Osamělé kolo

6. července 2014 v 8:56 | Terka M. |  Jednorázovky
  • Tahle povídka mě napadla při vzpomínce na osamělé kolo, na němž jezdil můj děda a mě přišlo jako dobrá příležitost, abych tuto povídku uveřejnila dne, kdy zemřel. Jednoduše proto, že jsem ho vždy měla moc ráda, ale těsně před jeho smrtí jsem mu to nedávala tolik najevo, což mě mrzí. A věřím, že mě to ještě dlouho mrzet bude. Odpočívej v pokoji, dědo. A vy, moji milí čtenáři, si vychutnejte čtení této povídky. :)

---


Seděla jsem na lavičce, truchlíc nad smrtí mého dědečka a potichu vzpomínala na okamžiky, kdy jsme byli spolu. Na dobu radovánek, bez sebemenších starostí, které bych musela řešit. Už to byly čtyři roky, co jsem svého dědu viděla naposledy.
Přesně před tímto časem totiž zemřel na infarkt. Neviděla jsem, jak vypadal v rakvi, ale vlastně jsem o to nijak zvlášť nestála, neboť jsem si přála si uchovat svou vzpomínku na živého dědu.
Dodnes si nedokážu představit, jak mohl vypadat a musela jsem si přiznat, že jsem se bála to zjistit. Na druhou stranu jsem šťastná, že si na něj pamatuji, když byl živý.
Kdybych mohla vrátit čas a zastavit dědovu smrt, udělala bych to. Měla jsem ho opravdu moc ráda a když si nyní vzpomenu na to, jaké bylo ten den počasí, je mi smutno z toho, že šel na zahrádku. Pršelo. Vydatně. Až se divím, že tam šel, ale měl svou zahrádku opravdu moc rád a tuším, že nějak předvídal, co se mu dneska stane.
Myslím si, že se už ráno necítil příliš dobře a vlastně jsem za něj docela ráda, že se to stalo na místě, které měl tak moc rád. Trávil tam opravdu spoustu času a tak se nedivím, že si vybral právě toto místo, pokud teda rozpoznal, co se bude dít.
Abych pravdu řekla, v té době, kdy pravděpodobně zemřel, jsem se podívala z okna a pršelo a já si říkala, jestli nešel na zahrádku.
Zdá se mi, že jsem to řekla i rodičům, ale vzhledem k počasí mi moc nevěřili. Vlastně si nejsem jistá tím, jestli jsem jim to skutečně řekla. Koneckonců, už jsou to čtyři roky.
Teď jsem sledovala dědovo kolo a plakala. Připadalo mi vhodné brečet dne, kdy můj dědeček zemřel. Na místě, kde to měl tolik rád. Pozorovala jsem, jak na to kolo padají sluneční paprsky a vyčítala počasí, že tehdy nebylo tak hezky. Nabyla jsem dojmu, že kdyby to tak bylo, dědu bychom zachránili před jistou smrtí.
Musel by jít do nemocnice, ale byl by naživu. Zajímalo mě, co by se tím změnilo. Založila bych si navzdory tomu blog? Nebo by to bylo daleko později? Už tehdy jsem ráda psala. Už v tom čase jsem si přála psát na svůj vlastní blog, ale nikdy jsem nevěděla jak na to. To až kamarádka mi to poradila a za to jí patří velký dík. Nevím, co bych bez blogu dělala.
"Dědečku," popotáhla jsem nosem, "proč jsi mě tu nechal samotnou?" Ptala jsem se, přestože mi bylo jasné, že mi nic neřekne. Stal by se zázrak, kdy by mi něco řekl a já věděla, že kdyby tak učinil, asi by mě to vyděsilo.
Díky dědovi jsem začala číst knihy a on mě jimi taky zásoboval. Vždy jsem si je s chutí přečetla, až na jednu, která tedy nebyla můj šálek čaje. Kupoval mi spíše encyklopedie, to i bratrovi, ale u něj se mu nikdy nepovedlo to, co u mě. A já vím, že ho to jistě mrzelo.
Měla jsem ho opravdu moc ráda, a když zemřel a já se to večer dozvěděla, nejdřív mi to nedocházelo, ale hned jak jsem si lehla, spustila jsem slzy. Vzpomínala jsem na dědečka.
Na jeho pohřbu jsem však nebrečela a nechápu to. Chyběl mi, opravdu moc mě mrzelo, že zemřel, ale jaksi jsem se nedokázala rozplakat a napadlo mě, že to mohlo být tím, že tam bylo tolik lidí, že ten text nebyl tak dojemný, že jsem hlídala babičku, aby neomdlela stejně, jako se jí to stalo na začátku smutečního obřadu.
Dnes, při pohledu na dědovo kolo, mi bylo líto, že na něm nikdo už nepojede. Stálo tam celé čtyři roky, zarůstala ho tráva, rezavělo. Gumy byly úplně měkké a já nevěřila, že by ho někdo ukradl. Vydrželo tam čtyři roky a nikdo z naší rodiny ho nehodlal odvézt někam jinam, neboť jsme chtěli, aby duše našeho dědečka zůstala navždy na zahrádce. S námi. Po našem boku.
Přáli jsme si, aby zůstal navěky s námi alespoň tímto způsobem, když od nás odešel.

Jednoho dne přijde čas, kdy se se svým milovaným shledáte, ať už je na druhé straně či nikoliv.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 6. července 2014 v 12:44 | Reagovat

To je doopravdy moc pěkné. Tvého dědy je mi moc líto.
Popravdě nad podobnou situací občas přemýšlím. Ne že by můj děda umřel to ne. Jen si říkám, že nikdy nevím, kde se to stane a já ho mám moc ráda. Někdy mě jako děda štve, že nás nutí do různých výletů nebo dodržování tradic ale když to tak vezmu, to budou pak jediné vzpomínky na něj. Prostě si to nedokážu představit ale je mi jasné, že jednou o tom budu přemýšlet zrovna v situaci, kterou si zde popsala.

2 Lilly Lilly | Web | 8. července 2014 v 20:50 | Reagovat

Veľmi pekná poviedka. Je mi ľúto tvojho dedka, dúfam, že môj tu bude ešte dlho. Jedného som stratila ešte pred narodením, čiže som ho ani nepoznala, ale druhého nechcem stratiť. Bude strašné, keď ten deň  príde. Tak či tak, úprimnú sústrasť.

3 Terka Terka | E-mail | Web | 22. července 2014 v 11:06 | Reagovat

[1]:

[2]:

Děkuji. Taky mi je líto, že už tu není. Někdy si říkám, co by se stalo, kdybychom ho zachránili a mrzí mě, že zemřel zrovna v období, kdy jsem měla pubertu. Představuji si, jak by tady byl se mnou, jak by mě podpořil a já bych ho za to objala, možná se i dojala. Opravdu moc mi chybí,..

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2015 v 21:48 | Reagovat

Je to napsáno s citem, jde vidět, že jsi to zažila. Sice tento příběh vlastně nemá moc děje, ale zato naprosto nádhernou myšlenku.
Nejvíce se mi ovšem líbí poslední odstavec, a také to, co je napsané kurzívou.
ÚŽASNÝ ČLÁNEK, OSTATNĚ JAKO VŽDY!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.