Ticho po pěšině

15. března 2014 v 18:44 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Trochu pesimistická povídka o dívce, jenž se kvůli tichu zbláznila. Mimo jiné jsem se v ní vlastně podruhé za svůj život pokusila básnit, takže doufám, že se vám to bude líbit i tak a jestli se vám ta báseň líbit nebude, úplně normálně mi řekněte, ať se o další už ani nepokouším :)

---

Seděla jsem se zkříženýma nohama, přikrytýma tlustou vyhřívanou dekou, na rozervaném gauči, který pro mě tolik znamenal. Vzpomínala jsem na to, jak jsem přímo na tomto místě, jak právě sedím, dostala od svého bývalého přítele první polibek, který pro mě znamenal více než pro něj a od té doby, co mě odmítl, jsem ho začala tiše nenávidět a plánovat pomstu, která bude tvrdší než já samotná. Všichni mě považovali za křehkou dívku, která se při každém pádu musela slepit dohromady jako porcelánová váza, když ji někdo upustí na zem, ale ani zdaleka jsem nebyla taková. Byla pravda, že jsem daleko víc prožívala odmítnutí, nedokázala jsem se člověku za žádných okolností podívat do očí déle než pět minut, pak jsem uhnula.
Nejvíc mě však štvalo, že jsem se s nikým nezvládla pohádat. Občas mi připadalo, že na sobě nechávám dříví štípat, přestože se mi to nelíbilo, ale neuměla jsem se ozvat a říct lidem, aby toho nechali. Nenechala jsem se šikanovat, proti tomu jsem se uměla bránit, ale neuměla jsem vynadat člověku, jenž do mě jen tak náhodou, když procházel, strčil a ještě zanadával on, místo, abych mu něco vyřkla já a už několikrát jsem přemýšlela o kurzu asertivity pro začátečníky, protože jsem si sama o sobě připadala hrozně slabá. Ne jako porcelánová panenka, ale jako jediná kopretina ve váze, která každým dnem uvadá, protože ji nikdo nezalívá a bála jsem se, že jednou skončím někde v popelnici místo na místě, kde bych došla věčnému odpočinku. Měla jsem strach, že až mě jednou někdo najde mrtvou, budu na tom tak bídně, že mě rovnou odnese někde daleko, kde se o mě už supi a různí další mrchožrouti už postarají. Pak by ze mě zbyla jen kostra. Morbidní představy, tohle nejsem já.
Nikdy jsem nedokázala přemýšlet o smrti, aniž bych se rozplakala nebo roztřásla a ani teď jsem se neudržela a deku, kterou jsem do té chvíle měla přikryté jen nohy, jsem si přitáhla až k bradě, abych si alespoň trochu zahřála.
Podívala jsem se vedle sebe na pohovku, kde byl ještě důlek po mém příteli a já se znovu rozbrečela a tentokrát to nešlo zastavit. Sledovala jsem místo, kde sedával můj nejlepší přítel, můj ex, který mi byl zároveň i kamarádem, ale potom, co jsme se spolu rozešli, to mezi námi utichlo a my se při každém setkání děsivě pohádáme. Vjedeme si do vlasů, zanadáváme si a pak se každý vrátíme k tomu svému zájmu. Tohle je celé naše setkání, povzdychla jsem si a aniž jsem si to uvědomila, jsem se ohnula a podívala se pod kanape, kde jsem našla malý papír na němž bylo něco načmárané.

Ticho po pěšině

Gong zazněl,
ale on místo toho ztichnul
a sledoval můj výraz tváře,
který se skrýval pod vrstvy kouře,
jenž nás ani po dvanácti hodinách,
nenechal ležet v pokojích.

Mrtvé ticho předurčující smrt a zkázu,
vyplývající z jedinečnosti a záchvatu smíchu,
zazlívajíc to nejdůležitější na světě,
milujíc to nejkrásnější na planetě.

Láska je tou nejdůležitější věcí,
kterou nedokážeš tím, že budeš mluvit,
ale tím, že budeš tiše poslouchat tajná slova,
co ti tvá spřízněná duše říká
a až ti nabídne polibek,
s milovaným tichem v tvém srdci ho přijmeš
a naplníš se vděčností a rýmem v srdci,
které jenom na toto vždycky čekalo.

Samota je tou nejkrásnější věcí pro introverta,
pro extroverta je však těžkou přítěží.

Christopher básnil a já ten zmuchlaný papír přiložila k srdci, abych si uvědomila, co pro mě všechno znamenal a co myslel tou básní, jenž mi před dvěma roky složil k narozeninám. Tehdy jsme spolu ještě nechodili, ale už jsme tušili, že se milujeme a že spolu vydržíme navěky. A teď jsem tu seděla sama. Na rozervaném gauči, protože jsem si nebyla schopna koupit nový, vzhledem k tomu, že jsem na něj neměla peníze.
"Milovala jsem tě." Zašeptala jsem nahlas tak, abych měla zadostiučinění za to, že jsem mu to nikdy nedokázala říct do očí. Nikdy jsem nepochopila z jakého důvodu se se mnou rozešel, ale teď jsem to věděla zcela jasně. Neřekla jsem mu přímo do očí dvě slova, kterými bych si udržela jeho lásku. Jak by mě mohl ještě milovat, když jsem mu na jeho vyznání nikdy nic neřekla? Ptala jsem se sama sebe, ale byla jsem si jistá, že už je naprosto pozdě. Věděla jsem, že svými otázkami už nikdy nic nezměním a raději jsem se soustředila na budoucnost. Na své sny, které se mi zdály tak těžko uskutečnitelné a nepolapitelné.
"Stále tě miluji." Nevěděla jsem odkud se to ozvalo, ale já pro jistotu nadskočila leknutím a neotáčela se. Tohle se mi zdálo už několikrát. Nespočetně mnohokrát jsem slyšela jeho hlas, jak mi pořád dokola vyznává svou lásku a ve chvíli, kdy jsem se otočila, jsem nikoho stejně nespatřila. Vážně jsem začala uvažovat o psychiatrovi, který by mě zbavil těch přeludů, které jsem každodenně ve stejnou dobu mívala. "Miluji tě, Ginger." Takhle to ještě nikdy neřekl a já se konečně odhodlala otočit, abych zjistila, že se musím zase opláchnut obličej, protože už začínám i blouznit. Nenáviděla jsem tyhle své stavy.
"Jestli se neukážeš, už nikdy nepočítej s tím, že bych se otočila," nikdy jsem se ani nepokusila promluvit na svou halucinaci, dneska poprvé a dodalo mi to ještě větší sílu k tomu, abych odklopýtala do koupelny k umyvadlu bez toho, abych pomyslela na to, co se vlastně stalo.
A pak se tam objevil. Christopher. V celé své kráse zahalen do tmavého hávu neznačícího nic dobrého. Sledoval mne těma svýma kaštanovýma očima a já jeho. Poprvé jsem neměla nutkání uhnout pohledem do země. Jednou za čas jsem nebyla nervózní a byla jsem za to šíleně vděčná. "Chrisi," velice pomalu přikývl, do očí se mi však dívat nepřestal. "Opravdu moc tě miluji a omlouvám se ti za to, že jsem ti to nedávala znát." Myslela jsem to upřímně a skutečně vážně. On ke mně pak začal pomalu přistupovat a když jsem pravou nohou vykročila i já, rozeběhl se. Jako na povel, jsem totéž zopakovala i já a skočila jsem mu do rozevřeného náručí. Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, jsem velice tiše zasténala blahem a s neobvyklou opatrností jsme se dotýkali. Naše nosy o sebe neuvěřitelně narážely a já byla překvapivě šťastná. V tu dobu jsem se klidně mohla ucházet o titul nejšťastnějšího člověka na světě, ano, tak málo stačí ke štěstí a k tomu, abych se z celého srdce smála.

Pak jsem se probudila a zpod přivřených víček jsem rozeznala, že jsem usnula na tom rozervaném gauči a rozhodla jsem se s tím skoncovat. Už žádné sny z marnosti, které mě jenom zeslabovaly. Nastražila jsem uši, abych se ujistila, že to opravdu byl jenom sen a když jsem slyšela, že nic neslyším, vzala jsem ze stolu igelitový pytlík a přetáhla si ho přes hlavu tak, abych nemohla dýchat. "Ginger!" zaslechla jsem ještě naposledy volání mé spřízněné duše a jediné lásky, kterou jsem k sobě byla ochotna připustit a která mi v mých snech nedala pokoj ani po našem rozchodu.

Nikdy nevíš, co je sen a co je realita, třeba zrovna teď sníš.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 world-of-lavinia world-of-lavinia | Web | 15. března 2014 v 19:05 | Reagovat

To je pěkné a zároveň drsné! ;) :o

2 x-vlcek-x x-vlcek-x | 15. března 2014 v 19:16 | Reagovat

[1]: Přesně tak :D

3 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | E-mail | Web | 15. března 2014 v 20:11 | Reagovat

Pěkný :-D

4 Lilly Lilly | Web | 15. března 2014 v 20:37 | Reagovat

Pekná poviedka. Nikdy nepochopím, čo ľudia dokážu spraviť kvôli láske. Píšeš krásne, to som ti už povedala, skvelo sa to číta. A neboj sa, aj báseň bola skvelá, ja by som takú určite nenapísala :D

5 konecnestebou konecnestebou | 15. března 2014 v 20:59 | Reagovat

nádhera O_O  <3

6 Akrim Akrim | E-mail | Web | 18. března 2014 v 19:14 | Reagovat

Ja to možno chápem, čoho sú ľudia kvôli láske schopní ([4]:). A niekedy to bohužiaľ končí smutne, aj v reálnom živote.

Báseň je pekná a veľmi dobre zapadá do textu. Pre mňa je to taký zaujímavý prvok, ktorý tvoju poviedku pekne dotvára. :)

Chcela by som ťa poprosiť, aby si si moju februárovú poviedku aspoň prečítala (neodpovedala si na komentár), keď už som s ňou strávila piatkový večer. :D

7 Katie Katie | Web | 23. března 2014 v 14:30 | Reagovat

To je krásné. =) Toto se mi moc líbí. I ta básnička je povedená. (Sice se v nich nevyznám ale tahle se mi líbí.) Ten konec je smutný ale k tomu příběhu patří. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.