I ve stáří kvete láska

14. února 2014 v 20:25 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Původně jsem do této povídky vůbec nechtěla toho Valentýna propašovat, ale moje Múza měla pro dnešek jiný názor a vlastně mě přehlasovala, takže se za to omlouvám a doufám, že vám to moc nebude vadit a povídku si přečtete i tak rádi :) jen upozorňuji, že není zrovna nejkratší, ale snad (doufám), vás ta délka neodradí :)

---


Bála jsem se, že zůstanu navěky sama. Měla jsem strach, že si nikdy nikoho nenajdu a budu sama do konce svého poměrně krátkého života. Připadalo mi, že jsem toho v mém životě zase tolik nezažila a přesto jsem věděla o své brzké smrti. Lékaři mi diagnostikovali rakovinu plic druhého stupně, přestože jsem v životě nekouřila a mým domovem byla malá zaostalá vesnička na hranicích Česka se Slovenskem, takže jsem tuhle diagnózu moc nechápala. Vlastně bylo více věcí, co jsem na dnešní lékařské péči nechápala. Chodila jsem denně na nějaká vyšetření a bez výsledku toho, aby konečně zjistili, co mi je. Až dosud na to nepřišli.

Když jsem přišla nedávno do nemocnice, bylo mi nevolno, na každém kroku jsem se musela zastavit, abych načerpala síly a už od rána jsem prokašlala celý den, přesto nikdo nepřišel na to, jak mě vyléčit a jak se ospravedlnit, že na to nepřišli dříve. Pomalu, ale jistě mi selhávaly plíce, na to jsem nepotřebovala diagnózu, to jsem uhodla i sama a to jsem měla jenom střední vzdělání s maturitou, protože jsem tehdy byla líná se učit. Později jsem však přicházela na to, že jsem udělala pěknou blbost, když jsem si neudělala vysokou a šla raději pracovat, ale tehdy jsem neměla moc možností, vzhledem k tomu, že má matka byla těžce nemocná a má mladší sestra na tom taky nebyla zrovna nejlépe. Každý den musela chodit na kontroly, jelikož měla vysokou úroveň cukrovky a pořád se jí to nelepšilo. Nikdo nechápal proč a mě došlo, že lékařská péče se od té doby moc nezměnila. Možná jen tak, že našli více léků na různé nemoci, ale vážně jsem pochybovala o tom, jestli ti doktoři vůbec něco umí.
"Co Vám je?" ptala se bez okolků nějaká mladá slečna, o několik let mladší než já a drobně se na mě usmála, abych věděla, že tu nejsem sama. Úsměv jsem jí samosebou oplatila, ale odpovědět jsem jí nedokázala, protože jsem to ani nevěděla. "Jste na tom vážně?" nedala se odbýt a já jí záviděla její energii, kterou vkládala do tohoto rozhovoru a já jsem si najednou pomyslela, že nechci, ať jí ubývá moc energie. Byla mladá a zasloužila si jí mít, kolik jen chce.
"Já vlastně ani nevím, co mi je. Povídali něco o rakovině plic, ale přijde mi to jako nesmysl, když pomyslím na to, kde žiji a že jsem nikdy nekouřila a kuřáky si držím zapřísáhle od těla, tedy alespoň když zrovna kouří." Dodala jsem, aby si nemyslela, že jsem plná předsudků stejně jako plno ženských v mém věku. Podívala jsem se na ni, abych se ujistila, že to pochopila a díky jejímu pokývnutí hlavou jsem zjistila, že jo.
"Jo, to moc dobře znám. Už tu ležím dva týdny a nikdo není schopen určit, co mi je. Když jsem sem přišla, bolelo mě břicho, nepodávají mi žádné léky, ale už je mi znatelně lépe a já přísahám, že jestli mi někdo řekne, že tu budu ještě týden, tak odsud odcházím." Pronesla tvrdě, ale já věřila, že by to zvládla. "Ti doktoři jsou někdy pěkně nesnesitelní a bohužel v poslední době nenacházím žádné výjimky. Měli by se vzpamatovat. To, že nedostávají požadované peníze neznamená, že svou práci musejí odvádět tak hrozně mizerně." Měla pravdu. Úplně a totálně ve všem jsem s ní souhlasila.
Ozvalo se zaklepání na dveře a obě jsme se utišily. "Paní Medardová?" při vyslovení mého příjmení za svobodna jsem zpozorněla. Už hodně dlouho ho nikdo nepoužil, všichni používali jméno z dob, kdy jsem ještě byla vdaná a mě došlo, že tohle bude někdo, koho jsem znala dříve. "Máte tu návštěvu." Sestra nakoukla do pokoje a usmála se na mě, pak pokynula rukou osobě stojící za dveřmi pokoje, aby vešla dovnitř a já zatajila dech. Stál tam. George. Sledovala jsem jeho pohyby, to jak chodil a uvědomila jsem si, že se za dobu třiceti let, kdy jsme se neviděli, ani trochu nezměnil.
"Ahoj," nenapadalo mě nic jiného, čím bych ho jako první oslovila. Byla to má úplně první láska a já ho z celého srdce milovala. Dokonce i teď ve mně něco malého poskočilo. Malá jiskřička naděje, že přišel proto, aby mi řekl, že mě miluje. Doufala jsem v to, ale nemyslela jsem si to. George byl tady z úplně jiného důvodu. Možná se se mnou přišel rozloučit na konci mého života nebo se mi přišel omluvit za všechno, co mi kdy provedl. Za to, jak jsem kvůli němu brečela, když jsem se dozvěděla o tom, jak mě podvádí. Překvapilo mě však, že jsem mu již dávno odpustila. Vlastně to bylo nevědomky, ale bylo to tak. Ve chvíli, kdy mě podvedl, měla jsem chuť ho zabít, ale spokojila jsem se s rozchodem a následnou svatbou s mým bývalým manželem, s nímž jsem se deset let potom rozešla. Bylo to natruc. Chtěla jsem, ať lituje toho, co provedl, ale už jsem o něm nikdy neslyšela a jediný, kdo litoval, jsem byla já a neuvěřitelně mě to štvalo. "Co tu děláš, Georgi?" už jsem ho víc jak třicet let neviděla, musela jsem se zeptat, co ho přivádí zrovna sem, do nemocnice. Ke mně. Měla jsem dojem, že mě už nikdy nechce vidět, potom, co jsem se vdala.
"Chtěl jsem tě znovu vidět a pozdravit tě. Teprve tvá dcera mi řekla, kde se zrovna nacházíš," netušila jsem, že má dcera ví, že jsem v nemocnici. Neřekla jsem jí to. A neměla jsem ponětí, proč tuto informace rozdává na zeptání muži, kterého nikdy neviděla. Alespoň co si pamatuji. "Nikdy by mě nenapadlo, že bydlíš stále tam, kde jsi bydlela i v době, když jsme se rozešli. Víš, že jsem se nikdy neoženil?" podívala jsem se na něj a zase jsem v srdci pocítila tu jiskřičku naděje, že je tu proto, abych ke konci svého života nezůstala sama. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Mohl mít stovky ženských. Nikdy bych si nepomyslela, že se nikdy neožení. "Byla jen jedna žena, kterou bych si byl ochoten vzít a ta se kvůli mé blbosti se mnou rozešla," věděla jsem až moc dobře, že mluví o mě, ale nechala jsem ho mluvit. Měl úplnou pravdu. "Sandro, to tebe jsem celý život miloval a hledal a až tě konečně najdu, zjistím, že jsi v nemocnici s těžkou rakovinou plic, copak jsem ti neříkal, že nikdy nesmíš začít kouřit?" jeho otázka mě rozesmála, až jsem se musela ztěžka chytit za břicho, abych nedostala další záchvat. Nahlas jsem se rozkašlala a během vteřiny jsem měla ruku plnou krve z pusy. Opatrně jsem vzala ručník zpod stolku a utřela se do něj tak, aby George neviděl ani kapku oné krve. Bála jsem se, protože by byl schopen během vteřiny zavolat lékaře a já chtěla umřít v klidu a pokoji. "Jsi v pořádku?" sakra, napadlo mě okamžitě, když jsem spatřila nedbale hozený ručník zpět na stolek, vidíc na něm krev.
"Jo, jsem úplně v pořádku," přikývla jsem a usmála se. Oddechl si. Sice nepatrně, ale přece jen bylo poznat, že se mu ulevilo. Nemohla jsem počítat s tím, že tady se mnou zůstane dokud nezemřu. Sama bych ho nechtěla vidět umírat. "A víš, co je na tom nejvtipnější? Že se celou dobu snažím být pryč z dosahu kuřáků, nikdo jsem cigaretu nedala do pusy - kromě prváku na střední škole - a bydlím v zapadlé vesnici, kde nehrozí znečištění. Řekni mi, chápeš to?"
"Abych pravdu řekl, tak ne. Nechápu to. Opravdu. Nedokážu ani pochopit, proč jsi neodjela někam do zahraničí. Takový člověk, jako ty se nikdy neztratí. Zvlášť když uměl tak perfektně rusky, anglicky a francouzsky, alespoň co si pamatuji." Usmál se na mne a stiskl mi pevně ruku, která se mi nepředstavitelně třásla. "Ale to nevadí, našel jsem tě a už tě nenechám odejít ze svého života, protože tě nadevše miluji." Poznala jsem, že nelže. Nikdy mi v tomto nelhal.
"A víte, že je Svatého Valentýna?" zeptala se nás ta mladá slečna, když viděla, jak se na sebe díváme. Oba jsme nepochopitelně zakroutili hlavou. Svatý Valentýn? Co to jako je? Věděla jsem, že to existuje, ale nikdy jsem to nechtěla slavit. Byla jsem zastaralá a George asi taky, neboť se díval stejným výrazem jako já. "Vy jste teda případ, ale stejně vám vaši lásku závidím. Najít lásku svého života," dívka se zamyslela, "to je jedna z věcí, jež bych ve svém životě chtěla určitě zažít, ale mám strach, že se mi to nepovede." Její naivita mě donutila k pousmání. Ještě před chvilkou jsem měla úplně stejné myšlenky a teď ona, osoba, která je o tak moc mladší než já, si myslí, že v životě nenajde pravou lásku.
"Musíte doufat." Řekla jsem pouze, ale s velkým procítěním, aby poznala jen ona, že přesně takové myšlenky jsem před nějakou dobou chovala i já, jako své poslední.
George mě vzal za druhou ruku a přiblížil ke mně svůj obličej tak, aby mi hleděl do očí a já tento den na stará kolena začala mít ráda. V jeho očích jsem viděla pořád tu samou jiskru, jako kdysi a věděla jsem, že se ani trochu nezměnil. Přesto jsem ho tak moc milovala a doufala jsem, že ještě hodně dlouho budu. Jeho láska mi dala novou energii pro život, jenž jsem už pomalu ztrácela a já najednou doufala a cítila, že se s jeho pomocí uzdravím. Políbil mne na ústa tak jemně, jak jen mu jeho vysušené rty od stáří dovolily. I tak to byl ale jeden z nejhezčích polibků, jaký jsem za svůj život dostala.


I ve stáří kvete láska, jen musíte doufat, že si najde zrovna vás.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mája Mája | E-mail | Web | 14. února 2014 v 23:10 | Reagovat

U mě Pýcha a předsudek od Jane Austen či Polibek pro Annu od Perkinsové.;)

2 Cleo Cleo | Web | 16. února 2014 v 22:23 | Reagovat

...sákra, právě musím znova myslet na Lásku za časů cholery. :D

3 Lilly Lilly | Web | 17. února 2014 v 17:47 | Reagovat

Pekná poviedka, vôbec nie príliš dlhá :-) Taká zlatá a romantická :-) Prichytila som sa pri tom, že som si priala, aby sa Sandra nejako zázračne uzdravila :D

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 2. března 2014 v 15:52 | Reagovat

Nádherné :) Jako trochu neuvěřitelné, že by po tolika letech, ale obě víme, že neuvěřitelné je často uvěřitelným. Takže vážně nádherný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.