Vetřelcem ve vlastní hlavě

19. června 2014 v 21:49 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Původně jsem chtěla napsat zase nějakou naprosto nesmyslnou básničku, ale pak mě napadl tenhle skvělý název povídky a já už si pak hned představila, jak to začnu psát, takže se omlouvám. Na druhou stranu, možná je to tak lepší. Třeba jsem vás ušetřila toho, že by se vám kvůli tomu snížil inteligenční kvocient. :)

---


Seděla jsem na chladném kameni a přemýšlela, proč se nezvednu, abych neprochladla a neměla tak nemocné ledviny. Mé tělo mě však absolutně neposlouchalo. Jen tak jsem posedávala a sledovala své prsty, jak si hrají s kamínky na zemi. Neovládala jsem ani je.
Nedokázala jsem pohnout rukou v jiném směru, který jsem chtěla já. Mohla jsem jen přemýšlet, to ostatní za mě dělal někdo jiný a hrozilo mi, že už nebudu moci dělat ani to.
Když jsem zaslechla jakýsi hlas za sebou, chtěla jsem se otočit, protože jsem se domnívala, že na mě mluví nějaký můj kamarád, ale nepohnula jsem ani žilkou v mém těle. Místo toho se ten hlas připlížil až k mé myšlence, aby ji vytlačil z hlavy a mě dalo hodně práce, abych se tu udržela. Nemohla jsem se nechat vytěsnit.
Vzpomínala jsem na to, jak se to mohlo tak hrozně pokazit a došlo mi, že jsem udělala blbost, když jsem nevytěsnila myšlenku na něj, která mě po nějaké době začala ovládat.
Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním těle.
Jako rukojmí ve vlastní hlavě.
Chtěla jsem dělat věci po svém, ale druhá část mého mozku - ta nová - mi to nedovolovala, a když krájela cibuli, neopatrně mě řízla do zápěstí, z něhož se mi začala řinout krev. Nevěděla jsem, proč to dělá. Nic jsem jí neudělala. Nikomu jsem nic neudělala.
Vždycky jsem žila pro druhé. Když jsem viděla, že jsou lidé v mém okolí šťastní, byla jsem přešťastná i já. Dneska jsem se ale tak necítila. Už to byly tři týdny, kdy jsem byla ovládána cizí myslí, ale takřka nic jsem pro to nedokázala udělat.
Zrakem uvnitř mé hlavy jsem viděla někoho, kdo mi byl velmi blízký a koho jsem nikdy nechtěla ztratit, ale nemohla jsem ho obejmout, ba dokonce mu jen zamávat rukou, podat si s ním ruku na pozdrav. Namísto toho ten, kdo osídlil mé tělo - ten parazit - mlčel jako zařezaný a já se bála toho, co má zrovna na mysli.
"Ahoj, Rennie, jak ses dneska měla?" usmál se. Cítila jsem, že právě teď přijde něco velkého. Něco, co naprosto změní vztah mezi námi. Kdyby tedy nebyla ta osoba v mém těle, asi bych si to daleko víc užívala.
"Jo, moc dobře. Nebyls u toho." Odfrkla si a já ji - za předpokladu, že to byla žena - začala čím dál víc nenávidět. Měla jsem strach, že mě ta nenávist sežere zaživa.
"Tak mě nenávidíš, a co jako? Myslíš, že si to nějak moc beru?" zadíval se mi do očí, které jsem se snažila ovládnout v prosebně omluvný výraz, ale necítila jsem, že by se něco změnilo a tak jsem jen dál zírala na obrazovku, která promítala obraz, jenž zpracovávaly mé oči a který mi sem dal ten parazit. Abych se prý bavila. "Jen jsem ti chtěl připomenout, že jsem se kvůli tobě rozešel s dlouholetou přítelkyní. Zahodil jsem několikaletý vztah jen kvůli tomu, že jsem do tebe byl nadevše zamilovaný a myslel jsem, že ty taky, ale asi jsem se spletl."
Chystal se odejít, ale já ho nemohla nechat, aby odešel jen tak. Musela jsem něco udělat.
"Počkej," zaprosila jsem a byla jsem neuvěřitelně šťastná, že totéž jsem i slyšela, jak vychází z mých úst. Že bych ji přemohla? Napadlo mě. "Páni, já se zase slyším," neudržela jsem to a z mé pusy to jen tak vypadlo.
"Máš problémy s ušima?" Zadíval se na mě jako na blázna a já to naprosto chápala. Znělo to jako šílenost to, co jsem právě řekla.
"Ne, já jen," zarazila jsem se. Jak mu to mám vysvětlit? Nic rozumného pro to, co mu ta osoba řekla, jsem neměla. "Zkrátka, chtěla jsem se ti omluvit, před chvilkou jsem to nebyla já, nemyslela jsem to vážně. Opravdu moc tě miluji, ale neměla jsem poslední tři týdny zrovna nejlepší, spíš naopak." Doufala jsem, že mé špatné dny projdou a on po tom už nikdy víc nebude pátrat.
Byl to strach, napadlo mě najednou, strach z lásky, který jsem prostě jen musela překonat tím, že ho donutím, aby neodcházel z mého života. Kdybych tak hned neučinila, asi bych se toho strachu už nikdy nezbavila a tím pádem neusmířila s Carlosem.
"Miluji tě, jak nejvíc to jde," zamilovaně jsem zavzdychala, "když jsi se mnou, už se ničeho nebojím. Bála jsem se trvalého vztahu, ale ve chvíli, kdy jsem tě viděla odcházet, něco se ve mně zlomilo a já nemohla dopustit, aby to tak dopadlo."
Pohladila jsem ho po tváři, zatímco jsem se mu nepřetržitě dívala do očí.
Vzal mě kolem pasu a v záklonu mě objal tak, aby mě o pár vteřin později vášnivě políbil.
Uvědomila jsem si, že je to už poměrně dlouho, kdy jsem si představovala, že přesně toto udělá. Cítila jsem se jako princezna. Jako bych byla v Sedmém nebi.
Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

Někdy je strach tím jediným hlasem v tvé hlavě, jen mu nesmíš dát šanci, aby vyplul na povrch, a tak tě ovládnul.

---

Přečtěte si také nejnovější článek o Velkém blogerském srazu.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 21. června 2014 v 14:09 | Reagovat

pěkné znění, doufám že si to skládáte do složky, abyste to pak případně mohla vytisknout do klasické knižní podoby :)

2 Terka Terka | E-mail | Web | 21. června 2014 v 20:50 | Reagovat

[1]: Ve složce to mám, ale nevím, jestli bych vydala povídku, kterou už jsem dala na internet, možná kdyby byla jedna,.. a navíc, tak trochu chystám jeden příběh, který bych ráda vydala :-)

3 Terezka Terezka | E-mail | Web | 22. června 2014 v 16:20 | Reagovat

Hezké čtení. :-)

4 Rainne Rainne | Web | 23. června 2014 v 12:38 | Reagovat

Pěkné a čtivé. Zprvu jsem čekala, co se z příběhu vyvine, krásný konec. tvůj styl psaní je chytlavý ;)

5 pavel pavel | Web | 24. června 2014 v 20:43 | Reagovat

Hezký příběh a krásný konec jak píše i Rainne. Při hraní s kamínky člkověk dobře relaxuje. :-)

6 Katie Katie | Web | 25. června 2014 v 18:57 | Reagovat

Tak to bylo moc pěkné. =) Sice jsem čekala jiný konec. Jako ne jiný ve smyslu třeba špatného, ale myslela jsem, jestli se z toho nevyklube nějaké ovládání těla kouzlem nebo něco takového. =D No ale to vůbec neřeš, bylo moc pěkné. =)

7 Terka Terka | E-mail | Web | 22. července 2014 v 12:56 | Reagovat

[3]:[4]:[5]:[6]: Moc děkuji za krásné komentáře, vážím si jich. Drží mě nad vodou. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.