Jako kdybych jí/mu dala atomovou pumu.

26. listopadu 2013 v 18:27 | Terka M. |  Literární pojmy
  • Další z řady literárních pojmů, které mě zase jednou napadly. Přiznávám, že do této rubriky moc nepřidávám, ale chtěla bych to změnit, což by při mých nápadech nemuselo být slovo řečené do větru, ale horší je to s časem,.. a co vlastně znamená spojení, tvářil/a se, jako bych jí/mu dala atomovou pumu? Jsem si jistá, že to asi víte a dokážete si to představit nebo jste to případně už někde slyšeli.


---


Tvářil/a se, jako kdybych jí/mu dala atomovou pumu.

Co vlastně tahle věta znamená? Co by jste dělali vy, kdyby vám někdo podával atomovou pumu? Smáli by jste se tomu? Nebo by jste byli vyděšení?

Já bych byla vyděšená. Kdyby jste mi podávali atomovou pumu nebo odjištěný granát, já bych měla v očích ten vyděšený výraz a rty bych vám naznačovala: "Děláte si srandu? Chcete mě zabít?" a samozřejmě doufám, že takové překvapení pro mě nikdo nechystá jinak bych vzala toho dotyčného s sebou.

Takže tedy výraz 'tvářil/a se, jako kdybych jí dala atomovou pumu' doslovně znamená to, že se je člověk tak vyděšený, že mu před očima přelétne celý život jako nic.

A teď, jak je mým dobrým zvykem u literárních pojmů, vás samozřejmě čeká krátká ukázková povídka, kde se onen výše zmíněný pojem vyskytne.


---

Stála jsem u rozbitého okna a pozorovala ulici. Sledovala jsem ty tlupy lidí, které se brodí po zasněženém chodníku, sledovala jsem padající sněhové vločky a objala jsem se rukama, abych se zahřála, protože vzduch nebyl zrovna nejteplejší a vítr poměrně dost foukal.

"Jill!" zavolal na mě kdosi zezadu a já se otočila. Moje matka, povzdychla jsem si, ale tak, aby to má mamka ani okem nezahlédla a ani uchem nezaslechla. "Pojď pryč nebo zmrzneš. Za chvilku je tu tvůj otec s novým sklem a slíbil, že mu ho kamarád hned pomůže vyměnit." Uklidnila mě a já tedy poslechla a vydala se směrem ke kuchyni o pár kroků za mou matkou.
"Co tím sleduješ?" zeptala jsem se nesrozumitelně, přestože mi bylo jasné, že mi matka asi neporozumí, ale otočila se a já se zaradovala a ihned se dala do skládání nové otázky. "Totiž, co sleduješ tím, že mě chceš odvést od mého otce, abych ho nikdy neviděla?"
"Nic tím nesleduji. Omlouvám se, pokud to tak vyznělo." Pronesla - i na ni - poněkud chladně a znovu se ke mně otočila zády a tentokrát už otevřela dveře do kuchyně a chvíli mi je podržela.


Chvíli jsme mlčky seděly v kuchyni a zíraly na hodiny ve snaze posunout čas, aby můj otec přišel co nejdříve a my už od sebe měly pokoj. Nikdy jsme k sobě neměly moc blízko, ale mě to nikdy nevadilo.

Vstala jsem a šla jsem ke konvici do které jsem napustila trochu vody a zapnula jsem ji, pak jsem nachystala dva hrnky do kterých jsem dala vždy po jedné a půl lžičce a sobě jsem tam hodila dvě kostky cukru, abych to neměla tak hořké, ale mamce jsem tam nedala nic, protože jsem věděla, že pije kávu bez cukru. Podívala jsem se do odrazu na skříňce a všimla si, že mamka se dívá z okna. Fajn, pomyslela jsem si navíc, alespoň to pro ni bude překvapující. Usmála jsem se sama pro sebe myslíc si, že by si toho úsměvu mohla matka všimnout.

Když konvice cvakla, nalila jsem vodu do hrnků a kávu v obou dvou zamíchala. Pak jsem vzala oba hrnky za uši a položila si je na tác, aby se mi lépe odnášely a je nevylila.
"Co mi to neseš?" podívala se na mne úzkostlivě a v hlase jí opravdu znělo překvapení za což jsem byla velmi ráda. Neodpověděla jsem jí, ale místo toho jsem tác položila na stůl a vzal z něj nejdříve mamčin hrnek, který jsem před ni postavila a pak můj, který jsem postavila na protější stranu stolu. "Děkuji, zlato." Poděkovala zdvořile a usmála se na mne.
Když však ke kávě přičichla, zatvářila se až podezíravě a vyděšeně. "Co je to za kávu?" ptala se okamžitě jako kdyby ji jediný lok této kávy měl zabít.
"Normální instantní káva." Pokrčila jsem zoufale rameny a začala jsem si myslet, že se matce snad nikdy nezavděčím. Sledovala mě čím dál víc vyděšeněji a mě připadalo, že jí před očima letí celý její život. Několikrát s sebou dokonce cukla a pak dodala svému výrazu ještě trochu peprnější znechucení. Vypadala přesně, jako kdybych jí dala do ruky atomovou pumu a přitom jsem jí dala obyčejnou kávu. Nechápala jsem to.
"Seš normální? Ty nevíš, že jsem na instantní háklivá a navíc i alergická? Chceš mě zabít?" najednou se ptala přímo salvou otázek a já to už konečně pochopila. Pochopila jsem, proč měla najendou v obličeji ten podivný výraz, který ještě nikdy neměla. Málem jsem ji zabila, okřikla jsem se, div jsem to neřekla nahlas.
"Moc se ti omlouvám." Řekla jsem stroze a vzala jí hrnek z ruky.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 T!motej T!motej | E-mail | Web | 27. listopadu 2013 v 15:23 | Reagovat

dobré vysvětlení věty, přála bych si, aby to takhle uměli vysvětlit i učitelé ve škole :-)

2 Andy Andy | Web | 30. listopadu 2013 v 20:37 | Reagovat

Já jsme třeba tuhle větu nikdy neslyšela, ale super vysvětlení :)

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 7. prosince 2013 v 20:06 | Reagovat

Já sem to teda v životě neslyšela :D

Já bych se asi smála, protože to zní fakt vtipně :D :D

Tak to bych nikdy neřekla, že to znamená tohle  8-O

To jako fakt? To je ta nejdivnější a nejvtipnější povídka :D :D :D

V jaké knížce si narazila na tuhle větu, nebo nevím jak jinak to nazvat.

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 7. prosince 2013 v 20:07 | Reagovat

Možná se to vážně objeví až když přidm druhý komentář

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.