Jdeš na potrat..?

8. září 2013 v 22:37 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Po hodně dlouhé době snad normální povídka. Do 23. srpna (plus mínus) se vám tu zveřejňovalo pár přednastavených kapitol Báry v nesnázích, které sice už moc nemusím, ale něco jsem tu přednastavit musela, jinak by to tu hrozně dlouho zelo prázdnotou. A proč o tom mluvím dva týdny od mého příjezdu zpět do ČR ze SR? Vlastně ani nevím, možná se potřebuji vykecat.. nevadí, neposlouchejte mě. Jde se na povídku, která bude zase jednou horrorová (takový trochu slabší horror; spíše tragická povídka) o tak trochu netradičním potratu. A bude v ich formě, hoši a děvčata; dámy a pánové.

---


Seděla jsem na schodech před posilovnou pročítajíc si nejnovější číslo lékařského časopisu a čekajíc na svého přítele se kterým jsem neočekávaně otěhotněla, když jsme spolu poprvé spali, což bylo asi po dvou měsících, kdy jsme spolu začali chodit. Chtěla jsem počkat a Rich byl tak hodný, že mi vyhověl, takže mezitím jsme prohlubovali náš vztah, spřátelovali jsme se a teď - po nějaké době - už víme co jednoho rozveselí, co ho rozesmutní a taky samozřejmě i to, že je nám spolu dobře.


Právě jsem dočítala poslední odstavec článku o potratu, když tu se s obrovským třísknutím otevřely dveře dokořán a já místo, abych se otočila, jsem nadskočila leknutím. Pootočila jsem hlavou až po chvilkovém uklidnění srdečních i mozkových funkcí a uviděla jsem muže - asi o deset, dvacet let staršího než jsem já - a upřela jsem oči na jeho vypracované paže, které by mu byly vidět i přes těsnou košili, kdyby místo ní neměl na sobě dlouhé, ale volné bílé triko bez rukávů.
Muž se nadechl tak, jako by chtěl říct sálodlouhou větu na téma očumování sportovců, kteří zrovna vyšli z posilovny, ale pak mu najednou splaskla pusa a drze se zeptal: "Co čumíš?" okamžitě jsem přestala tak nadšeně zírat a na muže jsem se ostražitě zamračila, aby věděl, že nesnáším když se mnou někdo takto mluví.
"Já? Vyloučeno, já nečumím.. jen," začala jsem a nevěděla jsem jak pokračovat dál, "vyrušil jste mne od čtení a já se lekla." Nakonec jsem se přece jen vymáčkla.
"Vy čtete na schodech posilovny?" divil se, "naproti je knihovna jestli o tom náhodou nevíte." Poukázal prstem směrem ke knihovně ve které byli podle všeho tak čtyři lidi.
"Náhodou o tom vím, ale já tu čekám na přítele, potřebuji s ním nutně mluvit a nechtěla jsem jít dovnitř, protože to prostředí, kde se každý potí nemám už od přírody ráda." Vysvětlila jsem mu své nechutenství vůči posilovnám.
"O tom jsem nikdy neslyšel, slečinko, sorry, ale musíte pryč." Panebože! Ten je natvrdlý jak shnilé vejce! Pomyslela jsem si, přestože mi to vůči němu připadalo sprosté. Na druhou stranu, co uši neslyší, oči nevidí a srdce nebolí.
"Vždyť jsem tu nikdy nebyla, tak jak by jste to taky mohl slyšet!" už jsem se opravdu neudržela a musela jsem na něj hlasitě křiknout, aby se konečně vzpamatoval.
"Dobře, zůstaňte tady," uvolil nakonec, "přítel se jmenuje jak, smím-li se zeptat? Zavolám Vám ho." Najednou byl desetrát milejší.
"Rich Jenson." Řekla jsem mu Richovo celé jméno pro případ, že by ho neznal nebo kdyby bylo v posilovně mnoho Richů. Mužovi zazářily oči z čehož jsem zjistila, že ho zná.
"Ty jsi Richova stará?" přikývla jsem. Nechtěla jsem se s ním už víc hádat, navíc když mi slíbil, že mi Riche zavolá, ať na něj nemusím čekat tady na schodech. "Tak to je fájn! Hnedc jslám," podíval se na hodinky na pravé ruce z čehož jsem usoudila, že je levák. "Zrovna teď si bude pravděpodobně kontrolovat svaly v zrcadle." Upozornil mě na to, co Rich zrovna v tuto dobu dělá, otočil se na patě a odešel hledat Riche, aby mi ho mohl přivolat.


Poťukávala jsem prsty o zábradlí o které jsem byla opřená, abych pořád neseděla na těch betonových schodech, protože jsem ve stáří nechtěla mít nemocné ledviny a broukala jsem si melodii ísničky, kterou jsem kdysi slyšela v rádiu, ale nikdy jsem nevěděla její jméno. Byla to však chytlavá melodie.
Dveře se malinko pootevřely a já zaslechla povědomý hlas.
"Richi, neschovávej s za těmi dveřmi. Potřebuji s tebou mluvit." Naléhala jsem a prosila jsem. Pořád se mi to však nedařilo a tak jsem došla ke dveřím, které jsem otevřela tk prudce, že Rich málem spadl ze schodů, takže jsem ho musela zachytit.
"Mel, co se děje? Vyděsilas mě." Přiznal a já se na něj krátce usmála.
"Potřebuji odvézt k lékaři." Řekla jsem pouze. Chtěla jsem, ať se to dozví od mého lékaře, protože já jsem to moc neuměla říct..
"Jsi nemocná, zlato?" nenapadlo by mne, že si bude myslet zrovna toto, ale každý má jiné myšlení a ne všichni myslí stejně. Objal mě láskyplně kolem ramen a políbil mě na obě tváře. "Neboj, bude líp." Uklidňoval mne.
"Nejsem nemocná, Richi. Jsem,.." pak se mi začalo stmívat před očima a od té doby si pamatuji už jen to, že jsem se o den později probudila nemocnici jak s nade mnou RichpravA1něl s prosbou, ať se konečně probudím. "Jsem těhotná." Dořekla jsem to, co jsem Richovi chtěla říct už včera, ale z nějakého důvodu se mi to nepovedlo.
"Nejsi." Stál si za svým Rich a ne a ne i to dát vymluvit.
"Jsem, klidně se zeptej doktora." Já jsem si ale také dál mlela svou.
"Byla jsi," sklopil bradu, "potratila jsi. Doktor řekl, že to bylo pravděpodobně z toho jak jsi seděla na těch betonových schodech, že prý jsi prochladla a pak to tvé tělo už nevydrželo a pak jsi normálně odpadla." Pak mne objal tak pevně, abych se netřásla.
"To není možné, to se ještě nikdy nikomu nestalo,.. kdybych to věděla, tak tam pochopitelně nesedím." Snažila jsm se ospravedlnit. Když jsem si už myslela, že je to marné složila jsem obličej Richovi na rameno a začala jsem nepředstavitelně brečet.
"Bude to ok." Uklidňoval mě i nadále poplácáváním po zádech a něžnými polibky do vlasů. "Zlato, musím ti ještě něco říct," začal a pak hlasitě polkl. "Ale bude to rána." Upozornil mě raději předem.
"Tak to mi to raději snad ani neříkej." Zalaškovala jsem. Neměla jsem ponětí, co má na srdci, ale bála jsem se, ne že ne.
"Promiň, ale musím," posmutnil, "Melanie, už nikdy nebudeš moci mít děti." Poklesl bradou na znamení, že je mu to líto a mě už bylo jasné, že to se mnou jde z kopce.
Chtěla jsem být sama. "Nechá�oj,4� o samotě, prosím?" poprosila jsem Riche o chvilku samoty, klidu a ticha. Chtěla jsem umřít.
"Jestli je to nutné, tak jo." Souhlasil nakonec.
"Je to nutné." Potvrdila jsem a Rich smutně odkráčel z pokoje. Bylo mi ho líto, ale taky jsem nechtěla, ať trpí tím, že nebude mít se mnou vlastni dítě. Chtěla jsem, ať si najde někoho lepšího, někoho s kým bude moci mít děti.


Vytáhla jsem ze šuplíku blok a tužku a začala jsem svým nejlepším rukopisem psát dopis na rozloučenou ve kterém jsem se mu omluvila za to, co jsem udělala a taky i za to, proč jsem to udělala. Napsala jsem mu také, že ho stále miluji a nikdy nepřestanu, ale že s ním už z principu nemůžu být.
Pak jsem těžce vstala a došla k oknu chystající se z něj skočit a uvědomila jsem si, že to není nejlepší způsob jak odejít z tohoto světa. A tak jsem sedla zase na postel, otevřela skříňku, de jsem měla uloženou kabelkou z níž jsem vyndala malý kapesní nožík a otevřela jsem ho. Čepel se zablyštila jako by radostí z toho, co se chystám udělat. Věděla jsem, že musím jednat rychle a tak jsem křečovitě chytila nůž a zařízla jsem hlouběji do ruky tak, aby mi krev tekla co nejrychleji, což se na první pokus povedlo a levá ruka mi pomalu, ale jistě krvácela. Pravá ruka nůž opatrně vložila do levé a pak zařízla úplně stejně.
Má ruka se posunula ke krku a já zařízla do krční tepny tak, abych zemřela co nejdřív. Brečela jsem, že musím opustit tento svět tak brzy, ale taky jsem si přála, ať už je konec toho utrpení.
Potichu, ale jistě má krev stékala po posteli a pak jsem škytla tak hlasitě, že mi před očima prolétl celý můj život.



Nic není takové, jak se může zdát.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 9. září 2013 v 9:00 | Reagovat

Ze sezení na schodech? Tak o tom jsem nikdy neslyšela.

2 ღ ღ ღSára-SBღ ღ ღ ღ ღ ღSára-SBღ ღ ღ | E-mail | Web | 9. září 2013 v 12:23 | Reagovat

[1]: to já také ne

Krásný příběh i když hodně auuu krutý :(

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 10. září 2013 v 20:10 | Reagovat

Spíš tragické než hororové, s tím máš pravdu. S těma schodama se mi to zdá taky divné, ale jinak je to skvělý příběh :) Jen škoda, že tak krátký :(

4 Terka Terka | E-mail | Web | 10. září 2013 v 21:46 | Reagovat

[1]:

[2]:

[3]: O tomto způsobu potratu jsem také jaktěživ neslyšela, je to jenom můj výmysl a taky chabý pokus o originalitu.. něco jako když pracovní životopis odevzdáte na červeném papíře. Taky v té hromadě spisů chce člověk vyčuhovat, ale přiznávám, že to bylo dost chabé.. a délka. Na to, že jsem ho kompletně psala přes tablet to není zase tak krátké, ale na mne asi jo... :-?

5 Katie Katie | Web | 11. září 2013 v 9:31 | Reagovat

Pěkně psané ale smutné. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.