Noc pod hvězdami.

17. ledna 2014 v 21:30 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Už od začátku týdne, kdy jsem zjistila jaké je nové téma týdne, jsem měla v plánu napsat povídku a původně jsem jich měla v plánu napsat i víc, ale to se mi asi bohužel nepodaří.. minimálně se musíte spokojit s touto, ale třeba ještě něco napíšu :) a nenechte se zmást názvem podle něhož to vypadá jako romantická povídka, protože to tak zaručeně není :)

---


Seděla jsem se zakloněnou hlavou na trávníku a pozorovala padající hvězdy, které se třpytily na noční obloze, a já toužila být jednou z nich. Chtěla jsem zářit na nebi, kde ani jedna z hvězd nevypadala stejně. Chtěla jsem někam patřit, ale věděla jsem, že mi to jen tak nevyjde.

"Joanno," zašeptal někdo do větru mé jméno a mě automaticky naskočila husí kůže. Nesnášela jsem, když mě někdo ruší v okamžiku, kdy se snažím přemýšlet a nespočet mnohokrát jsem každému z mých zbylých příbuzných, přátel i služebných opakovala, aby mě nechal alespoň na hodinu na pokoji a oni to díkybohu respektovali. Tedy až do nynějška. Dnes nastal den, kdy jsem měla stanout tváří v tvář svému vyvolenému před oltářem. Problém byl však v tom, že já jsem se na tento den vůbec netěšila. Byl to předem domluvený sňatek, který domluvili ještě mí rodiče chvíli předtím, než jsem se narodila a když už bylo jasné, že budu opravdu holka.
"Joanno!" ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji a s kroky zřetelně se přibližujícími směrem ke mně. Na zátylku mě zamrazilo a já se prudce zatřásla, jako by mi byla zima po celém těle. Neodvažovala jsem se otočit, ale čím blíže se dotyčný blížil, tím větší mi bylo chladno a já si pomyslela, že pro mě jde snad sama Smrt, abych si Jacka nemusela brát, ale jakmile se mi to vybavilo na mysli, musela jsem tuhle hloupou myšlenku zarazit, abych na sebe opravdu nic nepřivolala.
Jack nebyl špatný chlap, ale už od malička, kdy jsme si spolu hráli, jsem ho považovala jako kamaráda. Přítele, na kterého jsem se mohla kdykoli obrátit a ne jako někoho, koho bych si chtěla vzít za manžela a moc dobře jsem věděla, že Jack to tak taky cítí. Mám tě ráda, zamyslela jsem se a usmála jsem se nad myšlenkou, že bych se do něj opravdu mohla zamilovat, i když mé podvědomí dobře vědělo, že to nebude možné, dokud nepřestanu s tajným obdivem k někomu, koho ani nejsem hodna a kdo o mě ani nejeví nejmenší zájem.
"Jacku?" konečně jsem se odhodlala zeptat jménem svého nastávajícího. Tohle by mu bylo podobné, vystrašit mě k smrti a pak se někde za keřem válet smíchy, jak moc mě dostal, ale tohle mu nevyjde. Dneska jsem si pro něj něco připravila já. Potutelně jsem na tváři vykouzlila drobný úsměv, který jsem však ihned zamaskovala děsivým chmurem, abych ho ještě chvíli nechala přitom, jak moc mě vylekal.
Jack se ale stále neozýval a já se začala opravdu bát, že to není on. Oslovila jsem ho pak ještě třikrát a pokaždé ve mně narůstala vlna čím dál většího strachu, ale on se stále neozýval. "Vylez. Už to opravdu není vtipné." Vyzvala jsem ho, aby toho už nechal, a když jsem to udělala, křoví se zatřáslo a já se zaradovala, že mě už konečně přestane mučit. Očekávala jsem bláznivý smích, který vždycky přišel, ale nic kromě listí poletujícího ve větru jsem nezaslechla a vlastně ani nezahlédla.
"Když myslíš." Prohodil někdo jen tak mimochodem. Ani vzdáleně nepřipomínal Jacka a já se během vteřiny otočila na patě a vydala se na zběsilý úprk tmavým lesem, jenž v sobě skrýval mnohem víc než jenom pár kamínků na cestě. Tady v tom lese zemřeli přesně před deseti lety moji rodiče a mě to připadalo až neskutečné, že hrozí, že na stejném místě zemřu i já.

Běžela jsem obrovskou rychlostí směrem, kde stál náš dům, který z dálky připomínal spíše pohřební ústav nebo upírskou rokli než obytný rodinný dům a já ho nesnášela. Dneškem mi však měl zachránit život a já doufala, že si člověk, jež mě i teď pronásleduje, netroufne vejít do tak strašidelně vzhlížejícího domu, který naháněl každému, kdo kolem něj prošel, naháněl strach.
"Joanno!" zavolal zase ten člověk a já stále nedokázala pochopit, jak zná mé jméno, ale nehodlala jsem se jen tak pro nic za nic zastavit a vystavit se tak nebezpečí. "Chci ti pomoct." Řekl zadýchaně a nějakým zázrakem se objevil těsně vedle mě. Zastavila jsem, protože jsem si uvědomila, že nemám proč utíkat a on překvapivě taky zbrzdil krok.
"Nejdřív mi řekni, kdo jsi a proč bych ti sakra měla věřit." Zamyšleně jsem si kreslila špičkou boty do hlíny s hlavou skloněnou a vyčkávající odpověď, která však nepřicházela.
"Odpusť, ale nemohu ti říct, kdo jsem." Řekl stroze a já se rozhodla znovu utéct pryč, abych od něj byla co nejdál, ale příliš silně mě chytil za zápěstí. Snažila jsem se z jeho stisku vykroutit, ale on nepovoloval a tak jsem to za chvilku vzdala. "Můžu ti tu ruku pustit?" přikývla jsem, ale on ji stále držel. Skoro jako by mi ani nevěřil. Zadíval se na mě. "Neutečeš mi?" zeptal se znovu a zadíval se mi do očí, jako by mě chtěl zhypnotizovat, ale připadalo mi, že mu to moc nejde. Co jsem měla odpovědět? Lhát mu? Na to jsem byla příliš velký srab, ale nechtěla jsem mu ani říct pravdu, protože se mi už od začátku, kdy na mě promluvil, moc nelíbil.
"Ne, neuteču." Řekla jsem nakonec, a když se tak stalo, jakoby mi uvěřil a pustil mou ruku, která spadla podél mého těla. Zabolelo mě zápěstí, tak jsem si ho chytla druhou rukou, abych si ho trochu promasírovala a já se zdálo, tak to i pomáhalo a už to tolik nebolelo.
A pak jsem se rozeběhla tam, kam jsem měla v plánu běžet od začátku než jsem zastavila. Jeho to zřejmě překvapilo, ale já se nenechala vyvést z míry a utíkala jsem dál bez toho, abych se byť jen jedenkrát ohlédla přes rameno.
"Jak jsi mi dokázala lhát?" zakřičel z dálky a z jeho hlasu bylo slyšet čiré zoufalství. Bylo mi ho líto, ale ne tolik, abych znovu zastavila a všechno si od něj vyslechla. Zvlášť když jsem ani neznala jeho jméno. Nikdy jsem ho tu ještě neviděla a doufala jsem, že už ho to nikdy neuvidím, a když jsem myslela, že jsem ho navždy ztratila, zase se objevil za mými zády s tou samou otázkou. Copak mu ještě nikdo nezalhal? Najednou jsem si připadala silnější než on, protože jsem na rozdíl od něj očekávala, že lidi většinou lžou.
"Nech mě na pokoji!" křikla jsem za sebe z plných plic a pokusila jsem se běžet ještě rychleji než předtím. On byl však stále za mnou a já si začínala myslet, že je to můj stín, který mě pronásleduje a já si ho vybavuji jako někoho zlého. Něco zlého, abych byla přesná.
Pak mě předběhl a jeho obličej najednou vypadal jinak než před chvilkou. Oči mu zbělely, tváře mu zrudly vzteky a pusu měl doširoka otevřenou. Zasmála jsem se mu, protože tyhle výjevy jsem často viděla ve filmech a tak jsem věděla, že je to jenom obyčejný trik. Vypadalo to, že ho to urazilo.
"Nesměj se." Udělal stejný trik s očima jako před chvilkou, díky čemuž mě pustil. Já se zasmála ještě hlasitěji. Co si o sobě myslí? Ptala jsem se sama sebe, ale nedokázala jsem najít odpověď.
Když jsem se nepřestávala smát, jeho tváře byly za chvíli zbarvené barvou krve a z jeho pusy zářily dlouhé špičaté tesáky a mě došlo, že to asi myslí smrtelně vážně. Byl to upír. "Teď mi řekni, proč tě nemohu ovládnout? Máš snad česnek, sporýš nebo něco podobného?" nechápala jsem jeho otázku, proto jsem jenom pokrčila rameny. Netušila jsem ani, kde bych tady vzala sporýš a vlastně jsem ani nikdy neuvažovala, že bych si ho pořídila. Nevěřila jsem na upíry, i když jsem si někdy vroucně přála, aby existovali. Upír s vytasenými tesáky zopakoval svou otázku znovu a já tentokrát raději nesouhlasně kývla hlavou. "Lžeš." Řekl krátce a já se mu snažila říct, že nelžu, ale když se na mě podíval, jako kdybych byla jídlo, vzdala jsem to. Odhrnul mi vlasy tak, aby viděl na můj krk. Neodvažovala jsem si ani pohnout, protože jsem věděla, že by to stejně nemělo cenu. Chytil by mě během vteřiny.
Pak zabořil tesáky hluboko do mé tepny a já upadla do bezvědomí. Smrt si mě našla i přesto, že jsem svou myšlenku zahnala, a i když jsem doufala, že je to sen, věděla jsem, že to tak není. Ta bolest byla skutečná tak, jako smutek chvíli po tom, co zemřeli mí rodiče.


Tvůj sen se může změnit ve skutečnost, ale když se tak stane, může to mít děsivé následky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mad Med Mad Med | Web | 18. ledna 2014 v 9:51 | Reagovat

Pěkně napsané, poutavě. :-D

2 Šárka Šárka | Web | 18. ledna 2014 v 10:00 | Reagovat

Wow! Píšeš opravdu parádně :) Do posledních odstavců jsem si lámala hlavu nad tím, kdo je ten onen, na on to upír. Hezky!

3 pavel pavel | Web | 18. ledna 2014 v 10:49 | Reagovat

A víš že já taky dnes ráno našel krvavé stopy po kousnutí na krku? :-D

4 Wizie Wizie | Web | 18. ledna 2014 v 12:43 | Reagovat

No páni.. je fakt, že jsem se od toho nemohla odtrhnout :D a upíra jsem vážně nečekala, překvapilo mě to. Krásná povídka, super nápad. Moc hezky píšeš, vážně :3

5 Kate Kate | Web | 18. ledna 2014 v 13:04 | Reagovat

Páni, krásně píšeš :-D Jen tak dál s takovou by jsi mohla napsat moc pěknou knížku :-)

6 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 18. ledna 2014 v 13:12 | Reagovat

Pěkná povídka :-), byla jsem hodně napnutá a zvědavá.

7 Kariol Kariol | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 13:44 | Reagovat

To je pěkný. :-) Přidávám do výběru na Blogosvětě. ;-)

8 Kariol Kariol | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 13:45 | Reagovat

Jinak, co se týče ankety - Četla jsem HP a Twilight, několikrát a Šifru mistra Leonarda taky. A jelikož se nemůžu rozhodnout, volím HP. :D

9 Lilly Lilly | Web | 18. ledna 2014 v 14:43 | Reagovat

Veľmi pekná poviedka, krásne píšeš, dobre sa to číta :-)

10 Leslie739 Leslie739 | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 20:50 | Reagovat

Píšeš dobře, to jo, ale vzhledem k tomu, že upíry dvakrát nemusím, tak mě to obsahově zase až tak moc nevzalo, ale to už je potom skutečně názor jedince. ;)
A něco málo k anketě, z výběru, který tam je, se mi nejvíce líbí Hunger Games, ale nejlepší série jsou stejně Hraničářův učeň a CHERUB.

11 Terka Terka | E-mail | Web | 19. ledna 2014 v 14:05 | Reagovat

[1]:[2]:[4]:[5]:[6]:[9]: Moc děkuji za pochvaly, jsem opravdu ráda, že se vám povídka líbila :-)

[3]: :-D

[7]: Moc děkuji, jsem ráda, že se až tak líbila :-)

[10]: On se tam ten upír vlastně nějak přidal sám :-D no jo, moje fantazie je nevyzpytatelná.. do určité chvíle jsem ho tam nechtěla dát, protože jsem vlastně ještě nic o upírech nenapsala, ale pak jsem si to nějak rozmyslela.. :) a děkuji za pochvalu :-)

12 Katie Katie | Web | 22. ledna 2014 v 8:06 | Reagovat

Velice dobrá povídka. Byla poutavá a líbila se mi. =) ;-)

13 Terka Terka | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 20:17 | Reagovat

[12]: Děkuji, jsem ráda, že se líbila :-)

14 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 23. ledna 2014 v 20:24 | Reagovat

Povídka se mě upřímně líbí. Mám ráda tajemno a ty jsi to napsala opravdu čtivě :-)

15 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 19:12 | Reagovat

pěkná povídka! moc se mi líbí tvůj styl psaní a tvé příběhy nikdy nezklamou:) trošku mě mrzí, že tam byl ten upír, jelikož ty už jsou snad úplně všude! ale i tak to nemění nic na tom, že si to napsala moc hezky! ;-)

16 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 2. března 2014 v 14:38 | Reagovat

Tušila jsem že je to upír od doby co si myslela, že jí chce zhypnotizovat. Ale nějak to nechápu. Nejdřív říkal že jí chce pomoct, pak se jí zabořil do krku...uniklo mi něco? :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.