Někdy není dobro úplně nejsprávnější možností

1. srpna 2014 v 20:57 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Tento týden, jakožto dvoustépadesáté téma týdne, jsem napsala povídku. Tu bych tedy napsala tak jako tak, ale musela jsem upozornit na to jubileum, protože vždycky na to zapomenu a dneska jsem se na ten odkaz v administraci konečně podívala v tu pravou chvíli. Tentokrát to však bude takový psychopatický horror, na rozdíl od minulého týdne.

---


Připadalo jí to jako pohádka, když se seznámila se svým princem na bílém koni, který nebyl šlechtického původu a neměl koně, na němž by za ní přijel. Měl staré zrezivělé auto, neboť neměl na nový lak, natož na nové auto. Přesto, když ho poznala, okamžitě a bezesporu se do něj zamilovala doufajíc v to, že jim to vyjde.
Už od malička chtěla, aby se dobře vdala a měla krásné děti, které by pokračovaly v rodu její rodiny. V okamžiku, kdy se s ním setkala, na vdavky ani na děti nepomyslela. Nejdřív potřebovala, aby si našel správnou práci a dokázal tak zaopatřit sebe, ji i případné děti.
On však chtěl dělat to, co ho baví a čemu se učil. Což bylo herectví. Jakmile zašel do jednoho místního divadla a řekl jim o své praxi, velice nadšeně ho přijali. Marlenne netušila, proč se tam nešel zeptat již dříve, ale nechtěla se ptát. Přisuzovala to jeho lenosti.
Postupem času si uvědomovala, že si místo prince na bílém koni, našla hloupého Honzu, který do jejího příchodu ležel na peci a o nic se nestaral. Ani potom, co se potkali, se k ničemu moc neměl a když už někam šli, zařizovala to ona.
Už dávno se jí rozplynuly všechny sny o dokonalé rodině, jaké mívala ještě v patnácti letech, kdy místo puberty začala mít krizi středního věku. Samuela nadevše milovala, ale nikdy si - byť jen na chvíli - nepředstavila, že by měli geniální děti s nadprůměrným IQ. To si taky přála. Provdat se za neuvěřitelně chytrého muže, aby jeho inteligenci zdědili i jejich děti.
Když se s ním o svých snech pokusila promluvit, nereagoval. Nechtěl se s ní bavit o ničem, co by mohlo být, kdyby ho nepotkala. Připadalo mu, jakoby ho ve svých snech zrazovala, div ne podváděla. Nesnášel, když o tom začala. Obviňoval se z toho, že ji potkal.
"Same?" Natáhla krk a pronesla to nahlas tak, aby to Sam slyšel. Napřímil se a zadíval se Marlenne do očí. "Někdy si tak říkám, jestli mě máš vůbec ještě rád," bylo to už pět let od doby, kdy spolu začali chodit.
"Co to meleš?" zanadával a podíval se na ni, jako by ani nebyla normální.
"A přesně těmito kecy to jen dokazuješ," tázavě se na ni zadíval, "že mě nemiluješ." Odpověděla na jeho nezodpovězenou otázku. "Ale já pro tebe mám informaci, stále tě miluji navzdory tomu, že jsem si svou budoucnost představovala jinak. Copak by bylo tak těžké, kdybys mi někdy koupil nějaké koště pomlčka kytku?" Nechala tu otázku jen tak ve vzduchu, pro případ, že by se na ni nakonec rozhodl odpovědět.
"Marlenne, miluji tě a omlouvám se, že ti to nedávám moc najevo," znělo to upřímně, "nechci to v jednom kuse opakovat, aby sis nemyslela, že to říkám jen ze zvyku a ne z lásky, ale jasně, že tě moc miluji a že bych bez tebe nepřežil ani jeden den."
Tomu věřím, pomyslela si Marlenne. Věděla, že by nepřežil, protože mu věčně vyvářela. On si neuměl udělat ani krupicovou kaši a jestli jo, tak s odřenýma ušima a spáleným hrncem. Pro sebe se pousmála, a pak ten úsměv nakrátko vyplaval na povrch.
"Nechceš si ještě odpočinout? Udělala bych ti lasagne, vím, že je máš rád," usmála se na něj. Musela mu nějak vynahradit to, co řekla o tom, že ji už vůbec nemiluje.
"Dobře," pronesl váhavě, neboť předpokládal, že za tím bude nějaká bouda.

---

Samuelovi zazvonil telefon. Nezvedal ho. Nic neslyšel. Spal. Marlenne se ho pokusila vzbudit, ale pokaždé se ohnal rukou s tím, ať mu dá pokoj a volajícímu řekne, aby zavolal někdy jindy. Proto zmáčkla zelené tlačítko a přiložila telefon k uchu.
"Same, jsi tam?" začal někdo s dívčím hláskem. "Same, stalo se něco strašného. Můj muž přišel na nás dva, chce se rozvést. Prosím, řekni něco." Zaprosila.
"Co jste to říkala?" Pronesla bez špetky rozčilení, které si šetřila pro Samuela. Podvedl ji a ještě jí lhal do očí, jak moc ji miluje.
"S kým mluvím?" zeptala se zmateně a zároveň vystrašeně z toho, že to pravděpodobně Samovi pokazila u jeho přítelkyně.
"Melissa, jsem Samova kamarádka," zalhala. Neuměla lhát, ale po telefonu jí to šlo docela dobře. Zbaštila to, usmála se, když na druhé straně zaslechla hlasité oddechnutí.
"Začala jsem se bát, že jste jeho přítelkyně," upozornila ji na to.
"Nejsem a ani nebudu. Jsme jen přátelé, navzdory tomu, že se včera se svou přítelkyní rozešel. Řekla mu, že o Vás ví," i takhle na dálku poznala, že se zaradovala.
"Vím, že ji miloval, ale bude to tak lepší. Podle toho, jak jsme se spolu o ní bavili, se k němu hodím víc já než ona. Už jen kvůli tomu, že jsem si nikdy nepředstavovala, že bych si našla prince na bílém koni a ještě ho skrz to v jednom kuse obviňovala." Vážně nevěděla, s kým mluví. Tomu se zase musela usmát.
"Zítra Vám ho pošlu, až ho vyhodím z bytu a děkuji, že jste mi tak ochotně řekla, že spolu máte milostný poměr. A mimochodem, jsem Marlenne, kdybyste to nevěděla."
A hovor vypnula.

---

Věřila tomu, že ji miluje.
Že by spolu mohli být opravdu šťastní.
Doufala v to.
Když se však dozvěděla o jeho podvodu s tou namyšlenou vdanou ženskou, rozhodla se, že to nenechá jen tak. Musela něco udělat s tím, aby spolu nebyli šťastní tak, jak byla Marlenne se Samuelem. Chtěla něco, co by bylo zadostiučiněním a jediné, co ji napadalo, byla smrt.
"Já tě opravdu milovala," pronesla tiše ke spícímu příteli. Vypadal tak nevinně, přestože se stal nepoučitelným podvodníkem. Zajímalo ji, jak se ti dva poznali, ale zároveň nechtěla promarnit veškeré šance.
Vzala nůž na maso a přiblížila se s ním k němu. Kochala se pohledem na něj, jak bezbranně spí a také na ten nůž. Uvědomila si, že budou vyrovnaní, protože když ji podváděl, taky se tomu nemohla bránit.
Zařízla do jeho zápěstí a sledovala, jak mu z něj vytékají pramínky krve. Překvapeně zírala na to, že se neprobudil. Chytla ho za krk a opatrně - tak, aby neřízla vedle - mu přejela nožem po tepně na krku. Krev stékala na koberec a on začal pomalu chladnout.
Držela ruku na jeho hlavě, aby se nemohl zvednout. Tušila, že by se stejně nedokázal zvednout, ale byla si tak jistější. Otevřel pusu a zpoza škvírek se na ni zadíval. "P.. proč?"
"Podvedl jsi mě." Řekla mu to pro případ, že by zapomněl na to, jak moc jí ublížil.
"U.. u.. umírám," to je panečku překvapení, pomyslela si ironicky, o co myslíš, že jsem se snažila? Zasmála se podobně, jako se směje blázen.
Když otevřel oči dokořán, už tak zůstaly do doby, než Marlenne vzala větší obálku. Vyřízla mu jeho oči, aby se na něj nemusela dívat a schovala je do obálky, kterou hodila do koše. Už nikdo se mu nemohl podívat do očí. Ani ona. Vypadal úplně jako jiný člověk. Těmito očima mi lhal, přemýšlela nad tím, už nikdy nebudeš lhát. Nikomu nebudeš lhát.
Našla krabici, kterou si sehnala, když se sem stěhovala. To ještě se Samem nechodila. Hodila mu do ní nejdříve nohy, a pak ho do ní naskládala celého. Zavřela víko. Pečlivě ho zabalila balícím papírem a potom ještě jedním, aby se ta krabice hned tak nerozbalila a nadepsala adresu té ženy, jenž našla v Samuelově diáři.
Dosunula ho až k výtahu. Vrátila se do bytu, aby si umyla zakrvácené ruce. Nikdo nemohl poznat, že někoho zabila. Přišla znovu ke krabici, přivolala výtah a když dojel do jejího patra, bez sebemenších okolků přítele dotlačila dovnitř.
"Nepotřebujete pomoct?" zeptal se soused ve chvíli, kdy přijela do přízemí. Přikývla a on vzal celou krabici do náručí. Měl zatraceně obrovské svaly. "Kam jdete?"
"Jdu to poslat na poštu," pronesla normálním hlasem. Ani nahlas, ani příliš potichu.
"Pomůžu Vám a odvezu to tam, aby se nestrhly ani ty pošťačky," usmál se. Marlenne souhlasila. Neměla proč nesouhlasit. Už byla svobodná a mohla si dělat co jen chtěla bez toho, aby se musela starat o svého přítele a ptát se ho, zda může nebo ne.
"Je to dárek, pro jednu mou kamarádku. Vím, že si to vždycky moc přála," pousmála, když pomyslela na to, co řekla ta ženská. Teď už můžete být navždy spolu, nyní už jim to i přála, v současné chvíli se za něj můžeš klidně provdat. Zákeřně, ale sotva znatelně, se usmála.

Nikdy nic není, jak vypadá, vždycky může být ještě hůř a může tě napadnout i to, co by tě jindy v životě nenapadlo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 22:33 | Reagovat

Tak to byl docela drsný konec!
Ale člověku se honí hlavou různé myšlenky, zvláště podrazí-li ho někdo :-(

2 Terka Terka | E-mail | Web | 2. srpna 2014 v 20:57 | Reagovat

[1]: A když to byl někdo, kvůli komu člověk hodil své sny za hlavu jako v tomto případě, je to dvojnásobně hrozné,.. a to jak ten první, tak i tem druhý čin.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.