O tom, jak se z trpaslíka stal Strýček Skrblík

6. srpna 2014 v 23:01 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Pohádka o tom, co je uvedeno v nadpisu článku. O tom, jak se z trpaslíka z chaloupky stal Strýček Skrblík. Vlastně je to pohádka na dobrou noc, takže pěkné počtení a snad to alespoň trochu vypadá jako pohádka. Obohaceno o jeden z mých citátů a jednu báseň. :)

---


Bylo nebylo. A jak to tak v pohádkách bývá, stalo se to tehdy v království, v němž vládl Sněhurčin dědeček. Mladý princ měl v té době sotva tři roky a bylo to v době, kdy Sněhurka nebyla na světě, pochopitelně.

Králi se narodila první dcera, z níž byli všichni nadšení. Neustále se radovali z toho, že je to krásná šťastná holčička a král už jí pomalu začal plánovat svatbu. Jenže pak přišlo něco, co nikdo z nich nečekal. Malá Amálka po třech měsících života zemřela.

Královská rodina se z toho už nikdy nevzpamatovala a na několik let ponořila celou zemi do smutečního hávu. Brečel každý. Král. Královna. Princ. I poddaní nenechali ani jedno oko suché. Každý den jim chodili kondolence z jiných zemí, ale ani jedna z nich nepřebila ten smutek.

---

Pláč se dostal i do malé chaloupky, ve které bydlela stará malá žena. Někdo by řekl, že to byla liliputka, ale vlastně si nechávali říkat trpaslíci. Ti, co tam žili s ní. Před pár lety se jí narodilo sedm synů, kterým neuvěřitelně seděla jména dle jejich povahy. Chytrolín byl chytrý, Lenoch byl líný a další,.. ale byl tu ještě jeden. Osmý trpaslík, jehož jméno bylo Skrblík. Byl ze všech nejstarší a ženě se narodil předtím, než se seznámila s otcem sedmi trpaslíků. Bylo mu deset, ačkoli vypadal mnohem na víc.

"Chudák královna," zabědovala jednoho dne stařenka, "kdyby se vám něco stalo, nepřežila bych to. Muselo pro ni být moc těžké jednoho dne se naklonit nad postýlku, zvednout svou holčičku a zjistit, že zemřela. Jediná dcera," teď už se doopravdy rozbrečela.
"Ona se z toho dostane," pohladil Skrblík matku po ruce. "Je mi moc líto, že zemřela, jednoho dne jsem si ji chtěl vzít navzdory tomu, že je mladší než já."
"Ale no tak," vlepila mu pohlavek. Neměla ráda, když o zesnulé princezně takhle mluvil, přestože už nebyla mezi nimi. "Dneska zajdu do království, přichystej mi poníka." Chtěla poníka, protože byla tak malá, že by na koně nevyskočila.
"Dobře, maminko," usmál se na ni a odešel do místnosti, kterou brali jako stáj. Koníka používala jen jejich matka, když potřebovala jít do města něco nakoupit, nikdo jiný se na jejím milovaném poníkovi nemohl svézt. Přísně to zakázala.

Když přišel zpátky, přivedl jí poníka až pod nos. "Chtěl jsem se na něco zeptat," začal Skrblík. Stařenka se na něj tázavě zadívala. "Mohl bych jít do světa?"
Málem jí vypadlo z ruky jablko, jenž držela v ruce. Nečekala, že by kterýkoli z jejích synů chtěl jít do světa a už vůbec ne tak brzy. "Ne, nikam nejdeš. Vyloučeno. Království drží smutek a královna je má velmi dobrá kamarádka, takže až se to uklidní a ty budeš starší, klidně. A vezmi si krumpáč a běž do jeskyně na diamanty, už máme zpoždění se splátkami."
"Vezmu s sebou Chytrolína, aby se něčemu přiučil," oznámil, jdouc zpátky do chaloupky.
"Ne, nech ho doma, pozdě do noci vyráběl jakési lektvary a teď spí, vezmi raději Lenocha, potřebuje se trochu rozkoukat po světě. A ty, Skrblíku, nenechávej si žádný diamant pro sebe ani v případě, že by jsi mi ho měl dát k narozeninám,"
"Dobře, mami," posmutněl, "ty už máš zase narozeniny?" Napadlo ho se zeptat, přestože moc dobře věděl, že matka je měla před dvěmi týdny.
"Trhni si." Pronesla naštvaně.

---

Potom, co odešla matka osmi trpaslíků, Skrblík se rozhodl, že neposlechne to, co mu řekla. Věděl, že se bude zlobit, ale neměl na výběr. Musel začít žít svůj život bez toho, aby mu ho někdo řídil.Vypadal na třicet, ve věku problém nebyl, ale uznával, že se mu bude stýskat.

Popadl tašku, nacpal do ní oblíbenou knihu a poslední diamant, který si uskrblil pod polštář, aby si mohl něco pěkného koupit. "Kam jdeš, brácho?" ptal se Mrňous, když si všiml, jak si bratr chystá svačinu. Vypadalo to, jakoby chtěl odejít někam daleko.

"Jdu hledat štěstí. Změnit prostředí. Potřebuji jít někam do světa." Pokusil se mu vysvětlit, protože se bál, že to bude brát jako zradu.
"Jasně, chápu. Řeknu to ostatním. Měj se dobře." Zněl smutně a Skrblík to moc dobře chápal. Zažili spolu plno srandy a i jemu bylo líto jen tak to zahodit.

Chodil si po světě,
věnoval se správné etiketě,
psal své rodině pohledy,
aby věděli, kde se nachází.


Pak to najednou ustalo,
Skrblík na všechno zapomněl,
často mu říkali siroto,
protože amnézii protrpěl.


Nevěděl, kdo je jeho rodina,
ani odkud pochází,
pamatoval si jen podivná jména
a tím se dostal do prvních nesnází.


Našel tři malé kluky,
kteří mu říkali strýček,
byli to neposlušní kačeři
a jeden velký člověk.


Zaměstnal ho ve své společnosti,
stal se součástí Disneyovek,
jezdil po celém světě,
ale svou rodinu nikdy nenašel.


Od té chvíle bylo trpaslíků jen sedm,
každé ráno chodili do dolů,
nikdo po jejich bratrovi ani nemrknul,
věděli, že kdyby chtěl, vrátil by se domů.


"Neměl nás rád,"
povídali si mezi sebou,
"nikdy jsem si s ním neměl hrát,"
řekl jeden z nich najednou.


Křivdili mu, ale nechtěli,
ublížil jim a na to nikdy nezapomněli,
chodili odnikud nikam,
aby nemysleli na jeho klam.


Přáli si mu odpustit,
ale když o něm jednou četli v novinách,
začali ho nenávidět,
nevěděli, že je jako v snách.


Strýček Skrblík,
psali v jednom z článků,
nejbohatší zbohatlík,
bez sourozenců.


"Zapomněl na nás,"
zase se o něm bavili,
"nevzpomíná si na nás,
peníze jsou mu milejší."


Bylo rozhodnuto, že na ně zapomněl. Skrblík se věnoval svým záležitostem. Pořídil si obrovský dům s bazénem, kde si každé ráno zaplaval. Po nějaké době se začal plnit penězi a jakožto správný skrblík, i on v nich dokázal plavat. Miloval to. Neznal nic lepšího, než si zaplavat v penězích. Nebo si to alespoň nepamatoval.

Sedm trpaslíků po pohřbu své matky odvezli jejího poníka do zámku, kde se konal bál při příležitosti narození dcery tehdejšího prince, otce Sněhurky. Už tehdy věděli, že jí budou k ruce pokaždé, když je bude potřebovat.

Věř tomu, že se ti tvůj blízký vrátí, i kdyby to bylo sebevíc nemožné.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 19:47 | Reagovat

Ten nápad spojení dvou pohádek se mi opravdu líbí! Konečně jsem se dostala k tomu, abych si od tebe něco přečetla, a vůbec to není špatné.
Byly tam však dvě věci, které se mi nezdáli- Skrblík přece vůbec nevypadá jako trpaslík! Vím, že je to pohádka, ale toto by stálo za to nějak objasnit. A pokud si mohu dovolit ještě jedno malé doporučení- v tomto případě to ani tolik nevadilo, je to příběh pro děti, ale dávej si pozor na rýmy v básních. Někdy je lepší, aby se prostě část básně ani moc nerýmovala, než na nich zbytečně lpět. Poté to působí trochu uměle, a navíc...slyšela jsi už někdy pojem "mluvnické rýmy"? Dobrým příkladem je například "plakali-sklákali", "ležet-běžet" atd...občas ti nějaký uklouzne také.
Nemyslím to zle, to všechno jsou dobře míněné rady. Ale vážně, vůbec nepíšeš špatně. Budu si od tebe muset přečíst i jiný žánr...

2 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 13:59 | Reagovat

Krásná pohádka a docela zajímavá :) I když ten úvod je trošku matoucí :D

Citát je zase úžasný, už ho mám napsaní. Měla bys napsat nějakou knihu citátu, to by bylo nejlepší :) A hned pak knihu pohádek, i když tady by byl asi problém s autorskýma právama D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.