Trn v oku

11. září 2014 v 11:04 | Terka M. |  Jednorázovky
  • Slíbila jsem, že vám tu dám onu povídku, kterou jsem psala do Literární klubu, takže je tady. Doufám, že se vám bude líbit a pokud ne, co už nadělám. Každopádně, doporučuji se podívat i na stránky LK, vzhledem k tomu, že jsem psala podle obrázku, který však sem do článku nedávám. Na konci najdete odkaz jak na moji povídku, tak na povídku soupeřky.

---


Seděla v křesle a počítala, kolik asi mohlo utéct minut a dní od oné události, kdy ztratila možnost vidět okolní svět kolem sebe. Své přátele a nejlepší kamarádku, která jí do obou očí zabodla velmi ostré hroty. Povídala, že to udělala omylem, ale ona jí to nevěřila. Zvlášť potom, co jí vyčetla to, že jí přebrala kluka, kterého milovala. Už jen proto netušila, jestli jí to bude moct někdy odpustit. Zlomené srdce se zahojí, ale ona nevidomá zůstane už navěky.

Každý den jí přicházely zoufalé telegramy o tom, jak to kamarádku mrzí, ale ani jeden z nich neotevřela. Neměl jí ho kdo číst, to zaprvé a pak, když jí pošťák řekl, od koho to je, zásilku převzala a zahodila do nejbližšího koše. Ačkoli netušila, jestli se trefila.
Už ji nechtěla nikdy slyšet.
Neměla zájem slyšet hlas někoho, kvůli komu seděla v opuštěném bytě na starém prohnilém křesle, které se nikdo neobtěžoval opravit. Opakovala si, že až bude mít sílu, tak se jí pomstí, ale čím déle čekala, tím víc ji síly opouštěly, neboť řádně nejedla. Kvůli jejímu postižení ji propustili z práce a ona nechápala, jak jen může být ten svět tak krutý.

Když zazvonil zvonek, velice pomalu se zdvihla z křesla, popadla hůl a chtě nechtě se dopotácela až ke dveřím, které s trhnutím otevřela. V domnění, že je to pošťák - protože nikdo jiný k ní nechodil -, pozdravila jeho křestním jménem.
"Cassandro," začala ta kamarádka. Mluvila jemně a v jejím hlase byla zřetelná lítost kvůli tomu, co udělala. Podívala se jí do očí, které měla zakryté brýlemi. "Cass, omlouvám se."
"Musela jsi mít obrovskou odvahu přijít sem a postavit se mi," pronesla hořce, "na druhou stranu, nevidím tě, takže jestli mě chceš dorazit, prosím," a upustila slepeckou hůl, která s třísknutím padla na zem, "stačí jediný úder a je po mě. Nikdo se to nedozví. Stejně už jsem skoro mrtvá, tak v čem je rozdíl, Samantho?"
"Cass, prosím, promiň mi to. Vím, že je to neodpustitelné, zvlášť potom, co jsem ti vyčetla, ale už od té doby nemohu pořádně spát. Dokud vím, že se na mne zlobíš," vyjevila své pocity, které kupodivu zněly upřímně.
"Tak kvůli tomu mi posíláš všechny ty dopisy? Kvůli tomu, že nemůžeš spát? Prober se. To, co jsi udělala, už nejde nijak odčinit, ale budiž, udělám jednu rozumnou věc, kterou před smrtí ještě zvládnu. Odpustím ti. Pod jednou podmínkou," Samantha se už chystala zeptat, o co jí jde, ale Cass ji předběhla. "Zabiješ mě. Je mi jedno jak a nezáleží mi na tom, čím, ale už nechci být na tomhle světě. Teprve pak se dočkáš mého odpuštění."
"To nemůžu, jsi má kamarádka," pochopitelně to nechtěla udělat.
"Můžeš a uděláš. Nebo ti nikdy neodpustím, že jsi mě nechala trpět." Řekla to se vší nenávistí, kterou v sobě našla a Sam jí podala rudou růži do její napřažené ruky. Když si Cass přičichla, musela uznat, že voní nádherně.
Přejížděla s nadšením po trnech, až se do jednoho z nich píchla a v celém těle ucítila zvláštní zašimrání. Jed už koloval v jejích žilách a ona bezmocně padla na zem. Teď už jen pár minut, pomyslela si Samantha a už teď se za to, že na to přistoupila, nenáviděla.
Než sem šla, nechala si růži napustit jedem, pro případ, že by s ní nebyla řeč a ani na chvíli nepomyslela na to, že by ji musela použít. V okamžiku, kdy viděla, že Cass ztěžka vydechla, oddechla si. Byla ráda, že jí odpustila, ale moc dobře věděla, že tak milá sama k sobě nebude a bude si to vyčítat do konce života. Ať bude jakkoli dlouhý..


---

Jak jsem psala na začátku, přikládám i odkaz na obě povídky (mou i soupeřčinu) s tím, že kdyby se vám chtělo, můžete pro mě hlasovat. Ale nechci vás nutit. Jen za předpokladu, že se vám povídka líbí. Pokud vám na ní něco nesedí, klidně mi napište co, nebudu se zlobit. :)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 12. září 2014 v 19:25 | Reagovat

dobře se to čte - jen tak dál :) příběhy mám ve velké lásce :)

2 Tulačka Tulačka | E-mail | Web | 12. září 2014 v 20:47 | Reagovat

Přišlo mi to celkem temné. Atmosféra na mě působí děsivým a depresivním dojmem. Ze začátku jsem si myslela, že se bude jednat spíše o nějaký horor :D
Povídka na mě měla až příliš moc rychlý spád a byla trochu kratší. Ale i přesto nelituji, že jsem si jí přečetla :-) dala jsem pro ní i hlas na stránkách literárního klubu, kde jsem jí i předtím četla :-)

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 13. září 2014 v 17:36 | Reagovat

Povídka se mi líbí a je napsána přesně ve tvém stylu :)

Sice mi není moc jasné, jak růží můžeš vypíchnout obe oči najednou, protože kdyby propíchla jedno, pak už by se bránila. Ale radši to nechci nikdy zjistit :D

Ta růže napuštěná jedem byl opravdu dobrý nápad. Ale nevím, co si myslet o té kamarádce. Na jedné straně mi nepřišla upřímná, ale na druhé toho litovala... :?

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2015 v 21:27 | Reagovat

Ta její kamarádka je hodně zvláštní bytost. Připadá mi, že asi není psychicky tak úplně v pořádku.

Je to zajímavý příběh s originálním námětem. Jediné, co se mi nezdálo, bylo řečeno již přede mnou, a to příliš rychlý spád. Ale dalo se to překousnout.

Začínám si tvé povídky oblibovat!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.