O gumovém kachňátku

16. července 2014 v 23:36 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Tento nápad na povídku jsem dostala již včera a jsem opravdu ráda, že jsem ho nezapomněla, přestože jsem si ho nepoznamenala. Nicméně, přeji pěkné počtení a doufám, že se vám bude líbit to, co má Múza vykouzlila.

---


Seděla jsem na lavičce v parku a potichu si pročítala svou oblíbenou knihu. Byla o ošklivém káčátku, které nikdo nerespektoval a neměl jej rád. Až jednou, po několika dlouhých letech, se z něj stala krásná labuť, kterou všichni obdivovali.
Měla jsem tu pohádku moc ráda, přestože byla o relativně povrchním tématu. O kráse.
Zamilovala jsem si ji před dvěmi lety, kdy jsem sama vlastnila malé roztomilé žluté kachňátko. Svým způsobem bylo ošklivé.. a gumové. Jednoho dne jsem přistihla svého psa, jak ho drží v zubech, nehodlajíc ho pustit a byla jsem na něj neuvěřitelně naštvaná.
Od toho okamžiku jsem se kachňátka nemohla ani dotknout, protože vypadalo příšerně.
Přesto, měla jsem na něj úžasné vzpomínky, které jsem nehodlala jen tak vymazat kvůli psovi, který neumí nic jiného, než kousat, žvýkat a ničit. Neměla jsem ho ráda. Starala jsem se o něj jenom kvůli mému příteli, který mi ho dal k výročí.
Kvůli němu jsem se ho nemohla zbavit.
Když se někdo připlížil za mými zády, bez sebemenších okolků jsem se otočila a podívala se tomu muži naštvaně a polekaně do očí. "Co tu chcete? Proč se ke mně tak plížíte?"
Pokrčil lacině rameny a já ho začala proklínat pohledem.
"Něco mě na Vás fascinovalo," usmál se na mě, zatímco já se na něj stále dívala s kamennou tváří, "co to čtete?" Ukázala jsem mu přebal knihy, abych nemusela odpovídat. Doufala jsem, že když se to dozví, tak konečně odejde.
"Ošklivé káčátko? Okey, myslel jsem si, že jste divná, ale že až takhle," urazil mě navzdory tomu, že se ještě před malou chvilkou choval normálně.
"A co jako?" vyčetla jsem mu, že se stará. Co je mu do toho, co čtu? Má snad patent na výběr knih, nebo co? Přemýšlela jsem nad tím, o co mu vlastně jde.
"No, nic," zamyslel se. Měla jsem dojem, že mu konečně došly všechny argumenty, co měl pro mě nachystané, ale pak se znovu nadechl, jakoby chtěl říct něco dalšího. "Já jen chtěl říct, že je to kniha pro děti, jestli to nevíte." Ó, aha, pomyslela jsem si ironicky.
"Super. A já myslela, že je to erotický román." Neubránila jsem se tomu, abych vybuchla smíchy, ale on dělal jako by mě ani neslyšel. Jakoby mě nevnímal.
"Když budete dělat, jakože se nic neděje, bude to ještě horší. Musíte podstoupit léčení na psychiatrii. Jste blázen. Nebo přinejmenším mentálně retardovaná." Nadzvedla jsem obočí.
"Prostě jen mám tu knihu opravdu moc ráda - co je na tom?" Poklepal si na čelo. "Ptám se, co je na tom, že mám ráda knížku Ošklivé káčátko?"
"Tohle nemá cenu," obrátil se ke mně zády, chystajíc se odejít, ale.. připadalo mi, jakoby na něco čekal. Jako bych se mu měla omluvit za to, co jsem řekla a nechat se vyšetřit.
"Taky si myslím. Nashle." Zamávala jsem mu, přestože jsem věděla, že neodpoví už kvůli tomu, že se na mě neotočil ani aby se se mnou rozloučil.
A co, pomyslela jsem si, ani jsem ho neznala.
Sledovala jsem, jak odchází a nevšimla si, jak přichází můj dlouholetý přítel. Aniž bych si to uvědomila, stekla mi z oka slza. Sama jsem to nepochopila, ale z nějakého důvodu se mi vybavila myšlenka na mé malé kachňátko, na okamžik, kdy jsem ho šla vyhodit do popelnice, přestože k tomu nikdy nedošlo.
"Možná jsem fakt blázen," zamumlala jsem.
"V tom případě jsem i já," strnula jsem, "ale do tebe, má lásko."
Konečně jsem se odhodlala a otočila se směrem k němu, neboť jsem ho chtěla obejmout a už nikdy ho od sebe nepustit.
"Ricku, zlato, tak moc tě miluji." Skočila jsem mu kolem krku a málem ho tím zadusila. Nebyl na to vůbec připravený a když jsem se postavila na nohy, abych mu uvolnila krk, zadíval se mi do očí a jemně mi prohrábl vlasy.
"Něco jsem ti přinesl," ukázal balíček, který právě vytáhl z kapsy u bundy a podal mi ho.
"Co v tom je?" opatrně jsem s tím zatřásla.
"Abys to zjistila, musíš to otevřít," to by mě nenapadlo, Ricku, pousmála jsem se.
Roztrhla jsem balící papír a následně na to jsem otevřela víko krabičky. Když jsem spatřila onen dar, měla jsem sto chutí popadnout ho zase kolem krku a celičkého ho zulíbat.
Dal mi novou gumovou kachničku. Nedokázala jsem uvěřit, že vypadá úplně stejně, jako ta stará, ale musela jsem si přiznat, že jsem za to byla moc ráda.
"Jestli se jí ten pes dotkne jen jedním zubem, tak mu to nedaruji," šťouchla jsem do něj a zprudka se zasmála. On udělal totéž.
"Pokud tě tolik štve, můžeš ho prodat." To mě potěšilo a já si uvědomila, že najednou už ho nechci dát pryč. Chci si ho nechat a hýčkat ho, jakoby to bylo mé dítě.
"Neprodám ho. Rozmyslela jsem si to." Usmála jsem se na něj.
Věděla jsem, že ho to potěší, a proto jsem ho láskyplně políbila. Kvůli tomu psovi, ale zároveň - hlavně - díky té malé žluté gumové kachničce, kterou mi daroval.

Tvé názory se vždycky mohou změnit, otázkou je, z jaké iniciativy.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Austin153 Austin153 | E-mail | Web | 17. července 2014 v 8:14 | Reagovat

Je to dobre :-D
Pekne napísané :D

2 Austin153 Austin153 | E-mail | Web | 17. července 2014 v 8:14 | Reagovat

Je to dobre :-D
Pekne napísané :D

3 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | Web | 21. července 2014 v 12:57 | Reagovat

to je tak krásně napsané' hrozně se mi líbí ten nápad je to něco naprosto nového a to je úžasné;)

4 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 22. července 2014 v 7:56 | Reagovat

Víc, něž krásu, ten článek vystihuje vzpomínky a jejich sílu, jak se mi tak zdá. (A napsala jsi ho obstojně!) Pro mně je obsah článku spíše důkazem, že láska k předmětu není jen materialismus :)

5 Terka Terka | E-mail | Web | 22. července 2014 v 11:14 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)

[3]: Také moc děkuji za pochvalu :-)

[4]: Vzpomínky na gumovou kachničku hlavní hrdinky. :) Přiznám se, že v mé hlavě ta povídka vypadala lépe než jsem ji dala na papír. Přesně. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.