Město snílků

9. dubna 2014 v 18:56 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Pěkné téma. Pěkně podněcuje fantazie a to je moc dobře, takže jsem po delší době napsala na téma týdne povídku. Abych pravdu řekla, myslím si, že by to klidně mohla být pohádka pro děti, ale doufám, že se to bude líbit všem :)

---

Seděla jsem na větvi stromu, jenž jsme měli na zahradě a sledovala oblohu, která mi byla tak vzdálená, a přesto tak blízká. Představovala jsem si, jak na ní létají překrásní andělé doplňováni obrovskými motýli, kteří je chránili a já si přála, abych se tam mohla podívat.
Mým snem bylo, aby se to všechno, co jsem si dosud vysnila, stalo skutečností a já tam poznala nové přátele, někoho, koho bych milovala. Toužila jsem žít v oblacích jako ostatní snílci a nestarat se o nic jiného, než o své sny, ale věděla jsem, že tak snadné by to nebylo. Tušila jsem, že bych se dříve nebo později začala nudit, kdybych nezažívala nic jiného než mé sny, ale zároveň jsem se toho i bála. Přesto, to město bylo tak dokonalé, že jsem se tam mermomoci chtěla nějak dostat.
Za svými zády jsem něco zaslechla a jako na povel jsem strnula. "Leslie," řekl někdo opravdu potichu mé jméno a mě přeběhl mráz po zádech. Nehodlala jsem se otočit, na to jsem byla moc velký strašpytel. Dotyčný mé jméno zopakoval, tentokrát hlasitěji, ale zato stejně chladně jako před chvilkou a já si ze všech sil přála, aby odešel a nechal mě na pokoji. Prosím, z oka mi stekla zoufalá slza, jdi ode mě pryč, prosím. Zaprosila jsem v duchu, protože takhle to vždycky fungovalo. Když jsem si něco vroucně přála a prosila jsem o to, vždy mě překvapovalo, že se mi všechno splnilo. Kromě jediného. Nikdy jsem se nemohla podívat do oblak, přestože to bylo mé největší přání.
"Nevyháněj mě, prosím." Člověk za mnou zaprosil, ale já mu nehodlala vyhovět. "Tolik sis to přála a já jsem se konečně po letech rozhodl tvůj sen splnit, nevyháněj mě, chci ti dát příležitost, aby ses se mnou mohla proletět tam, kam chceš." Odhodlala jsem se konečně otočit, má zvědavost mi nikdy nedovolila neotáčet se k tomu, kdo na mě mluví. Při pohledu na něj jsem zatajila dech. Byl nádherný. Dokonalý. Perfektní. Rozhodně jsem nedokázala šetřit superlativy. Rozplývala jsem se.
Přistihla jsem se, že jsem několikrát vzdychla. Sledovala jsem jeho oříškové oči, jeho drobné uši a vlasy, které se třpytily stříbrným odleskem. Jeho křídla. Moment, zamyslela jsem se a zaostřila na to, co měl na zádech. On má křídla? Nedokázala jsem tomu uvěřit. Krásná čistá bílá křídla, která se ve slunečním světle třepetala, jakoby se chystala během dvou vteřin odletět, a pak jsem si to uvědomila a v duchu jsem zaprosila, aby tu ještě mohl zůstat.
"Páni, máš obrovskou - ba přímo magickou - sílu." Podíval se na mne a usmál se tak, že to neznačilo nic jiného, než poděkování. "Ještě před pár vteřinami má křídla chtěla odletět, ale nyní se uklidnila. Opravdu moc ti děkuji." Opět mi věnoval okouzlující úsměv.
"Kdo vlastně jsi?" zeptala jsem se, ačkoli jsem to sama věděla. Byl to anděl. Ten nejkrásnější anděl, kterého jsem si sama vysnila.
"Nicholas. Syn toho nejvyššího z andělů. Toho nejmocnějšího." Skoro jsem nemohla dýchat. Nedokázala jsem se nadechnout a málem bych se udusila, kdyby mě zprudka neplácl po zádech. Očima jsem mu poděkovala. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by andělé byli mocní. To byli jenom pěšáci, i když byli také důležití, protože je chránila ta nejnižší, tedy motýlí, třída, která na tom byla nejhůře. Andělé neměli funkce. Pokud, zadívala jsem se na Nicholas, který odhalil své tetování na pravé ruce a já to okamžitě poznala.
Nebyl to anděl. Byl to Ochránce. Ten, co chránil svého lidského svěřence. Tihle byli nejdůležitější z celé andělské sféry. "Jsi můj Ochránce?" napadlo mě se zeptat, přestože mi to bylo více než jasné. Proč by se jinak trmácel celou cestu ke mně? Na jinou srozumitelnou odpověď jsem nedokázala přijít.
"Něco takového." Zadíval se mi do očí. "Jsem Ochránce tvé rodiny, takhle to u nás funguje. Pokaždé, když má někdo z tvé rodiny trable, snažím se je vyřešit svým zásahem. Už nějakou dobu je naše péče o lidské svěřence snadnější a jen málokdy se odlétáme podívat dolů, takhle má cesta je naprostá výjimka, protože jsem ti chtěl splnit sen. Musel jsem ho splnit. Jak jsem řekl, máš opravdu velkou magickou moc, Leslie."
"Abych pravdu řekla, myslela jsem si to, ale nikdy jsem si nedokázala představit, čím by to tak mohlo být. Snad zděděné? Má matka mi však řekla, že nikdo z mé rodiny nedokázal to, co jsem dokázala já." Pokrčila jsem rameny a prosebně jsem se na něj zadívala. Doufala jsem, že mi řekne, proč tohle umím jen já.
"Stala se chyba." Řekl stroze, ale za pár minut pokračoval ve snaze mi všechno, co jsem dosud nepochopila, vysvětlit. "Když jsem byl malý, hrál jsem si v otcově laboratoři a zmáčkl jsem nějaké tlačítko, které to způsobilo." Zíral na mě s omluvným výrazem ve tváři a já na něj jen mávla rukou, že to nevadí. "Vadí. Mého otce kvůli tomu zbavili funkce a mě potrestali tímto postem v podobě Ochránce lidských bytostí. Odjakživa jsem to bral jako neuvěřitelně potupnou práci," rozhodil rukama. Co je tak strašného na tom, že chrání lidi před vším zlým? Vždycky jsem si myslela, že je to ta nejlepší práce na světě, tedy v nebi.
"Vážně nechápu, co je na té práci tak děsného." Odfrkla jsem si. Měla jsem chuť si odplivnout mu na botu, ale bála jsem se, že by mi už nikdy nepomohl. "Něco mi nesedí, když jsi řekl, že ho zbavili funkce, proč ses mi představil jako syn toho nejvyššího?" viděla jsem, jak se nervózně poškrábal na hlavě, a pak celkem hlasitě polkl.
Otevřel pusu, jakoby chtěl promluvit, ale z jeho úst vyšlo něco, co bylo mluvě podobné jen částečně. "Chtěl jsem se pochlubit," když se konečně odhodlal, znělo to jako pitomost. Vytušila jsem, že mi jistě neřekl pravdu a že mi ji ani nechce říct. Přísně jsem se na něj zadívala, ale když už jsem to nevydržela, z nějakého důvodu jsem se rozesmála. Tázavě mě pozoroval a znervózňovalo mě to.
"Proč si myslíš, že ti budu věřit?" nenapadala mě jiná otázka, ale musela jsem se zeptat, přestože jsem s ním chtěla co nejdřív skoncovat. "Řekni mi pravdu. Kdo jsi?"
"Nicholas." Protočila jsem panenky a on vzdychl. "Jsem potomek archanděla a jednoho motýla. Ten motýl, to byla má matka. Zemřela, když jsem byl ještě hodně malý, motýli mají hodně krátký život, což neplatí u archandělů. Otec mi často říkal, že má stejné oči jako má matka. A pak, že už dlouho neviděl tak krásné křídla jako jsou ty moje," roztáhl křídla a já viděla ty krásné vzory, jež na nich měl nakreslené. "O tobě jsem se dozvěděl v den, kdy ses narodila, protože v ten den jsem přišel na svět i já. U nás doma se povídá, že jsi jedinečný snílek, kterému se splní to, nač jen pomyslí a ve chvíli, kdy jsi uviděla světlo světa, tak vzniklo naše město. Ty jsi naše zakladatelka, patříš mezi nás a my na tebe celé roky - až dospěješ - čekáme, abys nás mohla vést proti našim nepřátelům." Drobně se pousmál. Ale dávalo to smysl. Vždycky jsem byla zvláštní dítě a mé matce to řekli už i v porodnici a já věřila, že v takovém případě dokážu velké věci, o kterých se někomu bude vždy jen zdát.
"Znamená to, že musím jít k vám?" z nějakého důvodu mě to rozveselilo. Byla jsem si jistá, že se mi po rodičích a sourozencích bude stýskat, ale taky jsem věděla, že nikdo z nich mě nikdy nebral vážně. Nikdy jsem nikam nepatřila a já si vroucně přála někam patřit.
"Ne, to bych po tobě nikdy nechtěl. Máš svůj život a dokud si pro tebe nepřijde ten, kterého sis vysnila, můžeš ho žít dál bez starostí s naším životem." Poklesla jsem bradou a on mi ji nadzvedl. "Neboj se. Jestli k nám tak chceš, nebude to moc dlouho trvat."
Vlepil mi pusu do vlasů, a pak mi zmizel ze života, jakoby tam nikdy ani nebyl a já křikla jeho jméno. Nikdo se neozval. Jen vítr mi vletěl do vlasů a pocuchal mi účes.

Někdy je sen skutečnější než si myslíš.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 10. dubna 2014 v 5:28 | Reagovat

Verim, ze skutecnejsi uz to nemuze byt ...

2 Anonym Sam Anonym Sam | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 11:04 | Reagovat

Ahoj...
Chcem ti len tak informačne napísať, že Akční blog je od piatka 4.4. späť, a v plnej sile vydáva už aj pravidelné rubriky, novinky zo sveta blogov, rozhovory a všetko, čo na Akčním blogu má byť :)

ĎAKUJEM TI ZA POZORNOSŤ, AJ ZA NÁVŠTEVU AKČNÍHO BLOGU!
www.akcni-blog.blog.cz :)

3 Artie - téma týdne Artie - téma týdne | Web | 13. dubna 2014 v 20:43 | Reagovat

Ve výběru!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.