Tajemství potopené lodi

3. března 2014 v 21:34 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Odpoledne jsem přemýšlela, co bych na toto téma mohla napsat, něco, o čem se nemluví a napadlo mě, že nikdo si netroufne vyzradit něčí nebo i své tajemství, teda když je choulostivé a týká se jeho soukromí. Po dlouhé době tedy je na řadě povídka, romantická, ale doufám, že si ji i neromantické duše přečtou rádi. Není úplně nejdelší, takže myslím, že ji přečte i ten méně zdatný čtenář a mě nezbývá nic jiného, než vám dovolit kliknout na celý článek, aby jste si ji přečetli :)

---


Seděla jsem se zkříženými nohami na palubě jedné z největší zaoceánských lodí na světě, tedy když jsem nepočítala Titanic a potichu počítala bublinky, které jsem vydechovala jak já, tak ostatní spolucestující. Po nějaké době jsem však nenapočítala už žádnou. Před sebou jsem viděla jenom řasy na obrovských balvanech a v podmořských jeskyních, které jsem si vždy přála proplavat a objevit tam jedno z největších tajemství na planetě.

Nechtěla jsem zemřít, ale věděla jsem, že neexistuje nic, co by mě mohlo zachránit. Navíc, nijak výrazně jsem neusilovala o to, abych vyplavala na hladinu, takže jsem se smrtí byla nadobro smířena. Podívala jsem se o kousek níž a všimla si, že tam na mě někdo mává a jako bych uslyšela, že volá mé jméno. Zaostřila jsem, zpod potápěčských brýlí, které jsem narychlo vytáhla z cestovní kabely těsně před potopením, na tu osobu a spatřila Josepha. Chlapa, kterého jsem celý život obdivovala a už od malička, kdy jsme si hráli na pískovišti, tajně milovala. A teď ho vidím zemřít, to není možné. S tím se nemohu a nesmím smířit. Vlastně jsem ani nevěděla, že je tady. Myslela jsem, že zůstal doma. Na souši. Moc dobře jsem věděla, že nesnáší vodu, že se jí bojí, ale nemohla jsem pochopit, proč šel na zaoceánský parník, který má za úkol obeplout celý svět. Přinutila ho snad jeho přítelkyně? Nikdy jsme spolu neměli příležitost pořádně mluvit, ale věděla jsem, že není sám. Nebyla jsem zrovna z té nejnižší vrstvy, jak to bývá ve všech těch románcích - chlap z vyšší a ženská z nižší vrstvy, nebo naopak, se do sebe bláznivě zamilují -, zamilovaná do něj jsem byla jenom já a on o mě nevěděl nic. To já si zjišťovala, kde chodí na trh, kam chodí na procházky či do restaurace,.. věděla jsem dokonce i co rád jí.
Plavala jsem jako o závod. Zápasila jsem s vodou, jako by to byl můj jediný nepřítel, ale už mi docházel kyslík a já se bála, že to k němu nestihnu. Mával neustále. Divila jsem se, že jsem se ještě neutopila, protože jsem měla tušení, že jsem byla pod vodou více jak tři minuty. Možná to bylo tím, že jsem se pořádně nadechla, ale stejně jsem tomu nedokázala uvěřit. Viděla jsem jako ve snění, ale zrak jsem měla stále zaostřený na něj. Miluji tě. Objevilo se mi před očima a já se chystala otevřít pusu, ale na poslední chvíli jsem to zavrhla. Měla jsem halucinace, to jsem si byla stoprocentně jistá, ale nedokázala jsem rozeznat, jestli se mi Joseph zdá, či nikoliv. Doufala jsem, že ne, i když část mého já věřila, že je to opravdu jenom sen, že mě má poloutopená mysl opravdu mate a já jsem mrtvá. Dotkla jsem se pramenu svých kaštanových vlasů, nevěděla jsem proč, možná jsem se jenom potřebovala ujistit, že žiji a když má ruka neprošla skrz, usoudila jsem, že jsem ještě tady.
Chtěla jsem vykřiknout z plných plic a říct mu, ať popluje za mnou, abychom mohli zemřít spolu, přestože ke mně nic necítí. Je tomu skutečně tak? Napadlo mě záhy. Vyčerpává síly na mne, místo, aby šel hledat svou přítelkyni. Čeká, až k němu konečně dopluji a sevřu ho ve svém náručí, to přece musí něco znamenat! Snažila jsem se křičet, ale na poslední chvíli jsem se zarazila a zakryla si pusu, aby mě to ani nenapadlo. Nabyla jsem domnění, že v tomhle stavu, bych mohla udělat takřka cokoliv a bála jsem se sama sebe.

---

V chvíli, kdy jsem k němu doplula, jeho tělo ochablo a když jsem se ho dotkla, byla jsem si jistá, že stoprocentně zemřel. Nebyla jsem si jistá kdy, ale tušila jsem, že to nebylo před chvilkou. To má láska mě dovedla k jeho mrtvému tělu, abych alespoň v této poslední vteřince byla s ním. Podívala jsem se na jeho ruku a uviděla na ni malý snubní prsten a čísi ruku, která ho držela. Byla to Suzie. Ani jsem se na ni nemusela podívat, abych poznala, že ji neopustil. Nikdy by ji nenechal samotnou a já jim nepředstavitelně záviděla jejich lásku.
Už jsem se chystala otevřít pusu a zemřít, ale pak se za mnou ozvalo pouhé: "Nevzdávej to." Byl holý nesmysl mluvit ve vodě, ale přesto to bylo tak skutečné, že jsem neodolala a otočila se zády k milostnému páru, který nenechal jeden druhého napospas smrti a bránu na druhé straně přešli spolu. Nepatrně a v mysli jsem se za ně dva pomodlila, aby se tam nahoře měli dobře a už tam byli spolu navěky šťastní. Stál tam Joseph v celé své kráse tak, jak jsem si ho vždycky vysnila. Při pohledu na něj a na jeho snoubenku jsem si na něj zakázala byť jen pomyslet, ale tohle jsem ovlivnit nedokázala. Otočila jsem se přes rameno a mlčky se Suzie omluvila za to, že jsem ho nepřestala milovat. "Vždycky jsem tě miloval. Vezmeš si mě?" otočila jsem se za sebe, jestli to nepatřilo někomu jinému, "bylo to na tebe." Usmál se a podal mi ruku a já ji vděčně přijala. Jeho ruka křečovitě svírala tu mou, ale bylo mi s ním dobře a pak řekl poslední slovo: "Můžeš." Pak zmizel a já nevěděla, co můžu a tak jsem se rozhodla, že bez něj na světě nezůstanu a otevřela jsem pusu,.. a má duše se rozhodla, že u mě nezůstane a bez jediného slovíčka odletěla kamsi do dáli. Já ji už nikdy neviděla, ale zjistila jsem, že největším tajemstvím na světě je láska.

Některá tajemství zůstanou navždy uchována v našich duších.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 4. března 2014 v 20:57 | Reagovat

Co jiného než že to bylo krásně smutně dokonalý mám říct? Protože takový to opravdu bylo, moc se mi to líbilo :) I když popravdě nevím, jestli se dá smrt považovat za romantiku. Já bych to považovala spíš za tragédii. Jestl ise nepletu, chybí ti tam odstavce.

2 Terka Terka | E-mail | Web | 4. března 2014 v 21:36 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsem ráda, že se povídka líbila :-) tak tragická romantika? :) kterou část myslíš?.. uvědomuji si, že u konce jsem jich pár mohla přidat, ale jinak jsem je tam poctivě dávala a u mě se ty, co jsem tam dala, zobrazují normálně,.. :-? :-)

3 Terka Terka | E-mail | Web | 4. března 2014 v 21:41 | Reagovat

* Tak mě ještě napadlo, jestli to není tím, že je celá povídka zarovnaná do bloku?.. :)

4 Lilly Lilly | Web | 5. března 2014 v 0:31 | Reagovat

Vďaaka tomu povinnému čítaniu som v romantickej nálade, takže táto poviedka mi len padla...krásne píšeš, bolo to tak pekné a nesmierne smutné. Obdivujem tvoj štýl písania, skvelo vieš vyjadriť city a táto poviedka sa ma nesmierne dotkla. Fakt krásna poviedka :-)

5 Katie Katie | Web | 5. března 2014 v 9:04 | Reagovat

Ani nevím co psát. Bylo to krásné a smutné. Prostě něco, do čeho se každý začte a nechce aby to skončilo. ;-)  :-)

6 Katie Katie | Web | 6. března 2014 v 18:02 | Reagovat

Nominovala jsem tě. =) Snad neva.

7 Unknown Unknown | Web | 8. března 2014 v 12:10 | Reagovat

Zajímavé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.