S ovečkou na vlastní nebezpečí

26. května 2014 v 21:28 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Myslím si, že snad každého na toto téma napíše relativně pesimistická věc, kdy se člověk stává černou ovcí rodiny, prostě vyděděncem, člověkem vyřazeným z kolektivu, osob, na kterých mu záleží. Dneska jsem opravdu neměla náladu na nic takového, vzhledem k tomu, že jsem udělala maturitu, mám spíše opačnou náladu, takže čekejte nějakou romantiku okořeněnou o jednu z mých básní :)

---

Hledá se černá ovce, lepila jsem zrovna jeden z plakátů označujících, že postrádám svého domácího miláčka, na jeden ze sloupů elektrického vedení. Snažila jsem se dát vědět všem a všude, abych měla jistotu, že se opravdu najde živá a zdravá.
Slyší na jméno Bethany, četla jsem písmenko po písmenku to, co jsem tam napsala a při jménu mé ovečky jsem nahlas zaartikulovala. Když jsem se ujistila, že ho nikdo nemůže strhnout, ani že nikam neupadne, neudržela jsem se a rozplakala se. Byl to poslední leták a mě bylo líto, že toho pro svou ovečku nemůžu udělat víc.
Nedokázala jsem se jen tak rozeběhnout do lesů, když jsem navíc nevěděla, jestli tam bude a bála jsem se, že kdybych tak učinila, tak by se vrátila domů a když by mě tam nenašla, odešla by někam pryč, protože by si myslela, že jsem na ni zapomněla. Všichni mě považovali za blázna, ale já svou ovečku milovala a věřila jsem, že má skoro stejné pocity jako my lidé.
Sedávala jsem na zašlé lavičce a v dálce pozorovala, jestli ji neuvidím, ale až pak mě napadlo, že bych mohla vytisknout plakáty, podle kterých by ji mohli hledat i mí sousedé a já tak nemusela být na několika místech zároveň.
Když jsem zahlédla lesklou černou skvrnu, už jsem si myslela, že se vrací. Jakmile jsem však viděla blížícího se sousedova voříška, má nálada zase poklesla pod bod mrazu. Nevěřila jsem, že ji už nikdy neuvidím. Ani když za mnou chodili sousedi a utěšovali mě, že si zase koupím novou ovečku. Jako kdyby nová ovce mohla nahradit tu starou.
Nenáviděla jsem je za ty kecy, co říkali. Připadalo mi, že kdyby jim zemřela manželka, neváhali by a někde by si sehnali novou tak, jak mi to radili u mé ovečky. Já jsem nechtěla, připadala bych si jako zrádce, kdybych si pořídila novou.
"Mlčte!" Brečela jsem a mávala zoufale rukama, abych je konečně odehnala ze své terasy. Velmi nutně jsem potřebovala klid. Musela jsem si s tím poradit sama. Jen jsem nevěděla jak.
Přála jsem si, aby mi s tím někdo pomohl, ale v naší malé vesničce nebyl nikdo schopný, kdo by si nemyslel, že jsem idiot nebo třeba jen blázen, který utekl z psychiatrie a jako svou další oběť si vzal ovečku. Dokonce mi připadalo, že na mě hledí skrze prsty jako bych na sobě měla ještě teď svěrací kazajku, kterou si neumím sundat. Bylo mi z toho smutno.
Bethany byla jediný člověk, který mě dokázal pochopit a vlastně to nebyl ani člověk, byla to obyčejná ovce. I když, zamyslela jsem se, pro mě nikdy není žádné zvíře obyčejné.

Podívala jsem se kolem sebe a uvědomila jsem si, že jsem se přespříliš zapřemýšlela. Ještě naposledy jsem zkontrolovala ten plakát a pak jsem se pravou nohou vydala zpět ke svému domovu. Pořád jsem doufala, že žádný z těchto pracně vytvořených papírů nebude potřeba a má ovečka se mi v nejbližší době objeví před domem.
Pomalu jsem však ztrácela naději.
Vzala jsem propisku, kterou jsem měla za uchem a vrátila se o pár kroků zpátky, abych na ten papír ještě něco načmárala. Původně jsem to myslela jako básničku, ale nakonec se z toho vyklubala spíše tak trochu rýmovaná prosba o pomoc.

Sedím si v trávě,
hledím do neznáma.
Čekám na tebe,
doufajíc, že se vrátíš sama.

Vzpomínám na tvé černé oči,
na tvou vlnu, která mě tolikrát hřála.
Vzpomínám, jak ses ke mně tulila,
a jak jsi krásně vrněla a předla.

Nechápu, proč ses mi ztratila,
ublížila jsem ti snad?

Četla jsem ti pohádky na dobrou noc,
aby ses nebála a věřila,
že spolu zůstaneme navždy.

Proč ses mi jenom ztratila?

Bylo to spíše volání do tmy než básnička, ale musela jsem to napsat, protože jsem doufala, že takhle si toho alespoň někdo všimne. Někdo, kdo mou ovečku pozná a rád mi ji přivede a já mu pak za to dám tučnou odměnu tak, jak jsem slíbila.
Poodešla jsem směrem k domu a za mými zády zašustilo listí, které popadalo na zem ze stromů, jako každý rok, když byl podzim. Krásné barevné listí jen hrálo na stromech a keřích a já jen doufala, že svoji ovečku najdu dřív, než napadne první sníh.
Pak by totiž mohlo být už příliš pozdě.
"Tolik povyku kvůli jedné ovci?" Otočila jsem se a zahleděla se do jeho tmavých očí, které se leskly od sluníčka. Z dálky vypadal krásně, ale z blízka to byl určitě jeden z těch proradných parchantů, který si nepřál nic jiného, aby má malá ovečka chcípla, jak řekl doslova jeden z těch, pro kterého jsem neměla jediného slušného slova.
"Pro Vaši informaci. Ne, že by Vám do toho něco bylo, ale," výhružně jsem se na něj zadívala tak, jako ještě nikdy na nikoho ne, "není to obyčejná ovce." Zdůraznila jsem, aby to konečně pochopil a už jsem to nikdy nikomu nemusela opakovat.
"Bylo by ode mě moc sprosté, kdybych Vám byl nápomocnej a pomohl Vám s hledáním Vaší milované ovečky?" Pronesl ironicky. Zřetelně jsem tam viděla ty uvozovky. Proč by mi chtěl - takový jako on - jen tak, z ničeho nic, pomáhat? Snažila jsem se na to přijít. Plánuje snad moji ovečku zabít hned potom, co ji spatří? To bylo jediné, co mě napadlo.
"Dobře, teď se představím," viděla jsem, jak dává ruce nahoru, jakoby se vzdával, "jsem Thomas. Thomas Jeremy Ciacarcon. Jsem ve vesnici nový, přistěhoval jsem se včera a když jsem zašel do hospody, všichni mluvili o nějaké podivínce a já se ji zatoužil poznat a třeba jí i nějak pomoct s jejím problémem." Mrkl na mě.
"Blafuješ. Nikdy mi nikdo nechce pomoct. Vždycky mi každý jen podrazí nohy, jako kdybych byla malé dítě na základní škole a že jsem si toho na ní docela dost vytrpěla. Vázali mi tkaničky k sobě, podráželi mi nohy, šikanovali mě, nikdy se ke mně nechoval nikdo dobře. Všichni se chovali nanejvýš hnusně." Nesnášela jsem osoby, které mě nutily vzpomínat na staré zlé časy, které se po letech staly ještě horšími. Jediným mým utěšením byla ta ovečka.
"A co když ne?" Podíval se mi zpříma do očí, aniž by ucukl. Zakázala jsem si cuknout pohledem jako první, ale mé sebevědomí to nevydrželo a odtrhlo pohled směrem do země, kde lezl po kamínkách malý brouček. Thomas ho jedním pohybem nohy zašlápl, aby znovu upoutal moji pozornost zpět na sebe.
"Tak odejdu." Přiblížil se ke mně a nadzvedl mi bradu, abychom se sami sobě dívali do očí.
"To teda ne. Nepustím tě, dokud ti něco neřeknu," tentokrát jsem z něj opravdu nehodlala spustit oči, protože jsem věděla, že pak budu moci utéct domů. "Než jsem se přestěhoval, chodil jsem s přítelkyní, která byla příšerná a když jsme se rozešli, dělala mi ze života peklo. Roztrubovala o mě lži a pomluvy a pak to nejhorší na světě - pravdu o tom, že jsem vlastně podivín. V tomhle nikomu nelhala a já už se ničemu z toho nemohl bránit, tak jsem se odstěhoval, abych před tím utekl. Někam, kde mě nikdo nezná. Daleko. Někde, kde nikdo nebude znát ty pomluvy a zapřísáhl jsem se, že o nich nikomu neřeknu. Ty jsi výjimka, měla bys být hrdá," usmál se na mne, ale já hrdost necítila.
Chytil mne za ruku tak pevně, až jsem vyjekla. "Pojď se mnou, ukážu ti svoje podivínství." Věděla jsem, že to myslí vážně, přesto jsem mu nevěřila.
"Mám snad na výběr?" Zavtipkovala jsem.
"Ne, vlastně nemáš," uvědomil si a trochu upustil od stisku tak, aby má ruka mohla vyklouznout z jeho sevření a já od něj utéct. Nechtěla jsem. Cítila jsem se u něj podezřele dobře a nemohla jsem se přemoct, abych utekla. Zajímalo mě to, čím ho jeho bývalá přítelkyně obviňovala, víc než bych si přála.

Jakmile jsme dorazili k jeho příbytku, pochopila jsem, co myslel tím podivínstvím. Jeho malý dřevěný domek vypadal sice zvenku zcela normálně, ale ve světnici to bylo krásně útulné.
Takové, jak jsem si představovala bydlení na vesnicích před pár staletími, kdy lidé neměli sporáky a jídla vařili na kamnech. Obdivovala jsem lidi, co v tomhle moderním světě pořád umějí vařit na kamnech a rozhodně jsem si nemyslela, že je divný.
"To je úžasné," vydechla jsem překvapením, "nenapadlo by mě, že tě tvá bejvalka odsuzovala přímo za toto a už vůbec nechápu, proč sis tehdy vybral zrovna ji." Rozhodila jsem rukama.
"Znáš to, láska je slepá." Pousmál se. Pomyslela jsem si, že si asi zavzpomínal na léta, kdy ještě byli spolu. Zamilovaní. Kdy nehrozil žádný rozchod a já se zapřemýšlela, kde se to tak mohlo pokazit. A pak jsem najednou dostala chuť Thomase políbit.
"Právě že neznám," zalitovala jsem, že jsem to řekla.
"Tys nikdy nebyla zamilovaná?" Podivil se nad mou reakcí. Přesně tohle jsem čekala. Pak prchne jako ti ostatní a já za měsíc zapomenu, že tu vůbec někdo takový byl. "Chci říct, že to je hrozně super." Div mi nepogratuloval.
"Byla jsem zamilovaná, několikrát, ale nikdy mi to nevyšlo přesně tak, jak jsem si to vysnila a já si už začínala myslet, že umřu sama. Proto jsem si pořídila ovci." Vysvětlila jsem.
"Aha. Teď už to chápu a chci tě upozornit," nadzdvihl prst, aby to zdůraznil, "vůbec nejsi podivín, to jen ti lidé, kteří tě pomlouvají, ti vůbec nerozumějí."
"To jsi mi ani nemusel říkat," protože jsem to věděla, už jsem nedodala, vzhledem k tomu, že mi to přišlo příliš blbé a připadala bych si pak hrozně chytře, což jsem nepotřebovala.
"Já jsem ti to jen připomněl," pronesl zádumčivě a přiložil mi prst na rty, abych nepromluvila a já se o to tedy ani nesnažila. "Pojď ven, je tu hrozné dusno." Poslechla jsem, jelikož mi opravdu připadalo, že tam není úplně nejlepší vzduch.
V okamžiku, kdy jsme vyběhli na dvorek, přede mnou stála Bethany. Má ovce. Úplně jsem na ni, na mou chudinku, zapomněla. "Bethany!" Zakřičela jsem na ni, ale ona dělala, jakoby mě vůbec neslyšela a dál si v půli pozemku chroustala trávu.
"Teď je ta vhodná chvíle," nepochopeně jsem se na něj podívala, "pravá chvíle na to, abys se rozhodla, zda chceš žít celý život s ovcí nebo s někým, kdo je stejný podivín jako ty." Dal mi na výběr mezi mou ovcí a jím, kterého ani neznám? Musela jsem si však přiznat, že jsem se jen tak beze všeho nedokázala rozhodnout. Nemůžu mít snad oba dva? Napadlo mě, ale takhle to asi nefungovalo.
"Ale pak už nebudu podivín a nebudu se ti líbit," zadívala jsem se zpět na svou pasoucí se ovečku a doufala, že to nemyslí opravdu vážně.
"Budeš. Slibuji." Nevěřila jsem tomu.
"Bez ovečky nebudu tvoje." Musela jsem si dát podmínku.
"Dobře, vezmi si ji. Nakonec, proč by jsi ji měla teď před zimou nechat venku, aby zmrzla, že jo?" Chápavě se na mně usmál a já se mu radostně pověsila kolem krku a konečně ho políbila.
"A teď ji jdeme společně chytit, ne?" Poškrábala jsem ho ve vlasech a vlepila jsem mu do nich škádlivě pusu tak, aby mě pustil a my ji tak mohli chytit.

Pamatuj, že nikdy nemusíš najít jen to, co hledáš, ale vždycky to může být lepší, než se ti zdálo.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 26. května 2014 v 21:39 | Reagovat

Gratulujem k spravenej maturite :-) Poviedku si prečítam hneď zajtra, ale dnes už nestíham...tak či tak sa na ňu teším :-)

2 Margaret Margaret | 11. června 2014 v 21:35 | Reagovat

Moc pěkné, hezký nápad. A vůbec. Máš pěkný blog :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.