Za Měsícem doleva

21. srpna 2014 v 18:51 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Tohle je ta povídka, kterou mám v hlavě už asi půl roku, ale nejsem schopna ji napsat. Je jasné, že je úplně jiná, než kdybych ji psala před půl rokem, ale na vás je, aby jste posoudili, zda je dobrá nebo špatná. Nebo cokoliv jiného, co vám na ní nesedí. Každopádně, budu ráda za každé přečtení a ohodnocení a doufám, že se vám bude líbit stejně jako mě to, že mě přijali na VŠ. Nebo minimálně z poloviny. :)

---


Budoucnost
O pět tisíc let později

Pamatovala si, jak vyletěla raketou nad planetu Zemi, ale nevzpomínala si, na nic předtím a ani na to, jak se ke svému snu dostala. Věděla, kdo je a odkud pochází a právě proto by ji nikdy nenapadlo, že ona bude někdy letět raketou směrem k Měsíci. Sama ve Vesmíru. To bylo jako sen a přesto to bylo tak skutečné až ji kolikrát zamrazilo, jaký měla strach, že se něco stane, že se něco porouchá a ona to nebude umět spravit.
Už nikdy se neměla vrátit zpátky domů, ke své rodině, svému příteli. Předtím, než odletěla, mlčky čekala, až se objeví někdo, kdo je jí blízký, ale nikdo se s ní nepřišel rozloučit a ona nechápala proč. Co jsem jim udělala? Ptala se sama sebe, než se dozvěděla pravdu.
"Vaše rodina byla zabita, když jste se u nich schovávala před spravedlností," bylo jí řečeno, ale ona tomu nevěřila. Neměla se před čím skrývat. Nebo si to alespoň nepamatovala. "Právě proto Vás posíláme na Měsíc, kde jsme před několika lety zřídili provizorní vězení z důvodu, že zloděje ani vrahy nechceme mít na Zemi.
Nepřejeme si, aby dýchali náš drahocenný kyslík. Už dlouho ho chceme zdanit, abychom se zbavili dalších obyvatel. Lidé začnou krást a potom je budeme muset soudit. Země bude za krátkou dobu jen pro vyvolené." Řekl to jak nejprostěji to šlo a Zinnea nevěděla, co si o tom má myslet. na jednu stranu jí přišlo líto těch lidí, kteří tam stále byli, ale na tu druhou jí to nevadilo. Na Měsíci můžou vybudovat novou svobodnou komunitu bez toho, aby se řídili jejich zákony. A i když bylo vězení jen v obyčejné kopuli, do které byl dočerpáván kyslík, jak se později dozvěděla, bylo jí to ukradené. Postará se o to, aby se zapsala do historie.
"Myslím si, že mi tam bude lépe, než tady, když zdaňujete i kyslík jenom proto, abyste si nahrabali ještě víc peněz. Tohle není normální. Ať už jsem udělala cokoliv, jsem ráda, že jsem to udělala a nelituji toho. Alespoň se teď dostanu na lepší místo." Pronesla to poměrně tvrdě a jakoby byla naštvaná na celý svět, s čímž se mohla ztotožnit, ale tohle ji zároveň znepokojovalo. Měla ráda svůj domov a byla si jistá, že jí po něm bude smutno.
"Nechcete už odjet?" Navrhl jí jeden z těch, kteří měli na štítku hodnost generála.
"Bylo by to tak lepší," napadlo ji, že by to pro změnu mohla říct lhostejně, aby se neřeklo, že je na ně přehnaně krutá. Už byla odsouzená, nic víc jí už udělat nemohli.
"Spolupracujte, smím-li Vás poprosit, nebo dopadnete daleko hůř než odletem na Měsíc a tím rozhodně nemyslím trest smrti. Máme pod kontrolou několik různých oblastí na mnoha planetách v Mléčné dráze. A cesta raketou je více než dlouhá. To jen, aby jste věděla."
Kývla hlavou na souhlas. Měla už dost toho všeho plkání o věcech, které pro ni už nebyly důležité. Byla tuze zvědavá, na jaké místo přijde a jací lidé tam budou.
"Můžu nastoupit?" Zeptala se toho samého chlápka, co jí dával přednášky o tom, co mají se Zemí v plánu. Neposlouchal ji, proto mu poklepala na rameno a optala se ještě jednou.
"Ještě Vám musím říct pár věcí," nadechl se, "hned co tam dorazíte, vystupte. Raketa je nastavena pouze na cestu tam, proto potom exploduje. Říkám Vám to z toho důvodu, abyste věděla, že když nevyskočíte dost rychle, pravděpodobně nikomu z dalších odsouzených neřeknete, co máme v plánu a oni to nebudou nikdy vědět. A taky by jste nikoho z nich nepoznala." Upozornil ji a ona krátce pokývla hlavou na znamení, že tomu rozumí.
"Takže, teď už můžete," rukou jí naznačil, kudy se má vydat k raketoplánu a ona tou cestou vykročila. Už na Zemi nebylo nic, co by ji mělo zastavit. Všechny, které měla ráda, jí povraždili a ona je za to nenáviděla. Slíbila si, že se jim jednou pomstí.

---

Nyní tu seděla a pozorovala, jak se z modré planety Země stává něco, co si nikdy nepředstavovala, že uvidí. Věděla, že lidstvo je na tom s vodou bledě už od doby její prababičky a měla tušení i tom, že mnoho z jezer bez příčiny vyschlo. Přesto, zaskočilo ji, že místo modrých míst jsou z větší části ty hnědé. Atlantický a Tichý oceán by právě teď přejmenovala na stejnojmennou poušť.
Obyvatelstvo po několik desítek i stovek let myslelo jen na vyhlašování nejrůznějších válek, na nic jiného. Nikdo se ani neobtěžoval najít vhodný zdroj vody. Od dvaadvacátého století se nikdo neobtěžoval chránit přírodu, i proto se stalo všechno to, co viděla.
Na Měsíci alespoň našli vodu, to věděla ze zpráv, které naposledy sledovala, když jí bylo devět, což bylo už více jak dvacet let. Od té doby nic, co by bylo podobné televizi, nevlastnili. Vlastně ani nevěděla, co jim vůbec patřilo. Televizi jim zabavili kvůli tomu, že je někdo zažaloval ze šíření pomluv. Tenkrát ještě nebyla vynalezena ta kopule, takže je nemohli zavřít na Měsíc. Řekla bych naštěstí, ale spíš by tu patřilo pojmenování bohužel, napadlo ji najednou, když nad tím trochu zavzpomínala.
Skoro si nevšimla, že už je skoro na povrchu Měsíce, aby z rakety rychle vyskočila. Naštěstí se probudila, a tak ji nezaskočil prudký pád. Mohla se na to proto připravit.
Hned po přistání vyskočila ven a co nejrychleji utíkala do dálky. Pryč od toho raketoplánu, který měl každou chvilku vybuchnout. Jakmile si myslela, že je dostatečně daleko, otočila se, aby se podívala jak to vzadu vypadá. Počítala do deseti a stihla napočítat do sedmi, ale pak se ozvala obrovská rána a celé okolí obklopil kouř.
"Pomozte mi!" hystericky volala kolem sebe. Musela si přikrýt pusu rukou, aby se úplně neudusila, přestože věděla, že to nehrozí. I o tomhle jí ten generál pověděl. Řekl, že se nemá čeho bát. Že to je jen takové opatření, aby ostatní věděli o jejím příchodu.
V okamžiku, kdy se přestala dusit, se celý dým rozplynul a ona před sebou zahlédla osobu, která kráčela směrem k ní. Byl to muž. Mával na ni, jakoby ji znal a ne jako když ji vidí poprvé. Musela zaostřit, aby zjistila, o koho se jedná a když ho uviděla, nemohla uvěřit vlastním očím, že je to skutečně on. Bylo jí řečeno, že je mrtvý. Tohle nepřicházelo v úvahu. Brala ho jako halucinaci. Jako by tam vůbec nebyl a někdo si z ní dělal legraci.
"Zinn!" když na ni zavolal, poznala, že je to on a nikdo jiný. Takhle ji zdravil jenom on a nikdo jiný o tom nevěděl. Netušila, co tu dělá, natož jak se sem dostal.
Rozeběhla se směrem k němu a skočila do jeho rozevřeného objetí, které hřálo jako nikdy předtím. "Co tady děláš?" byla její první otázka, kterou si nemohla odpustit.
"Byl jsem tu přemístěn. Už je tomu rok. Když jsme se rozdělili, abych tě chránil, šla jsi za svými rodiči a svou malou sestrou, já jsem utekl a skrýval jsem se v lesích. Našel jsem jednu lesní studánku," usmál se, "ale moc dlouho tam nevydržela, poté, co mě našli, ji zničili. Tvrdili, že nikdo nesmí vědět, že tu vůbec někdy byla voda. Povídali ještě něco o tom, že voda umí mluvit, že by mohla někomu říct, co se tam stalo. Pak mi vymazali paměť, neboť jsem byl agresivní a poslali mě sem. Časem jsem si na všechno vzpomněl a navíc, byl jsem jmenován jedním z těch, co vítají nové lidi." Postupem času jí všechno podrobně vysvětloval.
"To je super, Frede." Usmála se na něj a přiblížila rty k těm jeho, abych ho na ně později políbila. Z nějakého důvodu se oddálil.
"Děje se něco?" Podívala se na něj s vážným pohledem.
"Hlavním zákonem tady je to, že tu nesmí existovat láska. Bylo nám to řečeno, když nám velitelé na Zemi posílali potraviny. Spolu s nimi poslali i jeden dopis, v němž to bylo napsané. Žádná láska, tak to tam bylo."
"Co nám záleží na nějakých hlupácích ze Země? Máme vlastní planetu, tedy Měsíc, ale i tak, můžeme si dělat co chceme. Jestli se milujeme, no a? Je snad jedno, když z toho vzejde dítě nebo ne. Nebudu se řídit pozemskými zákony, které jsou navíc stupidní. Už ne."
"A právě pro tvou rozhodnost tě tolik miluji. Nedokážu si představit, že bych žil bez tebe a nebo žil s tebou, ale nemohl tě políbit. Budu tě líbat, i kdybychom se měli schovávat."
"Taky tě miluji." Natáhla se, aby ho konečně políbila. Přála si, aby už nikdy nemusela přestat.

Když člověk moc miluje, je mu ukradené, jestli je to na Měsíci nebo na Plutu nebo jestli je to zakázané či dovolené. Prostě miluje.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bocian Bocian | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 20:48 | Reagovat

Poviedka ma veľmi upútala a vonkoncom by som ju jedným článkom neodbíjal! Je to predsa výborná myšlienka na nejakú knihu, aspoň novelu o tvorbe novej civilizácie, zakázanej láske a nenásytných ľudoch na Zemi.

Každopádne, počiatočná opatrnosť pred toľkým českým textom (síce som práve odložil knihu v Češtine :-D), sa premenila na záujem :-).

A smiem sa spýtať, na akú vysokú školu ťa prijali? Viem, že si chcela ísť cestou novinárky (podobne ako ja), preto vyzvedám :-).

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 14:28 | Reagovat

Moc krásná povídka, skvělý originální nápad. Byl by to i dokonce pěkný námět na knihu :)
Velmi se mi líbila ta část o vodě, že by mohla promluvit :)))

Ale trochu bych možná více popsala tu techniku kolem, prostředí rakety a jak to vyřešili s kyslíkem, jídlem, vodou apod.

3 Terka Terka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 17:24 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuji, jsem ráda, že se líbila. Já původně chtěla tu povídku napsat o něčem jiném, i když taky vesmírnou, ale nějak mě napadla tato,.. ona by to nemusela být špatná kniha, to uznávám, ale problém je, že tu mám minimálně pě rozepsaných povídek a v hlavě nápad na pět dalších,.. i když je mi líto, že jsem to označila jako jednorázovou povídku, nějak jsem neměla energii začínat s další kapitolovou povídkou. Vážně je musím dopsat. Minimálně tři z těch pěti. :-)

[1]: Přijali mě do Opavy, v druhém kole přijímacího řízení na obor Historie-muzeologie. :-) Ale té žurnalistiky se za žádnou cenu nevzdám, i kdybych se ji neměla učit, stejně bych ráda psala do novin. :-)

4 Katie Katie | Web | 25. srpna 2014 v 22:16 | Reagovat

Je to pěkně napsané. I když nerada něco takového čtu, přeci jenom, člověk neví, co se stana v budoucnu. Jen doufám, že už tu nebudeme. =D Asi přeháním, je to dobrý nápad na povídku. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.