Čas je vzácný

25. března 2014 v 21:03 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Jako tradičně vás ode mě čeká povídka, opět jsem ji doplnila jednou básní, tak ji prosím přetrpte a povídku v klidu přečtěte. A znovu opakuji, když se vám ta báseň nebude líbit, klidně mi to řekněte a já už se o ni příště nebudu pokoušet. Nikdy jsem nijak extra nepsala básně, ale teď jsem se rozhodla to párkrát zkusit.

---

Podívala jsem se na hodinky a trochu potočila s ručičkami na ciferníku, abych zkontrolovala, co se děje někde jinde. Čas byl vzácný, už odjakživa a pro mě to platilo dvojnásobně. Od malička, kdy mě k tomu vychovávali rodiče, jsem byla přeurčena k tomu, abych se starala o čas na všech pásmech Zeměkoule, ale nikdy jsem nepochopila, k čemu to vlastně dělám.
Lidé si dělali, co chtěli bez ohledu na to, kolik bylo hodin, tak co by se stalo, kdybych jen tak náhodou přidala na ciferník mých vzácných hodinek dvě hodiny navíc? Jednou jsem to opravdu chtěla udělat. Vadilo by to někomu? Prodloužila bych jim den. Bylo faktem, že mi vždy vtloukali do hlavy, abych se do žádných razantních kroků nepouštěla, ale chtěla jsem lidem - vynálezcům - pomoct k tomu, aby udělali něco, co si přál celý svět více než cokoli na světě. Stroj na ovládání času. Musela jsem jim pomoct. Nedokázala jsem si představit, co by se tak mohlo stát, když by lidé najednou mohli cestovat časem. Jen najít tu chytrou hlavu, která by si to zasloužila.

Vír času se zastavil a já se podívala, kolik je hodin, od čehož jsem usoudila, kde vlastně jsem. Středoevropské pásmo, pomyslela jsem si. Páni, tady jsem dlouho nebyla, pleskla jsem se do hlavy a porozhlédla se po okolí, abych zjistila, kde přesně se nacházím.
Když jsem uviděla v dálce jakousi postavu, zamžourala jsem a pokusila se odhadnout, o koho se vlastně jedná. Zamávala jsem na tu osobu viděla, že můj pokus o navázání komunikace opětuje. "Kdo jste?" zavolal. Překvapilo mě, že jsem mu rozuměla. Nemluvil žádným z jazyků, který jsem se kdy od rodičů učila, přesto mi připadal tak zvláštně povědomý. Byl to jeden z nejhezčích jazyků na planetě a já věřila, že to není jenom sen.
"Hm," zamyslela jsem se. Neměla jsem jméno. Všichni, kdo mě znali, mě nazývali mým povoláním a nikdy se mě nezeptal někdo, kdo mě nezná, jak se jmenuji. Zmateně jsem se usmála a popošla o kus blíž, abych mu lépe rozuměla a nemusela tak křičet. "Totiž," poškrábala jsem se na bradě a na okamžik se otočila směrem k malému skútru, který musel patřit jemu. "Jessie," řekla jsem pak v mžiku.
"To je moc krásné jméno," polichoceně jsem se zasmála a podívala se na něj svýma okouzlujícíma očima, kterými jsem vždy každého získala. Nechtěla jsem se na něj tak dívat, ale asi mi to nějak ujelo a tak to vypadalo, že se mi líbí, což byla sice pravda, ale nebylo to jako u těch, co mě vždycky přitahovali. Tohle nebylo fyzické. Cítila jsem z něj, že má mozek a toho jsem se rozhodla využít a dát mu moc sestrojit to, o co se snaží lidé už po několik generací. "Počkej chvíli, něco si musím nakreslit." Zamyslel se a popadl kámen, jímž začal do písku čmárat návod, který jsem mu před chvilkou poslala svou myšlenkou.
Popošla jsem k němu ještě blíž, až jsem byla skoro u jeho hlavy a on zastavil ruku a pozvedl hlavu, aby se na mne mohl podívat. "Co to děláte?" napadlo mě se zeptat. Věděla jsem to moc dobře, ale bylo to nejbezpečnější.
"Vlastně ani nevím, nějak se mi to objevilo v hlavě a mě napadlo, proč to nenakreslit? Jsem totiž malíř, kreslím všude, kde se mi zamane a většinou podle skutečnosti," usmál se, "co myslíte, že by to tak mohlo být?"
Pokrčila jsem rameny, přestože jsem to na něj už dál nechtěla hrát. Měla jsem se prvně zeptat, čím se živí, neměla jsem se řídit podle sympatií. "Připadalo by mi to jako stroj času, není-li pravda?" povytáhla jsem obličej, abych tak zdůraznila svou otázku.
"Nenapadá mě, jak bych mohl nakreslit něco, co ještě ani neexistuje," podíval se na mne zoufalým pohledem, zatímco já se na něj podívala jak nejsvůdněji jsem dovedla, abych mu dodala energii k sestavení tohoto mocného stroje.
"Zkuste to postavit." Navrhla jsem mu konečně. "Jste umělec, nenapadlo Vás, že by jste se chtěl něčím natrvalo zapsat do historie? Něčím výjimečným?" zadívala jsem se na něj jak nejvážněji jsem dovedla a věděla jsem, že mi nemá šanci odolat.
"Každý den přemýšlím nad tím, čím bych tak mohl přispět lidstvu, ale stroj času mě ještě nenapadl, až nyní, jak jste se objevila Vy," podíval se na mne tak tajemně, jako to pravděpodobně dělával jenom v těch nejnutnějších případech. "Asi jste má Múza, nejspíš jsem na Vás natrefil jenom proto, aby jste mi navždy změnila život a já se do Vás celým srdcem zamiloval." A do háje. V duchu jsem zaklela. Konečně jsem pochopila, proč mi vždy rodiče říkali, abych se o nic nepokoušela. Nikomu nevnucovala myšlenky. Žádnému člověku neřekla svou pravou identitu. A jednu z těch věcí jsem právě porušila. Odpusťte mi. Podívala jsem se k nebi a zaprosila, ať mě slyší a já to nemusím opakovat nahlas.
Ani jsem si neuvědomila, že brečím. "Děje se něco?" podíval se na mne a já konečně našla odvahu, abych se na něj podívala. Nic se neděje, chtěla jsem odpovědět, ale z nějakého důvodu jsem se mu toužila svěřit se všemi problémy a vyplakat se mu na rameni.
Žmoulala jsem v ruce papír, který jsem mu vzápětí podala, abych mu nemusela nic říkat a on ho s největší opatrností rozbalil, aby se dozvěděl, co se mi stalo. Netušil, že to, co je tam napsané, s mými problémy vůbec nesouvisí a vlastně to byl takový výlev do tmy. Pokus o báseň.

Psaní je život


Napsat své jméno,
podepsat se jako mistr pod dílo,
utíkat až na konec světa a nedělat
nic jiného, než jenom psát.

Nejkrásnějším snem by bylo,
kdyby ses na mne podíval
a jako v mé knize řekl:
"Jsi to nejúžasnější,
co mě v životě potkalo
a tolik bych si přál,
abych tě mohl doprovázet."

Kdyby se mé sny staly skutečností,
kdybych tak předvídala budoucnost,
kdybych tak cestovala časem,
odčinila bych všechny své hříchy i ty,
které se teprve chystám udělat.

Když dočetl, se zdvihnutým obočím se na mne podíval a zeptal se: "Ty básníš?"
"Tak trochu. Jednou za život jsem to zkusila." Pohled jsem mu opětovala, ale strašlivě jsem při něm zrudla v obličeji. "Ale bylo to poprvé a naposledy." Zadívala jsem se mu do očí, abych zjistila, co mi na to řekne, ale místo toho se ke mně přiblížil a dlouze mě políbil.
V tom, jakoby jsem ztratila pojem o čase, jsem se podívala na hodinky a došlo mi, že jsem tu byla už dost dlouho. Když jsem chtěla vyklouznout z jeho náručí, chytil mě pevně kolem pasu a nepřestával nabírat na intenzitě polibku. Chtěla jsem ho zastavit. Musela jsem ho zastavit nebo by se mohl přenést se mnou do dalšího časového pásma, protože jakmile někde strávím moc času, hodinky automaticky změní čas a já zase někam odletím. Mělo to určité rizika.
"Miluji tě." Říkal pořád dokola, přestože moc dobře viděl, že mě tím k smrti nudil a pak udělal něco nečekaného. Ukradl mi hodinky. Měla jsem hned tušit, že je to jen obyčejný zloděj, který si zaslouží jít do kriminálu a ne ještě dostat nápad na vynález díky kterému by se stal navždy slavným. Neměla jsem dát na první dojem a měla jsem si ho prvně proklepnout, ale jinak to nešlo. Bohužel. Věděla jsem se, že jsem se na první pohled zamilovala do člověka, který mě připravil o vše na čem mým rodičům i mě samotné vždy nejvíc záleželo a nenáviděla jsem se za to. Jakmile naladil hodinky, vypařil se a já zůstala sama. U nohou mi ležel zmuchlaný papír, na kterém jsem měla načmáranou onu báseň.
"Já ti to říkala." Ozvala se odněkud má matka a tam, odkud hlas vyšel, zahřměl zlověstný hrom, který byl doprovázen strašidelným bleskem a já se rozhodla někam se schovat. Nějakou dobu si budu muset vystačit sama a naučit se žít tak, jak lidé. Věděla jsem, že jsem udělala blbost a že mi rodiče nikdy nepomohou.

Čas je nezastavitelný a nikdo nemůže určit, jakým směrem se bude dál odvíjet tvá budoucnost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Katie Katie | Web | 26. března 2014 v 18:34 | Reagovat

Omlouvám se, že dnes nestihnu přečíst tvůj článek. Jen jsem chtěla říci, že mám už na blogu povídku do literární soutěže. =)

2 Lilly Lilly | Web | 28. března 2014 v 20:32 | Reagovat

Skvelý nápad, rada by som mala takéto hodiny :-) Ale to dievča je teda pekne naivné, mohla to čakať :D Príbeh je veľmi pekný a báseň sa mi nesmierne páči, je taká iná aké čítam obyčajne :-) Celé sa ti to podarilo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.