Erin McDonald: Vražda ve fastfoodu

25. září 2013 v 22:17 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Rozhodla jsem se zase trochu zapracovat na mých horrorech ke kterým se vracím plus mínus po roce psaní romantických povídek. Přiznám se, že mě horrory docela bavily, ale taky se přiznávám, že mi moc nešly a nyní bych to chtěla napravit :) teď, když už snad umím trochu popisovat lépe než před rokem. Takže, dnes vám tu přináším takový - možná laciný - horror u kterého opravdu netuším, jestli se budete třást strachy a nebo se naopak smát. Nechám to na vás. A bude v ich formě a je trochu delší za což se velice omlouvám, ale snad to i tak přečtete :)

---


Každý den jsem dokázala v jednom zapadlém fastfoodu u nás ve městě prosedět hodiny a povídat si s lidmi, kteří se tam přišli najíst nebo jen hledali místo, kde by měli klid na svou práci. Já jsem tu však nikdy nejedla. Otec mi sice pokaždé nutil nějakého hamburgera, abych zabila hlad, ale já nechtěla. Byla jsem plně spokojena se svou zdravou a mnohdy vegetariánskou stravou. Otec - jako ředitel zdejšího fastfoodu - byl rád za každého stálého zákazníka a chtěl k těm blafům, které byly plné hormonů, přimět i mně, abych tím přidala nějaké peníze do rodinného rozpočtu. On moc dobře věděl, že já maso nesnáším a dělá se mi z něj zle. Byla jsem na něj alergická, což mi bylo čas od času i líto, protože někdy jsem měla chuť třeba na takovou vepřovou kýtu a jednou jsem - to jsem byla ještě hodně malá - ochutnala smažený řízek. Chutnal mi, což o to. Ale po pouhých pěti minutách jsem měla hlavu v záchodové míse a zvracela jako o závod. Od té doby jsem maso pozřela jen dvakrát, přičemž v obou případech to byl velký omyl.

Jako obvykle, i dnes, jsem do našeho rodinného fastfoodu přišla, abych se seznámila s novými lidmi. Mimo jiné jsem tu však dneska měla schůzku s kamarádkou. Dlouho jsme se neviděly a já si nutně potřebovala popovídat i s někým, koho znám. Už mi pomalu hrabalo z toho, jak pořád poslouchám někoho jak si na něco ztěžuje. Třeba na vysoké ceny v obchodech a já si nemohla pomalu ani škytnout bez toho, aby se dotyčný nesbalil a neodešel. Dnešní lidé jsou ale urážliví, myslela jsem si vždycky o nich, když člověk něco takového udělal. Chtěla jsem změnit svět k lepšímu tím, že se nimi budu bavit, ale jaksi se mi to nedařilo. Naštěstí jsem měla natolik důstojnosti, že jsem jim - když si stěžovali na špatnou životosprávu -, neřekla, ať teda vypadnou a už nechodí do fastfoodu, když teda chtějí tak moc zhubnout.

"Extra porce hranolek!" ozvalo se, jakmile jsem vešla do dveří z úst mé matky a k ní okamžitě přiběhla má kamarádka Claire, která od ní hranolky - s velkým díky - převzala. Div se u toho nepoklonila. Odfrkla jsem si přímo na sako jednoho pána, který kolem mne procházel. Znala jsem ho. Všechny jsem je znala. Tenhleten měl onehdy děsné problémy v rodině.
"Omlouvám se," omluvila jsem se a cítila jsem se při tom trapně. Ne však trapněji z toho, že jsem viděla svou nejlepší kamarádku přebírat extra porci hranolek, které sama nesnášela. Mohlo se něco změnit, to nepopírám, ale nevsadila bych na to. "Jak se má žena, Johne?" zeptala jsem se a v mém hlase byla patrna lítost.
John se mi sklesle podíval do obličeje. Bylo to jako sledovat malé štěně, které už po týdnu odloučili od jeho matky. "Žena se má fajn, ale," zamumlal, sotva mu bylo rozumět, "budeme se spolu rozvádět. Zjistil jsem, že mi je nevěrná a navíc se už spolu nemilujeme tak jako dříve, když jsme byli o hodně mladší." Bylo vidět, že ho to moc trápí.
"To je mi líto, Johne." Vyjádřila jsem mu lítost a pohladila ho opatrně po rameni.
"To říkáte vždycky, když se mnou mluvíte," znělo to jako výčitka, "nemohl bych od Vás, slečno, slyšet alespoň jednou něco jiného než 'to je mi líto, Johne' ?" vyřkl mi.
"Promiňte, ale já to jinak říct neumím." Pokrčila jsem zaraženě rameny.
John na to nic neřekl. Dlouhou chvíli jsme na sebe mlčky hleděli a ani jeden z nás se neodvážil promluvit, aby nenarušil tohle vzácné ticho, které mezi námi propuklo. Mě už to však štvalo. Chtěla jsem, ať něco řekne - cokoli. I kdyby to měla být ta největší výtka na širém světě.
"Johne..?" zamávala jsem mu před obličejem a on se konečně probral a potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Taky jsem to často dělávala. John se mi najednou zadíval prudce do očí a pak se příblížil natolik, že jsem ucítila pach z jeho pusy a tak jsem poznala, že u nás měl dneska kyblík kuřecích stehýnek a k tomu jedny propečené hranolky. "Děje se něco..?" pokusila jsem se nezadrhávat v řeči, přestože jsem se stále cítila čím dál víc nesvá. John se stále přibližoval a tentokrát i našpulil pusu. Snaží se mně políbit? Ptala jsem se sama sebe, ale nebyla jsem si jistá. Věděla jsem na sto procent, že nejsem jeho typ, ale přesto jsem měla pocit, že mne chce políbit.
Pak se příbližil tak, že své rty dokázal přitisknout k těm mým a mě se v hlavě začaly honit myšlenky typu, že jestli uvidí moje matka nebo má kamarádka jak se tu líbám se ženatým a ještě k tomu zákazníkem našeho fastfoodu, okamžitě mně odsud vyrazí.
Konečně jsem našla odvahu rty oddělit od těch jeho. V puse jsem ucítila náznak kuřecích stehýnek a zvedl se mi žaludek tak, že jsem musela okamžitě odběhnout na záchod se vyzvracet. John to pochopitelně nechápal, protože sám se nezajímal o to, že mám nějakou alergii na maso a zajímal se raději o to, jak sníst co nejvíc masa či jak se nejlépe rozejít s manželkou, aby taky něco dostal z jejích peněz. Byl to pěkný polibek, až na tu pachuť Johnovy pusy, ale už bych ho asi nikdy nezvládla políbit. Ani se nedívím, že ho manželka podvedla. Asi už ho taky nedokázala políbit a možná jí i vadilo to, že John trávil věčnost ve fastfoodu a nehodlal přestat.

Když jsem se vyzvracela, spláchla jsem záchod a úplně v klidu a sebevědomě jsem opustila kabinku v níž jsem byla. Došla jsem k umyvadlu a umyla jsem si ruce a obličej, přičemž jsem se podívala na to, jak vypadám a zhrozila jsem se. Na triku jsem měla ještě zbytky zvratků a tak jsem se je snažila co nejrychleji setřít ubrouskem navlhčeným ve vodě a na první pohled se zdálo, že se mi to i docela povedlo, což mě velice těšilo. Nečekaně.

Podívala jsem se na hodinky, abych zjistila jak dlouho jsem tu byla a aby to nebylo moc podezřelé a vydala jsem se pryč ze záchodů. "Erin!" zavolala na mne matka zavalená hromadami objednávek od zákazníků a ják ní samozřejmě okamžitě pospíchala s tím, že jsem se chtěla zeptat, kde je otec a jak to, že jí nepomáhá. "Nemám tušení. Před hodinou odešel do kuchyně něco vyřešit s kuchařem a ještě se nevrátil," pokrčila rameny, "najdeš ho a zavoláš mi ho, prosím?" zalesklo se jí v očích tak, jako vždycky, když něco myslí upřímně nebo přinejmenším po někom něco chce.
"Ale jistě, že jo." Ujistila jsem ji, aby neměla strach. "Slib mi však, že to tady zvládneš." Dala jsem jí podmínku a ona kývla na souhlas a rukou pokynula mé kamarádce, ať k ní přijde. Taky jsem měla takový nápad, ať jí Claire pomůže.
Když jsem viděla, jak se Claire s matkou baví o tom, ať jí alespoň na chvilku - než přijde můj otec - pomůže s objednávkami. Náš fastfood měl vskutku málo zaměstnanců, protože rodiče si většinou všechno chtěli udělat sami a tak se jim to taky vždycky dařilo.

Zaklepala jsem na dveře kuchyně a když se nikdo neozýval, pootevřela jsem dveře. "Tati..?" zvýšila jsem hlas, ale jenom decentně. Když jsem ani tak neslyšela nic, otevřela jsem dveře dokořán a to, co jsem uviděla, mi naprosto vyrazilo dech.
Otec ležel na zemi v kuchyni svázaný horolezeckým lanem a srdce měl probodnuté vidličkou na maso. Všude kolem něj bylo krve jako u řezníka a já k němu okamžitě letěla s tím, že snad ještě není pozdě a třeba ho ještě probudím. Neprobudila. Nereagoval na křik, ani na pláč,.. prostě na nic. Byl mrtvý a já věděla, že s tím už nic neudělám. Co teď asi řeknu mámě..? Napadlo mě. Bude zdrcená. Věděla jsem, že ho milovala.
"Tati," začala jsem plakat, "kdo ti to, sakra, udělal?" snažila jsem se z něj dostat jméno jeho vraha, přestože to bylo zbytečné. Nemluvil, byl mrtvý a já to věděla. Přesto jsem chtěla vědět, kdo ho zabil. Chtěla jsem to vědět, ať se můžu pomstít - pokud to bude v mých silách.

"To já." Ozvalo se odkudsi z rohu a jako na potvoru z toho rohu, do kterého odtud není vidět.
Zhaslo se světlo a já tušila, že to má za vinu ten chlap. Alespoň zněl jako chlap.
"Rozsviť, ať si to vyříkáme hezky ručně stručně," chystala jsem si pěsti, když tu mne chytil za ruce a já se z jeho sevření snažila dostat, ale bylo moc pevné. "Chci pomstít svého otce." Zkusila jsem se bránit slovně, když už to fyzicky nešlo, ale vrah neposlouchal a začal mi svazovat ruky za zády nejspíš podobným lanem jako svázal otce. Věděla jsem, že nemůžu křičet tak jsem jenom v klidu ležela na zemi a čekala na pomoc a na příležitost utéct. Se stále pevnějším uzlovaním se ale moje šance značně snižovaly.
"Pomsta bude moje." Upozornil až jsem zacítila jeho dech, takže jsem poznala, že je tady někde blízko. "A bude sladká. Nejsladší na světě." Teď už jsem vraha znala. Ten pach kuřecích stehýnek, který mu táhl z pusy, bych poznala na kilometry daleko. Brala jsem ho jako přítele, ale teď mě zklamal a jestli se z toho vůbec dostanu, tak za tohle zatraceně zaplatí.
"Johne," zaskřehotala jsem z posledních sil, protože lano, které se mi pomalu dostávalo do kůže, mě těch sil zbavovalo. Upevnil je moc těsně a já se nemohla ani pohnout. O to mu asi šlo. Jen jsem nechápala, co se mu v hlavě pomotalo. Nechápala jsem, jestli mu vadilo to, jak jsem odběhla na záchod, abych se vyzvracela nebo to, jak jsem mu řekla, že je mi líto, že se s manželkou rozchází. A nechápala jsem ani to, jak do toho všeho zapadá můj otec a proč ho zbavil života. "Pr.. proč?" zakoktala jsem.
"Nesnášela jsi mne a já tě miloval." Podivila jsem se. "Teď budu nesnášet já tebe."
"Jak do toho všeho z-zapadá m-můj otec?" pokusila jsem se o to, abych moc nekoktala, což se mi povedlo jenom částečně. Chtěla jsem to vědět.
"Každý den mě vykrmoval a kvůli němu se rozvádím s manželkou.. to s ním mi byla nevěrná. Vím to, nachytal jsem je spolu v posteli jak si to tam spolu užívají." Tak teď už jsem opravdu nemohla uvěřit. Můj milovaný otec byl mé matce nevěrný? Co je to za nesmysl? Ptala jsem se sama sebe, ale pořád mi to nedávalo smysl. Vždyť neměl žádný důvod být matce nevěrný, pomyslela jsem si a snažila jsem se k tomu přemluvit, ale taky jsem věděla, že spolu už dlouho neměli moc dobrý vztah, takže už ho to asi nebavilo.
"Omlouvám se." Pokusila jsem se za otce i za sebe omluvit, ale on to nepřijal. Nechtěl omluvu, chtěl pomstu. Chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou, což se mu tak úplně nepovedlo, protože jednou ranou nás nezabil.
Ve svitu měsíce jsem viděla něco zablísknout v Johnově ruce. Vypadalo to, že to drží pevně. Dokonce až moc pevně a pomalu to klesalo směrem k mému srdci až konečně bodl a já se pokusila nadechnout nebo alespoň popadnout dech, ale nešlo to. Spolu se srdcem mi probodl i plíce. Dobrá trefa to byla. Bylo vidět, že v tom má praxi.



Seznamuj se s novými lidmi opatrně, aby to s tebou špatně nedopadlo, zvlášť když to jsou psychopatičtí maniaci, kterým partner zahýbá.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 aly aly | 26. září 2013 v 17:37 | Reagovat

Povídka je dobrá, ale nějak mi nesedí to s rodinným rozpočtem. :D Horrorové povídky mám ráda a ty ses mi trefila do žánru. Totiž v povídkách mám ráda, když je ten tajemný vrah člověk, než nějaká nadpřirozená bytost, filmy jsou něco jinho. :D
Jo a k anketě, nej knížka je od Anthonyho Horowitze - síla pětice, sice to má divnej název ale stojí za to přečíst. :D

2 Terka Terka | E-mail | Web | 26. září 2013 v 19:20 | Reagovat

[1]: To s tím rodinným rozpočtem jsem tam vlastně jen tak plácla, aby to vyznělo tak, že si ten otec přál, ať jejich obchod prosperuje a taky vlastně i chtěl, ať díky ní přiláká víc lidí, když uvidí, že jak to jejich vlastní dceři chutná :) jsem ráda, že se ti povídka líbila a že jsem se ti strefila do žánru :)

Knihu jsem nečetla a asi ještě dlouho nepřečtu, protože teď je na řadě povinná četba, která mi dává docela zabrat.. možná jindy se na ni podívám :)

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 26. září 2013 v 19:45 | Reagovat

Wow! Máš pravdu jako horor mi to nepřijde, ale to mě žádný horor. Mě asi chybí nějaké buňky strachu. Ale ještě jednou wow! Je to prostě... no...wow :D

4 Katie Katie | Web | 27. září 2013 v 11:05 | Reagovat

No dlouhá a pěkná povídka. =) Možná bych akorát skončila větou Spolu se srdcem mi probodl i plíce. Ty dvě potom mi tam nesedí. ;-) Jinak ale fakt pěkné.

5 Terka Terka | E-mail | Web | 27. září 2013 v 18:41 | Reagovat

[3]: Zkus si přečíst Jámu a kyvadlo od Edgara Alana Poea nebo něco od Stephena Kinga a pak když tak napiš, jestli ses u některého bála :) pokud ano, tak někde dělám chybu já, pokud ne, tak asi nejsi strašpytel :) A děkuji za pochvalu :)

[4]: Děkuji :) to je pravda, pro příště se polepším, teď už to měnit nebudu, ale pro příště beru na vědomí :)

6 ღ ღ ღSáraღ ღ ღ ღ ღ ღSáraღ ღ ღ | E-mail | Web | 27. září 2013 v 19:07 | Reagovat

Hůůů hustá povídka! V hlavě se mi mihla slova romantika, fuj (když blila :D) a pak  ten konec. Uh.
Ale nakonec pěkný citát.

7 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 27. září 2013 v 22:03 | Reagovat

[5]: Od Poea jsem četla akorát povídky. Černý kocour a ty ostatní, teď si nevybavím názvy a nebála sem se. Jámu a kyvadlo si chci přečíst asi od sedmé třídy, ale prostě sem se nedostala k tomu, abych si to pučila. Od Kinga jsem četla zelenou míli, což bych řekla není ani horor. A nebála sem se, akorát mi bylo blbě, když tam psala o zlomeným vazu psa a rozmačkané myši.

Strašpytel podle mě jsem. Ale na druhou stranu jsem se naposled bála při hororu Žena v černém (filmu). Nevím no. Špatně podle mě nic neděláš, jen bych to asi potřebovala vidět, abych se bála.

Neáš vůbec zač :)

8 Clara Black Clara Black | Web | 28. září 2013 v 20:08 | Reagovat

Ahoj,
Ráda bych ti oznámila, že jsi byla přijata do klubu Duše pisálka :)

9 Terka Terka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 15:06 | Reagovat

[6]: Jáma a kyvadlo je soubor povídek v níž je právě nejznámější Černý kocour :)

To mě taky napadlo, protože někdo se bojí při filmovém zpracování horroru a někdo i při tom psaném, což se někdy bojím, ale zejména je to když čtu thriller v podvečere - kdy se setmívá - a dojde na nějakou horrorovou scénu..

10 Bev Bev | E-mail | Web | 3. října 2013 v 14:20 | Reagovat

Líbilo se mi to. Je to moc pěkně napsané a do Johna bych to nikdy neřekla, takže jsem byla i překvapená závěrem. :-)
Oblíbených knih mám mnoho. Nejraději mám knihy Stephena Kinga a to Tommyknockery, Pytel kostí a Řbitov zviřátek.

11 Terka Terka | E-mail | Web | 5. října 2013 v 20:29 | Reagovat

[7]: Ten můj komentář číslo devět měl být reakcí na ten tvůj :) jaksi jsem to popletla.. :-?

12 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 6. října 2013 v 19:34 | Reagovat

[9]: Teď už to vím. Protože mi to půjčila češtinářka z úplně jiné střední než do které chodím. Ale já sem četla ještě předtím takovou dvojjazyčnou knížku, kde bylo těch povídek asi deset myslím.

Tak v tom máš pravdu. To je asi jediný čas, kdy se na hororu něčeho bojím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.