Pro lásku i zabíjet

25. ledna 2014 v 10:51 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Zase jednou povídka na téma týdne z mé tvorby. O tom, že někdo je schopen pro lásku obětovat úplně vše bez toho, aby se mu to vyplatilo. Není to zrovna romantická povídka tak, jako je u mě zvykem a vlastně bych řekla, že není ani horrorová tak, jak jsem zvyklá jej psát. Možná bych řekla, že je psychologického rázu, ale i tak doufám, že se vám bude líbit :)

---


Byla jsem vrah. Vražedkyně, která si nezasloužila nic jiného než trest smrti. Tak jsem to slyšela z úst toho, koho jsem tak moc obdivovala a možná že i milovala. Jeho bych odsoudila. To on a jeho nezájem mě dohnali k tomu, že jsem pomalu začala vraždit jeho přítelkyně jednu po druhé. Na mou obranu, nemilovaly ho, byly to jen příživnice, které se na vás přisají, když vyhrajete ve sportce a už vás nehodlají pustit. Namlouváte si, že je milujete a že oni vás, ale opak je pravdou. Vůbec jim na vás nezáleží. Nikdy by za vás nepoložily ruku do ohně. Nikdy by se kvůli vám neobětovaly. To však on nebyl ochoten pochopit, ale já moc dobře věděla proč. Zmanipulovaly ho, a přestože jsem se moc snažila ho osvobodit, nepodařilo se mi to.

Pozorovala jsem ze zamřížovaného okna ve své cele hvězdy. Byly to poslední hvězdy, které jsem za svůj život měla šanci vidět, a tak jsem si to užívala ještě víc než kdykoli jindy. Z celého srdce jsem planě doufala, že by si to lidé ještě mohli rozmyslet a nezabíjet mě, ale věděla jsem, že oni by s tím nic nezmohli. Dokonce mě odsoudila i má rodina. Odsoudila mě za lásku, jenž jsem chovala k člověku, kterého všichni - kromě jeho obdivovatelek - nenáviděli, ale lásce člověk neporučí.
To věděl každý už odjakživa, ale přesto mě za tu lásku odsuzovali a já vlastně potom všem sebe samu taky. Nesnášela jsem se a už jsem se nemohla sama sobě podívat do očí, které se na mě zoufale dívaly v zrcadle, ale já je nikdy nepozorovala. Sledovala jsem raději mé ruce, které si pohrávaly s proudem studené vody, a vůbec jim to nevadilo.
"Jessie," promluvila na mě osoba, jež stála ve stínu naproti mně a ani jednou na mě nepromluvila. Až do teď. Netušila jsem, jestli se mě bála, ale měla jsem tušení, že ne, protože to by se chovala jinak a navíc, bylo mi řečeno, že tu sedí za mnohem horší prohřešky než já. Jen mi nikdo neřekl za jaké.
"Znáš mě?" zeptala jsem se namísto toho a zamžourala do tmy ve snaze najít alespoň to, jak se ta osoba tváří, jak vypadá. Celou dobu seděla obrácená obličejem ke stěně, počítajíc cihly, z nichž byla věznice postavená. Chvíli bylo mezi námi opravdové ticho a já se bála ho narušit.
"Kdo by tě neznal?" přiškrceně se zasmála a pak se hbitě omluvila za svou neomalenost. Vysvětlila jsem jí, že není třeba, aby se mi omlouvala a nechala jsem ji mluvit dál. "Už měsíce se tu povídá o tvém příchodu a následném brzkém odchodu. Povídá se, že jsi zabila čtrnáct přítelkyň našeho premiéra, co je na tom pravdy?" připadala jsem si jako u výslechu, kdy se mě ptali takřka na to samé, jen s rozdílem, že už mě předem odsoudili. Z jejího hlasu jsem to tak však nepociťovala.
"Zabila jsem je, to je celá pravda a nemrzí mě to." Založila jsem si ruky na prsou a chvíli jsem přežvykovala v puse vlastní jazyk. "Byly to zlatokopky, které prahly po jeho penězích a vůbec si ho nezasloužily. Premiér by mi měl poděkovat." Připadalo mi, že by měl, ale dobře jsem věděla, že to neudělá a už předem jsem tušila, že právě teď někde souloží se svou novou přítelkyní, která má v plánu ho okrást až si s ním jaksepatří užije. Problém byl v tom, že on měl děsnou smůlu na ženské a přitahoval takové typy neustále. Nebo spíš takové typy přitahovaly jeho.
"To jako fakt?" bylo vidět, že si nemyslí totéž, co já. Poznávala jsem, že si o mě asi myslí, že jsem parádně namyšlená holka a možná měla pravdu, byla jsem namyšlená, ale taky jsem milovala. Tohle ona nikdy v životě poznat nemohla a taky jsem jí to pořádně vytmavila, aby už si na mě nikdy víc nedovolovala. Už nikdy jsem na sobě nechtěla nechat dříví štípat.
"Milovala jsem ho víc než cokoli na světě a on, přestože to věděl, chodil s těmi všemi zlatokopkami a já poznala, že mi to dělá schválně, abych žárlila, ale zamiloval se do nich. Do každé z nich. Já mu to chvíli baštila, ale když už mi to prostě připadalo trapné, začala jsem je jednu po druhé zabíjet." Ani jsem si neuvědomovala, že jsem rukama ukazovala, jak jsem je zabíjela. Dělala jsem děsivé pohyby a nemohla jsem se divit, že se mě bála. Vlastně jsem neznala její jméno, ale když jsem si zase uvědomila, co mě čeká a že zítra už mě nebude muset znát, už jsem ho ani nechtěla vědět. K čemu by mi bylo, že budu znát jméno někoho, koho pravděpodobně už nikdy víc ve svém životě neuvidím? Netroufla jsem si to ani tipnout, ale ani tak jsem ho znát nechtěla a v okamžiku, kdy jsem očima zamžikala na její postel, všimla jsem si, že tiše pochrupuje a rozhodla se, že se na zítřek musím taky vyspat. Bude to můj poslední šlofík a ten jsem si nemohla jen tak odpustit.

---

Stála jsem před gilotinou a pozorovala ostatní, co se přišli podívat na mou popravu. Všímala jsem si, že tam byli i mí rodiče a v duchu jsem doufala, že je to jenom sen a že by se sem nikdy nepřišli podívat. Pořád jsem věřila tomu, že jsou mí rodiče slušní a milí lidé, kteří by se nikdy - opakuji nikdy - nesnížili k tomu, aby se šli podívat na dceřinu popravu. Už dávno jsem věděla, že věřit můžu čemu chci, ale realita je naprosto jiná a právě v této byli rodiče natolik nestoudní, že si to nemohli nechat ujít. Přála jsem si, abych se jim všem za to mohla pomstít. Abych mohla člověku, co na mě před chvilkou hodil rajče, jednu vrazit. Aby mě mí rodiče prosili o odpuštění za to, co mi způsobili za bolest, když tu takhle stojí. Ano, i já cítím bolest, ale o tom pravděpodobně nikdo nevěděl. Jednou jsem byla odsouzená vražedkyně a tak se se mnou nikdo nechtěl bavit, jenom abych je neobrátila 'na svou víru'.
"Jessie Denverová," začal kat stojící po mé pravici. Tvářil se děsuplně, ale já se ho ani za nic nebála. Znala jsem ho i jeho rodinu. Všichni byli ubozí. Ohrnula jsem při pohledu na něj nos. "Byla jsi odsouzena za čtrnáct vražd, jenž jste spáchala, jste si toho vědoma?" zeptal se jenom, aby řeč nestála a taky z jeho hlasu bylo poznat, že chce, abych se ospravedlnila, což jsem neměla v plánu, takže jsem jenom velmi znatelně přikývla na jeho otázku a on se znovu podíval do papírů, jenž byly opatřeny rudou pečetí, kterou potvrdil sám premiér. Měla jsem sto chutí zabít i jeho. Několik nocí jsem kvůli němu probdila a probrečela a on mi nakonec schválí popravu? To ne, tak snadné to mít nebude. Ani jsem si neuvědomila, že kývu hlavou na znamení nesouhlasu. Kat se na mne obrátil, a když si toho všiml, nechal mi prostor, abych se vyjádřila.
"Milovala jsem ho," začala jsem tedy pěkně od začátku. Musela jsem se nutně vyzpovídat. Potřebovala jsem mu říct o mé lásce. Viděla jsem ho na nejvyšších místech v publiku v objetí jedné z jeho dalších milenek a byla jsem na něj nesmírně naštvaná. Upřela jsem oči na něj. "Milovala jsem od doby, co jsem poznala, Johne," rozhodla jsem se, že budu osobní, neměla jsem co ztratit. Viděla jsem jeho obličej, který se pomalu zbarvoval do ruda. "Nikdy tě nepřestanu milovat, to ty jsi mě dohnal k tomu, že jsem zabila všechny tvé přítelkyně a je mi moc líto, že ses nepolepšil a dále s tebou ty zlatokopky manipulují." Neřekla jsem to citem, ale se vší možnou nenávistí, která se ve mně za ty dny ve vězení ohromně nastřádala. "Zabila jsem je sice já, ale to ty jsi můj komplic, protože jsi mi to dovolil a lidé by neměli být tak hloupí a měli by tu nechat popravit i tebe, jinak se jim špatně povede." Nevím, jestli jsem si alespoň trochu splnila to, že jsem lidem zahrála na city, díky nimž Johna možná popraví, ale věděla jsem, že jsem pro to udělala všechno na sto procent. Pozorovala jsem jeho obličej, kterým mě neustále pozoroval se vší nenávistí v očích. Viděla jsem, jak se na něj dívá sto dalších očí lidí, co stáli pod ním, a věřila jsem, že to nebude mít jen tak snadné.
"To by stačilo." Zadržel mě kat, když jsem se nadechovala, abych řekla ještě něco. Rozuměla jsem tomu, byl Johnovi přespříliš loajální a mě ho bylo líto, ačkoli jsem to nahlas neřekla. "Myslím, že je na čase začít s popravou. Má proti tomu někdo nějaké námitky?" doufala jsem, že alespoň moji rodiče zvednou ruku potom mém proslovu, ale zvednutou jsem neviděla ani jednu. Proklínám vás. Proklínám vás všechny. Zákeřně jsem se usmála a pod katovým vedením začala dávat hlavu pod gilotinu. Když napočítal do tří, zatáhl za provaz a nůž se svezl dolů a to bylo poslední, co jsem viděla.


Někdy ani láska není silnější než smrt.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 12:46 | Reagovat

K anketě: moje neoblíbenější kniha je asi Hlava 22, čímž se asi vymykám dnešním trendům...K povídce: Připomnělo mi to trošku můj vlastní příběh...Moc hezky napsaná, napínavá, prostě se vším všudy zpracovaná...:D

2 Beautiful sick mind Beautiful sick mind | Web | 25. ledna 2014 v 14:11 | Reagovat

Wau.. trochu kuťárna na tak romantický téma týdne =D ale líbí se mi to =))

3 Katie Katie | Web | 25. ledna 2014 v 15:27 | Reagovat

No tak to bylo..krutý. 14 ŽEN? Ta nedělala nic jiného než každý den zabila jednu =D .. Je to pěkně napsané ale nechtěla bych skončit na popravě. =)

4 Ježurka Ježurka | Web | 25. ledna 2014 v 19:00 | Reagovat

No, ještě štěstí, že je to "jen" povídka. Taky se mi to zdálo kruté, příště snad víc romantiky, ne? :-)

5 Fredy Kruger Fredy Kruger | 26. ledna 2014 v 1:36 | Reagovat

" Mně romantika nic neříká !
... však četl jsem  Brouka Pytlíka ..
to byste čísti měli !
... jak Pytlík-brouk převezl fčely !
Jak honěn bys  Splešťulí, Krtonožkou !

... I Ferdu-mravence rád si počtu,
a podobné věci jiné ....
... Ta Beruška !  to byla swině !
Ti škwoři !  ti hajzlové mizerní !!"

Yann  Woschoustt  je zahloubán do čtení !

6 merha20 merha20 | Web | 26. ledna 2014 v 12:12 | Reagovat

si zabila: To on a to, že o mě nejevil zájem, mě dohnalo k tomu, že jsem pomalu začala vraždit jeho přítelkyně jednu podruhé. :-D

7 Holly z bookcore; Holly z bookcore; | Web | 26. ledna 2014 v 14:48 | Reagovat

Wow, naozaj krásne píšeš a celý ten nápad je vynikajúci.
Taktiež ďakujem za komentár k mojej poviedke, ech síce sa učím slovenčinu a všetko no gramatika mi moc nejde a o čiarkach moje myslenie ani nepočulo takže je dosť pravdepodobné že som tam mala viac chýb ako len čiarky.

8 Lilly Lilly | Web | 26. ledna 2014 v 21:57 | Reagovat

Krutý príbeh ale veľmi pekne napísaný. Rada som si prečítala niečo temnejšie na takúto tému týždňa. Páči sa mi ten nápad. Fakt podarená poviedka, je to niečo iné a veľmi pekné :-)

9 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 16:05 | Reagovat

teda! je to teda drastický, ale zajímavý a celkem procítěný a to se mi na tom líbí! sice to neskončilo šťastně, ale i tak mě to dost zaujalo.
zajímavý nápad a skvělé provedení! :-)

10 Akrim Akrim | E-mail | Web | 6. února 2014 v 12:40 | Reagovat

wow :D zaujímavé a celkovo super ;)

11 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 8. února 2014 v 22:15 | Reagovat

Trochu drsný :D Ale je to fajn povídka. Oprava, byl by to podle mě skvělý závěr knížky. Zkus o tom popřemýšlet :) Mimochodem v jakém je to století? Protože kat, gilotina a premiér mi nějak nejdou dohromady. Nebo mám jen mezery v dějinách :D

12 Terka Terka | E-mail | Web | 10. února 2014 v 20:46 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[7]:[8]:[9]:[10]: Moc děkuji za pochvaly. Nechtěla jsem psát přímo romantiku, chtěla jsem na toto téma týdne napsat zcela něco jiného, což se mi snad povedlo :) vím, je to přehnaně kruté,..

[6]: Děkuji za upozornění, už jsem to opravila, aby to dávalo větší smysl :-)

[11]: A víš, že jsem to původně myslela jako vsuvku a malou propagaci kapitolové povídky Toulky noční Paříží? :-) původně jsem to měla na mysli jako sen, ale pak jsem dala úplně jiné jméno než má hlavní postava té kapitolovky, protože mi to přišlo divné,.. Toulky se konají v současnosti, ale tohle se koná v době, kdy ještě existovaly popravy na gilotině :) nevím, jestli jsem premiéra zvolila správně, ale nechtěla jsem dávat krále ani prince, aby to nepůsobilo divně,.. kat a gilotina by snad k sobě šli, ne? :-)

13 Terka Terka | E-mail | Web | 10. února 2014 v 20:52 | Reagovat

[11]:
* Já jsem to tam nechtěla dávat hlavně z toho důvodu, že králové a princové většinou jsou už nějak zapsáni v historii a nějak jsem datum konání té popravy chtěla uchovat v tajnosti vlastně i sama před sebou :-)

14 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 10. února 2014 v 21:28 | Reagovat

[12]: Aha. Jiními slovy pokračování žádné :( Což je dost velká škoda.

No já nevím. Jako určitě víc, co je gilotina a je pravda, že to musí někdo spustit. Ale vysloveně kat podle mě odděloval hlavu od těla sekyrou nebo ne?

Mohla sis nějakého vymyslet. Jinými slovy, že nechceš vystavovat nebezpečí, že by se něco takového mohlo doopravdy stát, že?

15 Terka Terka | E-mail | Web | 11. února 2014 v 19:15 | Reagovat

[14]: Ne, asi ne,.. to je, ale třeba mě k tomu někdy něco napadne :-) ale nechci ti dávat plané naděje :)

No jo, jenže gilotina ti taky odděluje hlavu od těla, jen ne sekerou, ale tím ostřím,.. gilotina je vyloženě francouzská, ale nevím jak se řekne kat francouzsky, po tom jsem zase nepátrala,..

Jo, to mohla, ale co kdyby se nějaký takový objevil nebo se mi nějaký takový objevil ve snu, kde by mě chtěli popravit? :-D

16 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 11. února 2014 v 20:06 | Reagovat

[15]: Snad :( Lepší plané naděje než žádné nemyslíš? :D

Předpokládám, že nějak podobne. Nj, ale k čemu tam teda potřebuješ kata? :/

Njn, psaní je mrcha :D Proto se hororům vyhýbám. S naším štěstím... Vždyť to znáš :D Mimochodem, jak se má notebook? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.