Rok po konci světa

26. prosince 2013 v 12:47 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Možná si ještě trochu matně vybavujete jak loni, přibližně touto dobou předpovídali konec světa. Přibližně. Vím, že byl předpovězen na 21. 12. 2012. A mě napadlo k tomuto tématu týdne napsat povídku s touto tématikou. Původně jsem chtěla napsat klasický článek, ale před chvilkou se mě Múza zeptala: "Proč nenapíšeš povídku?" a když se zeptá Múza, musím poslechnout :)

---


Když jsem před rokem seděla na jednom z útesů a pozorovala rozbouřené moře, nikdy bych si nepomyslela, že to vidím naposledy. Na konec světa, jenž všichni předpovídali, jsem nevěřila ostatně jako celá moje rodina a byli jsme to my, kdo byli nepřipravení, když to přišlo.
Moje matka se ještě před rokem smála a tančila ve svém oblíbeném baletním souboru, ale potom, co spadl první meteorit, její úsměv jsem už nikdy nespatřila. Už nikdy jsem se s ní nešla dívat na západ slunce nad mořem. Věděla jsem, že už jí nikdy nestihnu říct, že jsem se zamilovala a on miluje mě. Má matka krátce po té katastrofě zemřela na zlomeninu. Hodně lidí zemřelo na ještě před dvěma lety docela banální nemoci, spousta z nich - včetně mého malého ročního bratra - zemřela na obyčejnou horečku a rýmu a ti co neonemocněli na sebe museli dávat ještě větší pozor než kdykoli předtím.
"Trish," ozvalo se z úst mé starší sestry za mými zády a já se na ni během vteřiny podívala, abych zjistila co se vlastně děje. Sestra měla zkousnutý ret a každou chvíli si musela utřít oči z kterých jí tekly slzy a já už počítala s nejhorším. "Náš otec upadl do bezvědomí. Hrozí, že už se nemusí vůbec nikdy probudit." Řekla vyčítavým tónem jako bych za to, že Zemi postihla katastrofa mohla jenom já a ne nikdo jiný. Podívala jsem se na ni, jako malé uplakané a nevinné štěně, ale sestra můj pohled zdá se nezaregistrovala a tak jsem raději protočila panenky.
"Není to moje vina, Jill." Upozornila jsem ji tvrdě a ona konečně zpozorněla. Pak jsem okamžitě utíkala za otcem do jednoho z našich stanů a když jsem viděla jeho pobledlý obličej, už jsme se neudržela a rozplakala se.
Skláněla se nad ním zdravotní sestra, která k nám byla přidělena před půl rokem, kdy proběhlo sčítání obyvatelstva při kterém svět zjistil, jaké ho postihly ztráty. Sestra otci přikládala studený obklad na čelo ve snaze ho alespoň na chvíli probudit a já postřehla, že i ona pláče. Byla si s ním hodně blízká a já i Jill jsme poznaly, že ho miluje. Po nějaké době se na mě nevzrušeně podívala a já viděla její vyplakané oči a najednou mi jí bylo líto. Už ztratila svého prvního manžela, nechtěla jsem, aby ztratila i mého otce. Ani já jsem ho samozřejmě nechtěla ztratit.
"Jak mu je?" v záplavě vzlyků jsem ze sebe dostala otázku na otcův zdravotní stav.
"Žije." Pronesla skoro mrtvě, ale v jejím hlase jsem zaslechla i něco jako vydechnutí. "Myslím, že mu bylo i hůře. Ale řekla bych, že se probere." Usmála se zpod uslzených víček a já pak trochu, sotva znatelně, taky vydechla na znamení, že je snad z nejhoršího venku.
"Můžu s ním být o samotě?" zeptala jsem se a pokusila se ji poprosit očima, nakonec krátce a mlčky přikývla a během pár minut vstala a odešla ze stanu. "Tati?" věděla jsem, že je v bezvědomí, ale přesto jsme se musela zeptat. Zavrtěl se a na chvíli se mi zdálo, že i trochu zafuněl.
"Trish," zamumlal, otevřel oči a podíval se jimi na mě, "stalo se něco? Kde je tvá sestra? Jste všechny tři v pořádku?" zajímal se okamžitě, když si všiml mých očí zalitých slzami a vysvětlil si to špatně.
"Ano, tati. Všichni jsme v pořádku." Zopakovala jsem rutinně a usmála se na něj svým rozzářeným úsměvem. "I ty jsi v pořádku." Po téhle krátké větě jsem se usmála natolik, že se úsměv objevil i v mých ďolíčkách na tváři a otec se také zkroušeně zasmál. Neměla jsem mu to za zlé. Před chvilkou se probudil z bezvědomí a ještě se pořádně nerozkoukal.
"Dcero, obejmi mě. Prosím." Zahalekal a já se rozhodla jeho přání vyslyšet. Nechala jsem ho ležet, ale přitulila jsem se k němu a vzala ho kolem krku, aby měl radost.
"To by stačilo," do stanu vtrhla Samantha a když viděla jak otce objímám, vyděsila se. "Jsi normální? Když ho budeš objímat, tak tím tuplem se neprobudí!" div nevykřikla zcela nahlas.
"Sam, nech ji." Otec se na ni otočil a usmál se na ni na znamení, že je to v pořádku. "To já jsem si přál, aby mě objala." Vysvětlil, aby na mě nebyla tolik naštvaná a jak se zdálo, asi mi to i odpustila.
"Stejně by si ale měla uvědomit co je pro tebe dobré a co ne." Mlela si Sam dál svou, ale pak najednou přestala a její obličej se rázem změnil v ten rozzářený, který jsem u ní znala, když si s otcem povídali a smáli se a já poznala, že si konečně uvědomila, že se otec probudil.
Pak se k němu rozutekla a když už byla skoro u něj, za vlasy mě odtáhl o kus dál a sama se vrhla k němu do náruče. "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." Mrkla na něj a on jí nejdříve vlepil pusu do vlasů a pak ji políbil na čelo.
"Tak já vás tu asi nechám." Řekla jsem jenom aby se neřeklo, že jsem odešla bez rozloučení a chystala se ven ze stanu. Když tu jsem za zády uslyšela zvuk polibku a odvážila se tam podívat. Zastesklo se mi, že můj milý je někde tam venku a já nemám ani ponětí kde.
Otec si mne všiml a zamával na mě, abych už šla a já ze stanu vystřelila rychlostí blesku. Pak jsem oba milence zvenku zavřela, aby je nikdo nerušil a rozhodla jsem se sestře dát vědět, že je otec v pořádku, ale nedošla jsem tam.

"Miluji tě, Trish." Vyznal se mi ze svých citů Rick a já mu v tu ránu chtěla skočit kolem krku. Byla jsem ráda, že jsem ho konečně po měsíci viděla, protože už jsem ani nedoufala. Sledoval mě svýma hnědýma rozjasněnýma očima a neodvažoval se promluvit. Jeho hnědé dlouhé vlasy mu vlály v silném větru a já to už nevydržela a konečně se k němu rozeběhla. Napřáhl ruce, aby mě zachytil v náručí a já na něj skočila, abych ho přivítala. Zachytl mě a vlepil mi obrovskou pusu na líc.
Zalapala jsem po dechu. "Taky tě moc miluji Ricku."
Rick mi dal ruce na zadek, pak mi přešel po bocích a pak už to nemohl vydržet a sáhl mi do vlasů a začal se mi do nich vplétat. "Máš tak krásné vlasy." Řekl a já polichoceně zavzdychala. Podíval se mi do očí, našpulil rty a rychle - jakoby to už nemohl vydržet - se dotkl těch mých a já měla najednou pocit, jako bychom byli jedno tělo a jedna duše. Jeden člověk. Vpil se do mých rtů a nepřestával mě líbat dokud jsem nebyla úplně naměkko, abych se mu dokázal odevzdat a to jsem dokázal snadno, ale milovala jsem jeho polibky a tak jsem si ho přitáhla zpátky a on už se neodvažoval odtáhnout.


Ne každý konec světa má katastrofický scénář.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 26. prosince 2013 v 14:30 | Reagovat

Pěkný dojemný příběh. :)

2 T!motej T!motej | Web | 26. prosince 2013 v 15:59 | Reagovat

Chceš abych se rozbulela před bráchou že jo?

3 stuprum stuprum | Web | 26. prosince 2013 v 16:25 | Reagovat

Skákání kolem krku je romantické. :)

4 AdriaEby AdriaEby | Web | 26. prosince 2013 v 17:31 | Reagovat

Nádherný příběh :')

5 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 27. prosince 2013 v 13:42 | Reagovat

A né každá tvoje povídka je hororová (kupodvu) :D Vážně skvělý, hlavně ten konec :D Ale i tak, doufám, že sem meteorit nikdy nespadne :D

6 Terka Terka | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 19:38 | Reagovat

[1]:[4]: Moc děkuji :-)

[2]: Ne, nechci :-D

[3]: To je :)

[5]: :-D Taky doufám, že sem nikdy nespadne, ale už jsem to napsala a ty víš co se stane, když to napíšu, že jo?.. moc děkuji za pochvalu :-)

7 بيتر بيتر | Web | 31. prosince 2013 v 12:51 | Reagovat

Páni, obdivuju tě, že toho dokážeš nacpat otlik do jedné krátké povídky. Já prostě nejsem schopný napsat nějakou jednorázovku, protože vždy když mně něco napadne, tak ten nápad musím furt rozvíjet dál a dál, až je to natolik zapeklitý, že by to prostě nešlo nacpat do krátké povídky. :D

A musím se teda přiznat, že ze začátku, když jsi popisovala kolik lidí umřelo a podobně, tak jsem měl docela nepříjemný pocit. Ale i tak se musí nechat, že je to docela povedený dílo. ;)

8 Terka Terka | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 23:04 | Reagovat

[7]: Mě zase dělá problém nějak uzavřít kapitolovku.. prostě nejsem schopná ji nějakým způsobem dokončit a nechci to mít nedokončené, protože už mám delší dobu v hlavě nápad na pokračování.. takže mnohem raději píšu jednorázovky, protože ty mi vždycky podaří nějakým způsobem dokončit :-)

To chápu.. moc děkuji :) jsem ráda, že se líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.