné, opravdu. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.