Závislá na lásce

3. května 2014 v 20:12 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Po dlouhé době jsem tu zase s povídkou na téma týdne. Vážně se omlouvám, že jsem tu dlouho nebyla, ale alespoň část z vás to zná - maturita. Včera jsem psala slohovku z Anglického jazyka a modlím se, abych z něj dostala alespoň tu čtyřku, nicméně nebudu vás tu zatěžovat svou maturitou, se kterou se vám třeba svěřím jindy a raději vám dovolím, aby jste si přečetli celou povídku :)

---

Vášeň. Horoucí cit, který ve svém srdci choval snad každý, ať už by to byla vášeň ke sportu, k domácím mazlíčkům nebo k oblíbenému koníčku. Když jsem vášeň objevila poprvé, nebylo to ani jedno z výše uvedených, byl to ten jediný cit, který může jeden člověk chovat ke druhému člověku opačného pohlaví.
Milovala jsem ho bez ohledu na to, jak vypadal a kolik mu bylo let. Nehleděla jsem na to, že jsem ve svém okolí měla plno zájemců, kteří by se mnou chtěli chodit, protože já je neviděla. Byl tam jen on a ten jeho věčný knírek pod nosem, kterým mě šimral, když jsme se líbali. Ty krásné světle modré oči, které při svitu měsíce zářily ještě víc než kterékoli jiné.
Sledovala jsem jeho vděčné pohyby rukou, kterými mě ovíval, aby mi nebylo horko. Jeho pevný zadek, při pohledu na něj jsem se hluboce zasnila u toho, jak s ním kroutil. Celé jeho vypracované tělo bylo neuvěřitelně přitažlivé a já nedokázala uvěřit, že se tohle opravdu děje, jelikož jsem si nikdy ani nepomyslela, že by někdo mohl být tak zatraceně sexy.
Uměl bezvadně tančit a toho jsem si na něm cenila nejvíc. Byl mou Múzou a já jeho a ještě pořád jsem nedokázala přijít na to, proč jsme se vlastně jednoho dne rozhodli rozejít. Když jsem psala o nějakém muži, výhradně jsem si představovala jeho a ne nikoho jiného, neexistoval nikdo, kdo by mi poskytl lepší inspiraci než on.
Když jsem ho viděla tancovat na place s kbelíkem horké vody a smetákem, žárlila jsem na ten smeták, jak jen to jde žárlit na ubohou věc, která se používá k vytírání podlahy. Nepřála jsem si, aby se mnou vytřel podlahu, ze všech sil jsem si přála, aby takhle tančil i se mnou. Přese všechno na světě se mi tohle nikdy nesplnilo a mě to neuvěřitelně mrzelo.
Seděla jsem na zemi a pozorovala jeho ladné pohyby. Kdybych ho neznala, rozhodně bych si myslela, že když byl malý kluk chodil do baletu a byla jsem překvapena, že to tak nikdy nebylo. Pověděl mi, že do jediného kroužku, do kterého kdy chodil, byl Sokol. Bylo zajímavé, že se tohle všechno naučil právě zde.
"Kaitlyn," ozvalo se za mými zády věrným šepotem, který odhaloval cosi morbidního, ale zároveň nejkrásnějšího na světě. Ten hlas jsem poznala okamžitě, ale nikdy bych si nepomyslela, že ho ještě někdy uslyším. Tak zvučný, tak dojemný,... poznala jsem, že mluvil s francouzským přízvukem tak, jako to u něj bylo normální.
Neodvážila jsem se otočit, přesto jsem i nadále naslouchala, zda se mi to jen zdálo, že ho slyším nebo to bylo doopravdy. Když se nikdo ani po půl minutě zoufalého ticha neozval, usmyslela jsem si, že to nebylo skutečné. Nebylo možné, aby tady byl.
Nikdy tady nemohl být. Rozešli jsme se před půl rokem, tyhle halucinace jsem mívala pravidelně každý den a brala jsem na ně dokonce i léky od svého psychiatra. Byla jsem závislá na jeho těle, na jeho hlase, na něm samotné, ale hlavně na lásce. Přála jsem si, aby někdo objevil lék na lásku a já se odmilovala, protože tyhle své pocity jsem nesnášela.
Neustále jsem na něj musela myslet a když jsem si náhodou uvědomila, že na něj nemyslím, během vteřiny se to obrátilo proti mně. Proto jsem začala dělat něco, co by zaměstnalo můj mozek natolik, že jsem na něj myslet přestala. Začala jsem například luštit křížovky, naučila jsem se - díky dědovi - louskat sudoku jako lískový oříšek. Všechno pro mě bylo rázem snadnější. Naučila jsem se logicky přemýšlet.
Přesto to nepomáhalo. Myslela jsem chytře, dokonce jsem tak i mluvila, ale pořád jsem ho nedokázala vyhnat ze své hlavy a z mého zamilovaného srdce. Čím dál častěji jsem chodila na terapie, ale ani to se mnou nic neudělalo. Začala jsem si představovat, jak ho líbám a mě myšlenky mě přemluvily, abych mu zavolala. Neodolala jsem.
Zase se ozval ten hlas. Znovu volal mé jméno, ale já pořád dělala jako bych ho ani neslyšela, třeba jsem si dala na uši sluchátka a hudbu jsem zapnula na plné pecky tak, abych ho nemusela poslouchat. Šílela jsem z toho.
Už jsem ani nevycházela ven, jak mě děsila představa, že mi dlouho nezavolal. Ani se neozval od doby, co jsem se mu pokoušela dovolat já a děsilo mě to. Bála jsem se, že se nějak dozvěděl o mém současném stavu a že se mnou už nikdy nechce nic mít.
Halucinace přibývaly rychlostí blesku pokaždé, když jsem se jenom pokusila se svou závislostí na něm něco dělat. Už jsem ani nedokázala chodit.
"Kaitlyn," tentokrát to znělo skoro skutečně a já se konečně odhodlala podívat se směrem, odkud to přišlo, abych stejně nakonec zjistila, že to byl jen výplod mé choré zamilované mysli. Viděla jsem však stín nějaké postavy. Nepoznávala jsem ho. Tomu, koho jsem milovala, tento stín nebyl vůbec podobný a já se rozplakala.
Brečela jsem tři dny a tři noci, mé oči byly červené jako kdybych strávila u počítače týden, bez přestávek. V jednom kuse u něj seděla. Nepřišel nikdo, kdo by mě utěšil, ale překvapilo mě, že mi pomohlo, když jsem se takto vybrečela. Cítila jsem se jinak než před třemi dny, nikoli lépe, zkrátka jinak.
"Miluji tě, Kay," zaslechla jsem vyznání lásky spolu se zkratkou mého jména, kterou používal jen on a já se nenechala zlákat, abych se otočila. Nemohla jsem poslechnout svou halucinaci, jinak bych si připadala slabá. "Vím, že si myslíš, že jsi blázen, ale já tu opravdu jsem."
"Tak proč se mi schováváš?" odhodlala jsem promluvit na někoho, kdo je jen výplod mojí fantazie, ale jestli tu opravdu je, musela jsem to vědět. Jednoznačně.
Chvíli bylo ticho. Připadalo mi, jako by se mě bál. Slyšela jsem ho dýchat, ještě nikdy jsem svou halucinaci neslyšela dýchat, což mě přimělo uvěřit, že tady třeba opravdu je. "Nemůžeš mě vidět, ani já sám se v zrcadle nevidím. Chci se ti omluvit za tu zprávu, co jsem ti poslal, kterou jsem se s tebou rozešel, bylo to ode mě sprostě a do dnes toho lituji. Taky hlavně proto, že když jsem se další den probudil, už mě nebylo vidět." Vykulila jsem nevěřícně oči.
"Tohle myslíš vážně?" nadzvedla jsem jedno obočí, abych tak zdůraznila to, že mu vlastně vůbec nevěřím. Měla jsem pocit, že už jsem se definitivně pomátla na rozumu, ale svým způsobem mi to dávalo smysl. I když, možná to mohlo být tím, že jsem tak dlouho strávila doma. Vážně jsem se potřebovala provětrat na vzduchu.
"Jo, myslím to vážně. Musíš mi pomoct, prosím." Zaprosil. Dokonce jsem měla pocit, jakoby si přede mě klekl na kolena a snažil se mi omluvit za to, co mi způsobil.
"Tak dobře," souhlasila jsem nakonec, "ale musíš mi říct, jak dlouho už tady jsi a jak jsi se sem vlastně dostal. A hlavně, jak se mohlo stát, že tě není vidět." Vytvořila jsem pro něj určité podmínky, které musí splnit, abych mu dokázala pomoct.
"Jsem tu od doby, co jsme se rozešli. Probudil jsem se u tebe na gauči a vlastně vůbec nevím, jak jsem se sem dostal. Vím jen to, že den předem jsem úplně normálně usnul ve své posteli a o den později ráno jsem se probudil tady. Jako by mě sem něco přivolalo," zamyslel se, "počkat, několikrát jsi nahlas říkala, že jsi na mě závislá, že jsi závislá na lásce a tak mě napadlo, nepřivolala jsi mě sem ty?" Dávalo by to smysl. Fakt, že jo, ale já si pořád nebyla jistá, jak jsem to dokázala. Nikdy se u mě žádná magická schopnost neobjevila, a proto jsem nechápala, proč se objevila zrovna teď, tedy před třemi měsíci, kdy jsme se spolu rozešli. Byla jsem opravdu tak nešťastná, že jsem ho sem omylem přivolala? Napadlo mě, ale ihned jsem zakroutila hlavou. Nemohla to být pravda. Musí být i jiné vysvětlení naší situace.
"Jako jedna varianta by to bylo možné, ale když se nad tím člověk zamyslí, je to nesmysl, nemyslíš?" ponechala jsem ve vzduchu otazník, aby se nad tím mohl na chvilku zamyslet a já tak měla čas zformulovat další větu. "Přesto, muselo se to stát i jinak než tímto způsobem, třeba se odčaruješ tak, když mi znovu vyznáš lásku a budeš to myslet upřímně nebo stačí opravdu upřímná omluva." On nikdy nemyslel nic upřímně. Neviděla jsem důvod, proč by se to vůbec mělo změnit. Kvůli mně? To připadalo i zamilované duši jako pitomost.
"Polib mě." Když mě to napadlo, musela jsem to říct jaksepatří roztouženě tak, jako kdysi, ve chvílích, kdy jsme spolu ještě chodili.
"Cože?" Pokaždé, když se takhle nechápavě zeptal, jemně pozvednul pravé obočí a přestože jsem ho nemohla vidět, věděla jsem, že se to jistě nezměnilo.
"Prostě mě polib. Chci něco zkusit." Byl neuvěřitelně natvrdlý, ale nedokázala jsem si odpustit svou lásku k němu. Tahle závislost přesahovala určité hranice.
Na zátylku jsem ucítila jeho dech, a proto jsem se otočila, aby byl mým rtům blíž. Pozorovala jsem místo, kde by tak mohl být. Toužila jsem se mu dívat do očí, navázat oční kontakt tak, jako se mi to povedlo, když jsme se viděli poprvé.
Zašimrání na mé pravé ruce pravděpodobně značilo, že se mě dotkl a navzdory tomu, jak to bylo nepříjemné, nechtěla jsem to na sobě nechat znát, aby si to nakonec nerozmyslel. Měla jsem tušení, že mě po polibku asi stejně odkopne jako shnilou bramboru, ale stejně jsem mu chtěla pomoct, jednoduše proto, aby v mém bytě už nikdy víc nestrašil.
Zbystřila jsem, když se sotva patrně dotkl mých rtů jako by se připravoval na to, až mě políbí, jako by chtěl, aby ten polibek byl nezapomenutelný. Jestli to vyjde, tak - věřila jsem -, na něj přinejmenším polovinu svého života nezapomene.
"Připravena?" Dost hloupá otázka, napadlo mě jen tak mimochodem, ale přestože se zeptal takhle, zvesela jsem přikývla. Ucítila jsem, jak se jednou rukou dotkl mého pravého boku a tou druhou mi něžně vjel do vlasů tak, jak to udělal, když jsme se líbali v dešti.
V okamžiku, kdy se dotkl mých plných rtů jsem zalapala po dechu. Bylo to neuvěřitelné a krásné, když mě začal romanticky líbat, hladíc mi mé kaštanové vlasy jakoby to byl sametový polštářek, na kterém lidé spávali na zámku. Líbal mě nedočkavě a dlouho, z čehož jsem poznala, že mu to pravděpodobně chybělo. Jen jsem nevěděla, jestli jsem mu chyběla já, a nebo ten polibek, kterým mě obšťastnil.
Když jsme se oddálili, sledovala jsem jeho modré oči, které sledovaly mě a byla neuvěřitelně šťastná, že ho konečně vidím a pak také z toho, že jsem se nezbláznila, když jsem mluvila s ničím v mém obývacím pokoji.
"Už jsem ti řekl, že tě miluji?" nevěděla jsem, co na to říct. Jasně, že jsem ho milovala. O tom žádná, ale rozešel se se mnou před třemi měsíci. Snažila jsem se na něj zapomenout, protože mi ublížil a já si nebyla jistá, jestli to chci prožít znovu.
Věnovala jsem mu krátký polibek. "To neznamená, že ti odpouštím, jen," zamyslela jsem se, potřebovala jsem chvilku na rozmyšlenou, "musela jsem nutně něco udělat, protože mi bylo líto, že tu tak stojíš, zatímco jsem tě tři měsíce proklínala, ale pravdou je, že si ještě musím promyslet, jestli se k tobě vrátím. Máš slušné šance," zdvihla jsem prst, aby to bral na vědomí a já mu to už nemusela opakovat. "Já se však potřebuji ujistit, že to se mnou myslíš vážně a že nejsem a nebudu tvá hračka na jednu noc, kterou pak vyhodíš jako malé rozmazlené dítě, které si nic neuvědomuje." Celkem rozumně přikývl.
"Mohl bych tady zůstat? Zvykl jsem si tu být, vždycky po večerech jsem s tebou sledoval filmy a chtěl jsem ti říct, abys tam dala ten, co jsem chtěl já, ale nikdy jsi ho tam nedala, neměl jsem potřebu tě až tak děsit," při té vzpomínce se rozesmál a já si uvědomila, že mi vlastně ještě ani neřekl, jak se sem dostal. Řekla jsem si však, že ještě bude dost času na to, aby mi to mohl všechno hezky povědět.
"Jasně, zůstaň tu, Phile." Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech tak, jak to měl vždycky rád.

Někdy je závislost na lásce jednou z věcí, kterou můžeš vpustit do svého života, ale nic se nemá přehánět..

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Katie Katie | Web | 5. května 2014 v 18:46 | Reagovat

No čekala jsem horší didakťák ale jsem ráda, že byl takový jaký vyl. =D Nepřišel mi těžký až na otázky ohledně pravopisu. Souhlasím, text o Einsteinovi mi dal dost zabrat. Ale taky jsem zklamala s otázkami ohledně Milady Horákoví a o tom, s kým se mohl Einstein setkat. =D Totální propadák. =D
U slohu se mi témata líbila. Napsala jsem toho dost, teď už jenom aby to nebylo moc chybně. Co sis vybrala? Já psala to 1 téma vyprávění. =)

2 Katie Katie | Web | 5. května 2014 v 18:47 | Reagovat

Místo vyl má být byl =D A mám pocit, že u Milady mám v příjmení špatné íčko. =D

3 Terka Terka | E-mail | Web | 5. května 2014 v 20:13 | Reagovat

[1]: To já samozřejmě taky :) mě dělal asi největší problémy právě ten Einstein, pravopis ani ne,.. tak teď nevím, co tam bylo o Miladě Horákové,.. s kým se mohl setkat, to jsem odvodila Čapka, protože Komenský by měl tak sto let (možná i víc..), Machá totéž a Dobrovský je spjat s Národním obrozením, takže jsem ho taky vyškrtla, i když mě napadlo, že by to mohl být on, ale pak jsem se rozhodla pro Čapka :)

Já mám strach, že jsem toho napsala až moc :D všechny tři stránky popsané z obou stran,.. myslím si, že se mám proč bát, ale když už tam ten papír byl, tak proč ho nevyužít? :D to fakt? Já jsem si taky vybrala to první téma :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.