Splněný sen | Povídka do soutěže

17. prosince 2013 v 19:24 | Terka M. |  Jednorázovky
  • Tak tedy ještě jednou. Nejsem si jistá, jestli se ten článek, co jsem publikovala před chvilkou, zveřejní nebo ne.. i když asi ne, takže pro jistotu :)
  • Tuhle povídku do soutěže jsem chtěla napsat již před delší dobou, ale zvládla jsem to tedy až teď, což doufám zase tak nevadí :) každopádně, povídka se mi docela líbí, ale přiznám se, že jsem moc nesplnila zadání, které jsme sama sobě uložila a to, že bude mít stránku a půl, což se bohužel nepovedlo, ale co už.. má tedy dvě stránky a čtvrt :) ale snad se i navzdory délce bude líbit a rádi si ji přečtete :)

---


Seděla jsem u krbu s nohama nataženýma naproti ohni, který mě příjemně - avšak ne příliš - zahříval nejprve špičky prstů, a pak to teplo rozléval do celého těla. Pozorovala jsem praskající dřevo, jež jsem před chvilkou do krbu hodila a nadýchávala se té úžasné Vánoční atmosféry, která provoňovala můj obývací pokoj, jindy šerý a nudný, dnes však vypadal krásněji než jindy a vlastně jsem pro to ani nic neudělala.
Vstala jsem opatrně od krbu, stále pozorujíc oheň, jenž v něm hrdě plápolal na znamení klidu a míru Vánoc. Otáčela jsem se po pokoji a smála jsem se. Konečně jsou tu Vánoce, usmívala jsem se od ucha k uchu. Konečně jsou tu ty jedinečné a krásné svátky klidu a míru a jediné, co jsem si z celého srdce přála, bylo to, aby alespoň na ty Vánoce lidé přestali mezi sebou válčit. Aby se přestali hašteřit o to, kdo koupí ten nejlepší dárek a aby tyto svátky prožívali přesně tak, jak si to zaslouží.
Stále s úsměvem od ucha k uchu jsem přistoupila ke knihovně a jemně nosem nasála tu přenádhernou vůni knih dědících se od generace po generaci a dále. Dotýkala jsem se svazků, kde byl zlatým písmem vyryt titulek jednotlivých knih a uvědomovala si, že každou z těchto knih znám nazpaměť, ale i tak bych je nevyměnila za nic na světě.
Když jsem došla na konec poličky, má ruka se zastavila a opatrně z knihovny vyndala onu poslední knihu a mé oči si pak zběžně prolétly název, který byl jiný než ostatní knihy v této knihovně, protože tuhle knihu jsem dostala ke svým šestým narozeninám od milovaného dědy, který mě vždy vedl ke čtení. Kniha ve mně proto zanechávala výjimečné vzpomínky na mé šťastné dětství, na mou pubertu a ani tehdy jsem knihu nedokázala jen tak odložit.
S knihou v mých rozklepaných rukou jsem se posadila do nejbližšího křesla a jaksepatří se v něm uvelebila, abych se už nemusela dál vrtět a soustředila se na četbu, což nebylo těžké. Tu knihu jsem mohla číst každý den a ani tak by mě neomrzela. Četla jsem slova ve větách a věty v odstavcích, odstavce na stránkách a ani jsem si neuvědomila jak, ale během pár minut jsem byla na konci a já si najednou přála, aby za mnou přišel milovaný děda, který mě vždy dokázala podržet, vždy mi všechno vysvětlil a ze všech svých vnoučat měl nejraději mě a já si toho hrozně vážila. Byla jsem ráda za všechno, co pro mě milovaný dědeček udělal a bylo mi líto, že jsem mu to nikdy před jeho smrtí nedala nijak znát a tímto jsem to chtěla napravit.
Kromě světového míru bylo právě toto přání mé největší a nejtajnější a já ho nikdy nevyřkla nahlas, ale přesto jsme si to přála z celého srdce. "Milý Ježíšku," začala jsem a doufala, že mě Ježíšek uslyší, "přála bych si ještě jednou vidět mého milovaného dědečka, omluvit se mu za všechno, co jsem udělala špatně a co ho muselo zklamat a poděkovat mu za to, že mě ve všem podporoval a že mě měl tak moc rád a vlastně za všechno." Shrnula jsem mé poděkování, abych tu nebyla do rána a pokud možno, tak co nejdříve viděla dědečka. "Přála bych si toho spoustu, třeba světový mír alespoň o Vánocích, ale tohle je mé největší přání a nikdy bych tě nezneužila k tomu, abys mi dal nějaký věcný dárek, ale," nevěděla jsem co dál říct, "vlastně nevím proč to říkám, ale vždy jsem ho měla moc ráda moc ráda bych ho znovu viděla a alespoň se s ním rozloučila." Pousmála jsem se drobně, nevěděla jsem, jak se mám tvářit, když si něco z celého srdce přeji, ale doufala jsem, že tento výraz bude stačit.
Na zátylku jsem najednou ucítila něčí dech a dotkla se místa, kde jsem chvilkový chlad cítila, ale když jsem nahmatala rukou, zmizelo to. Zatímco jsem seděla v mém oblíbeném křesle, na obloze se začala tvořit překrásná polární záře a mé srdce zaplesalo nad tou nádherou.
"Candice," řekl někdo za mnou mé jméno a ačkoli mi jeho hlas připadal povědomý, neotočila jsem se. Doufala jsem, že je to opravdu děda, jehož hlas jsem rozpoznala, ale předeme jsem tušila, že to on asi nebude.. nebylo to možné. Ani na Vánoce jsem si nedokázala představit, že by se zázraky děly a on by opravdu stál v mém pokoji. "Candice." Ozval se znovu, tentokráte s menší odmlkou. Připadalo mi, jako by dotyčný měl v plánu během vteřiny zmizet a už se nikdy víc nevrátit a tak jsem se konečně otočila, ale nikdo za mými zády nestál a tak jsem si domyslela, že jsem si to nejspíš vsugerovala.
Pak jsem znovu otevřela dědečkovu knihu a pěkně od začátku se začetla, abych nabyla jiné myšlenky a na toto nedorozumění už si ani nevzpomněla. Nějak to ale nešlo a já na to pořád musela myslet. Musela jsem myslet na to, že jsem propásla šanci vidět mého dědečka a já pak najednou z ničeho nic začala brečet. "Neplač." Ozval se zase ten samý hlas a já se tentokráte otočila rychleji než předtím, přičemž jsem si ještě stihla utřít uslzené oči, abych neviděla rozmazaně a abych tak snadněji rozpoznala, kdo mě navštívil.
"Kdo..? Kdo jsi..?" zeptala jsem se když jsem spatřila postavu, nerozeznávajíc její obličej a pokusila jsem se na ni podívat ostřeji, ale pořád jsem neměla tušení kdo to je. Jako by mi někdo pozměnil zrak, abych neviděla.
"Leonard." Pak se můj zrak rázem vylepšil. Jakoby stačilo jeho pouhé představení sama sebe a já se opatrně dotkla svých rtů podle čehož jsme poznala, že se usmívám.
"Doufala jsem, že budeš někdo jiný." Přiznala jsem, ale mé zklamání bylo poznat i z mého hlasu, který byl jindy jasnější. Leonard přilepil oči na mé rty a čekal na mé vysvětlení a já také. Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, jak mu říct, že jsem čekala na milovaného dědu, ale s určitostí jsem věděla, že jsem opravdu ráda, že ho vidím. "Chtěla jsem vidět mého zesnulého dědu. Přála jsem si to." Zdůraznila jsem a usmála se nad svým naivním a dětinským přáním.
"Já vím," pronesl celkem klidně, "ale doufal jsem, že když se tu ukážu já - místo něj -, tak mě budeš vítat s otevřenou náručí," na chvíli posmutněl, "ale mrzí mě, že jsem tě zklamal. Přesto jsem ti však něco přinesl." Ukázal mi dopis, jež držel v ruce.
"Nezklamal jsi mě. Naopak." Upozornila jsem ho a podívala se mu do čistě modrých očí v kterých, jako drobné perly, zářily slzy. Nikdy jsem si na něm nevšimla toho, že by měl tak průzračně čisté slzy, ale líbily se mi, protože je neměl jen tak někdo. Drobně jsem se na něj usmála a on, ač nechtěně, mi úsměv opětoval.
"Mohu?" zeptal se a já netušila o co se dovoluje. Pak mě však pohladil po líci, vjel mi rukou do vlasů a začal mě něžně líbat. Nejdříve zulíbal můj krk a pak se pomalu posunoval k mým třesoucím se rtům, které něžně olízl a pak, až je ochutnal, mě konečně políbil a já něžně zavzdychala štěstím.
Pak jsem poznala, že dalším z mých největších přání bylo se s ním líbat a já byla nesmírně šťastná, že jsem si splnila alespoň jeden z mých snů, který jsem měla uložený ve svém srdci. "Miluji tě." Pronesla jsem a rozněžněně jsem se zavrtěla.

---

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe, kde se pomalu rozednívalo a já si uvědomila, že jsem o tom zase jenom snila. Pořád sním o našem prvním polibku. "Leonarde?" zeptala jsem se i přesto, že to byl jenom sen. Nikdo se neozval a já smutně vzdychla a ucítila, jak mi po tváři stéká první slza.
"Candice." Ozval se zase ten hlas, co večer, ale já ho moc nevnímala. Nevěřila jsem, že je opravdový, ale když jsem uslyšela kroky, začala jsem věřit, že ano. "Candice. Je Štědrý den a něco tu pro tebe mám." Osoba, jež se ke mně blížila už byla podle mých domněnek za mnou, ale ani to mě nedonutilo se otočit a pak jsem měla najednou před očima tmu. "Kdo jsem?" ozvalo se těsně u mého ucha.
"Ehm," zakašlala jsem, "že by Leonard?" napadlo mě, že to nebyl sen, ale hned jsem si chtěla dát facku za to, co jsem to řekla. Překvapivě se mi ale před očima rozednělo a já krátce zamžikala, abych i přes tu krátkou chvilku přivykla na světlo a před mým obličejem se objevil ten Leonardův a mé srdce zaplesalo.
Když jsem zahlédla v jeho ruce jmelí, dal si ho za zády a našpulil rty, ale poté co jsem to neopakovala, dal jmelí nad naše obličeje a až pak se dočkal mé reakce. Naše rty se setkaly podruhé a bylo to ještě sladší než ten večer, kdy mi to připadalo jako sen. I tak mi to však připadalo jako extáze. Jako bych byla v sedmém nebi.
Pak jsme se od sebe odtáhli. "Takže to nebyl sen?"

"Ty ses praštila do hlavy, že jo?" rozesmál se a já jsem se pak zasmála s ním, když jsem si uvědomila jakou jsem řekla pitomost. Pak se naše nosy dotkly, nejdříve jen letmo a pak eskymácky a po chvíli Leonard znovu přitiskl i rty na ty mé a já si přála, aby náš polibek trval věčně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 T!motej T!motej | Web | 17. prosince 2013 v 20:01 | Reagovat

To bylo jednou zase super počteníčko. :-)

2 Snapeova Snapeova | Web | 17. prosince 2013 v 21:35 | Reagovat

Děkuju za pochvalu :)

Tvoje povídka je romantická, dojemná a moc hezky napsaná :) Hezky se četla :)

3 Njina Njina | 18. prosince 2013 v 16:07 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem si mohla přečíst výbornou povídku budoucí slavné spisovatelky :-D Vážně umíš moc hezky vyjádřit svoje nápady...  Pěkný, nádherný, krásný... :-) Píš dál, hlavně piš dál! :-D

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 17:16 | Reagovat

Hezky romantická fantazie.

5 Joina Joina | Web | 19. prosince 2013 v 5:34 | Reagovat

Jéé Máš taky velmi pěknou povídku.

6 Lilly Lilly | Web | 19. prosince 2013 v 20:32 | Reagovat

Nádherná poviedka, tak pekne romantická a nostalgická zároveň. Krásne píšeš, tak si prajem písať už celú večnosť :) Inak ďakujem za to, že sa ti môj blog páči, tvoj je rovnako skvelý a určite tu budem chodiť častejšie :)

7 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 20. prosince 2013 v 13:42 | Reagovat

jůůůů, to je tak krásně romantická povídka, ty polibky a vzpomínání na dědu a dětství :) moc krásně napsané :)
taky jsem mimochodem napsala vánoční příběh do soutěže :)

8 Terka Terka | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 15:00 | Reagovat

[1]:;[2]:;[4]:;[5]:: Opravdu moc vám děkuji za pochvalu povídky, vážím si toho a jsem ráda, že se líbí :-)

[3]: S tou slavnou spisovatelkou přeháníš, ale i tak ti moc děkuji :-)

[6]: Opravdu moc děkuji :)

[7]: Moc děkuji, dědečka jsem tam přidala jako vzpomínku na mého zesnulého dědu, který se tomu v povídce 'malinko' podobá :)

9 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 20. prosince 2013 v 20:22 | Reagovat

[8]: myslela jsem si to, o to víc se mi povídka líbila a děkuji také za komentář :)

10 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 17:32 | Reagovat

Ty mě chceš rozbrečet, co? Je to vážně nádherné :) Čím delší tím lepší ne? Krátké povídky jsou někdy na nic.

11 T!motej T!motej | Web | 24. prosince 2013 v 8:39 | Reagovat

Vselé svátky a Vánoce přeje T!motej

12 daeris daeris | Web | 1. ledna 2014 v 3:12 | Reagovat

Docela dobrá povídka, musim tě pochválit za ten námět. Je vidět, že tě psaní baví. Chvalitebný bylo taky to, jak jsi popisovala, co se v tom příběhu děje, poněvadž jsem si to při čtení dokázala všechno představit.

Co se mi ale moc nelíbilo, byly některý slova či slovní spojení ( s nohama nataženýma naproti ohni => s nohama nataženýma PROTI ohni; a nadýchávala se té úžasné Vánoční atmosféry => a VDECHOVALA tu úžasnou vánoční atmosféru; která provoňovala můj obývací pokoj => která voněla v mém obývacím pokoji; drobně jsem se pousmála => lehce jsem se usmála... a jiné), potom ti taky někde chyběj čárky.

Vim, jsem děsná perfekcionistka, ale mam rozečtenou knížku o tvůrčím psaní a vzpomněla jsem si na část o výběru slov:D

Jinak jsi ale napsala fajn povídku, takovou hezky pozitivní. Podle mě máš ke spisovatelství potenciál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.