Říše, o které jsem vždy snila - 1. část

15. května 2014 v 18:18 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Tohle mě napadlo v souvislosti s tématem, které jsem volila na příští týden a právě proto jsem to rozdělila na dvě části - aby jedna část byla tady a ta druhá, co souvisí s tématem, které má do nynějška nejvíc hlasů, by mohla být zveřejněna příští týden.
  • Když půjde všechno dobře a já se nebudu moc strestovat praktickými a ústními maturitními zkouškami, což stoprocentně budu, ale kdyby mi zbyla kapka času. A v případě, že ne, tak to zveřejním někdy jindy :)

---

1. část


Když mi bylo pět, sedávala jsem před zrcadlem a pozorovala svůj odraz v něm a snažila se ho dotknout. Chtěla jsem se dostat dovnitř, ale nikdy se mi to nepodařilo, má ruka nikdy neprošla skrz tak, jak jsem o tom dennodenně snila.
Přála jsem si, abych mohla žít za zrcadlem a poznat tak, jak se tam lidé mají. Jestli se mají stejně jako ve skutečném světě nebo úplně jinak. Byla jsem plně rozhodnuta, že se tam chtě nechtě musím dostat, ať se po mém vstupu na to místo stane cokoli. Musela jsem.
"Mami?" Pronesla jsem svým tichým hláskem, který prozrazoval mou dětskou nevinnost. Má matka se ke mně obrátila a potěšeně se na mě zadívala. Když viděla, že se mračím, popošla ke mně blíž a stejně blízko se mi podívala do obličeje. Ucukla jsem, protože mě to vyděsilo.
"Copak se děje, holčičko?" Usmála se na mě a štípla mě do obou tváří a já se obrovsky zasmála. Stejně, jako vždycky, když toto mamka udělala.
"Chtěla bych jít tam," ukázala jsem na zrcadlo a matka se na mne podívala tak, jako ještě nikdy ne. V jejích očích se zračilo nepochopení, ale její obličej vypadal prázdněji než obvykle. Pusu měla malinko pootevřenou, jakoby chtěla něco říct, ale netroufla si na to.
"Nelíbí se ti tu snad?" Zakroutila jsem nechápavě hlavou. To rozhodně neznamenalo, že by se mi u nás doma nelíbilo, jen jsem prostě potřebovala vědět, jak se tam mají. Chtěla jsem si promluvit s mým odrazem v zrcadle o všem, co mě zajímalo. "Dobře tedy," zamyslela se mamka a ukazováčkem mávla proti mně a vyslala ke mně paprsek světla, který mě lechtal na tvářích, na nohách, na rukách,.. zkrátka po celém těle jsem cítila lehounké šimrání.

"Co se děje?" Měla jsem chuť vykřiknout, ale z mých úst nevycházela žádná slova. Pozorovala jsem svou matku, jak se na mě dívá a toužila jsem skočit jí do náruče a už ji nikdy nepustit. Rozeběhla jsem se proti ní, a když už jsem byla takřka blízko, do něčeho jsem narazila. Působilo to nerozbitně a matka na něj tlačila, jako by to chtěla rozbít a já během vteřiny poznala, co to je. Bylo to to zrcadlo, do nějž jsem chtěla vstoupit.
Nevěděla jsem, jak to má matka udělala, ale byla jsem neuvěřitelně ráda, že splnila mé přání. Artikulovala jsem pusou, aby na něj netlačila a nerozbila ho tak. Chtěla jsem jí taky říct, že se půjdu na chvíli někam projít, ale má matka mi zdá se nerozuměla a pořád na to sklo tlačila natolik, že ho už málem rozbila.
Když jsem uslyšela křupnutí, zamrazilo mě od konečků prstů na nohou až po uši a objala jsem se rukama tak, abych se alespoň trochu zahřála. Potřebovala jsem matce dát najevo, aby s tím přestala, protože kdyby toho nenechala, už bych se nikdy nemohla vrátit.
"Neboj, holčičko, já tě odtamtud dostanu," tohle chtěla? Chtěla mě odtamtud takhle dostat? Nechápala jsem, jak by to chtěla udělat. Nedokázala jsem pochopit, proč zase nepoužila svůj kouzelný prst, kterým mě sem dostala.
Ve chvíli, kdy zrcadlo znovu prasklo, jsem uviděla jen polovinu těla mé matky, ta druhá byla někde schovaná a já ji neviděla ani v okamžiku, kdy jsem si jinam stoupla. Viděla jsem, že váhá, ale když jsem spatřila jak bere zrcadlo a kloužou jí z něj ruce tak, že klidně mohlo spadnout lesklou stranou na podlahu, snažila jsem se ze všech sil křičet.
Jakmile dopadlo na podlahu, kolem mě se rozlila černočerná tma a já se snažila najít vypínač, který jsem tu někde viděla, abych si alespoň rozsvítila, ale ať jsem po stěnách hmatala jakkoli, na nic jsem dosud nenarazila. Když jsem však myslela, že je vše beznadějné, dotkla jsem se hrubého provazu, jenž vedl podél stěny, a tak jsem se rozhodla, že půjdu jeho směrem v naději, že najdu někoho, kdo mi vše vysvětlí a kdo mi bude moci pomoct.
"Je tu někdo?" Ujišťovala jsem se, aby mě tady někdo nevylekal, protože jsem bála tmy a právě kvůli tomu jsem musela spát za rozsvícené lampičky na nočním stolku, ale teď tu žádná nebyla. Možná byl čas, abych se svým strachem něco udělala.
Zaslechla jsem zafunění, které bylo podle všeho za mými zády a pokusila se ho nevnímat, abych nezačala křičet. Když jsem ho ucítila na zátylku, poškrábala jsem se na tom místě a pokračovala dál, jakoby tam ani nikdo nebyl.
Nemohla jsem být vyděšená.
Před sebou jsem spatřila světlo a přidala jsem ještě víc do kroku. Teď už jsem tedy skoro běžela. Cítila jsem, jak se mi do bosých nohou zarývalo kamení a klacky mi je podkopávaly, takže jsem několikrát zakopla, ale naštěstí jsem se udržela a neupadla jsem.
Při výstupu z jeskyně jsem na zemi našla pár kamínků, které ohraničovaly jeskyni od ostatního světa za zrcadlem, a tak jsem ho raději přeskočila, abych se dostala na druhou stranu a nic přitom neprovedla. Nic, co by ovlivnilo tento svět.
Když jsem spatřila několik osob, které stály jen pár kroků přede mnou, vyděsila jsem se jejich fyzické vizáže. Vypadali jako příšery. Strašidla, která jsem si představovala, že bydlí pod mou postelí naopak bydlela tady a já tomu stále nedokázala uvěřit.
"Nepotkala jsi někoho?" Zakroutila jsem hlavou stejně jako když jsem mamce takhle dokázala, že od nich nechci odejít, jen se tu chtít podívat.
Pak jsem se však zamyslela. "Vlastně jo," řekla jsem nakonec, "když jsem pospíchala tou temnou jeskyní, něco mi dýchalo za krkem a já se bála, působilo to hrozně strašidelně a tak jsem letěla, jak nejrychleji jsem mohla, abych se dostala ven."
"Ten Frankenstein je nenapravitelný," pronesla osoba, která vypadala skoro jako Bílá paní, jenž jsem měla zavěšenou na obrázku nad postelí. Vždycky jsem si přála - alespoň na chvíli -, vyzkoušet její šaty a chodit v nich po hradbách obdobně jako to dělávala ona.
"Jak ses tady vlastně dostala?" Zeptal se někdo jiný, ale tuhle osobu jsem já nepoznávala, ať jsem se na ni dívala sebevíc. Měla jsem pocit, že jsem ji někdy viděla, ale nemohla jsem si někoho takového vybavit v mé paměti.
"Má matka rozbila zrcadlo a já byla uvnitř," posmutněla jsem a všichni kolem mě se nepředstavitelně vyděsili. Vlastně jsem se jim ani nedivila. "Říkala, že mi chce pomoct dostat se ven, ale já nevěřila, že to jde takhle."
"Tys nevěřila?" Zděsili se ještě víc než předtím, když jsem jim řekla, že má matka rozbila zrcadlo. "Tak to je zlé, měla jsi věřit,.. kdybys věřila, už bys mohla být zpátky u své matky. Dětská víra tě dostane zpátky do jejích rukou, které tě budou vroucně objímat."
"Já vím, ale já nechtěla. Nejdřív jsem se chtěla podívat do světa, který je za zrcadlem, proto jsem se tu taky objevila. Má matka mávla ukazováčkem, mě něco zašimralo a já chtěla jít za ní, ale narazila jsem zevnitř o zrcadlo," pokrčila jsem ledabyle rameny.
"A když už teď víš, kdo tu žije, nechceš se vrátit zpátky domů?"
"Ráda bych, kdyby to šlo," usmála jsem se, "vy tu žijete, nevíte, jak se odtud můžu dostat, aby mí rodiče nebyli smutní?" Zoufale jsem se na ně zadívala, doufajíc, že mi dokáží pomoct.
"Jo, nějak to jde a my ti slibujeme, že jakmile to zjistíme, pomůžeme ti dostat se domů." Oni tady bydlí a neví to? To je konec, pomyslela jsem si, sedla jsem si do trávy a rozplakala se tak, jako ještě nikdy ne. Chtěla jsem jít domů, musela jsem se tam vrátit.

Ne každý sen se vyplní úplně přesně tak, jak si to člověk přeje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Sarinka Sarinka | Web | 15. května 2014 v 18:36 | Reagovat

Nádherne napísané :)

2 Katie Katie | Web | 22. května 2014 v 19:54 | Reagovat

Pokud si nečetla knihu, tak se v žádném případě nekoukej na film. =D VA je skvělá kniha a ze své zkušenosti mohu říci, že jakmile uvidíš film, tak si postavy budeš představovat podle toho a byla by to škoda. =)
Povídka pěkná, jak jinak. Ty píšeš dobře. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.