Bára v nesnázích | 14. kapitola (1/4)

28. srpna 2013 v 13:04 | Terka M. |  Bára v nesnázích
  • Třeba jsem už doma, ale pro jistotu. Co kdybych náhodou ještě doma nebyla? Další kapitolu už pokud dobře počítám zveřejním již normálně, ale nevím jak to bude poslední prázdninový týden s aktivitou. Koneckonců příprava na čtvrtý ročník a kdo ví co ještě. Pokusím se něco napsat :) snad se bude díl líbit. Tentokrát tak trochu v Bářiném od kterého se to snad odvine rychle ke konci celé Báry :)

---


"Nicku..?" zašeptala opatrně Bára k postavě sedící u okna, když spatřila jak se ona osoba přímo rozplývá nad poletujícími sněhovými vločkami.
"Ano zlato? Děje se něco?" ozval se pak Nick když už se Bára začínala pomalu bát s kým že to mluví. Následně potom si uvědomila, že není zima, je přece léto.
"Ne, nic.. v pohodě, jen,.." prudce zakašlala a pokračovala. "Mám hrozný strach." Přiznala Bára a utřela si nos. Nick okamžitě vstal a sedl si na kraj Bářiny postele, pak ji opět objal jako už tolikrát a ona se začala zklidňovat.
"Už je ti lépe?" zeptal se Nick a odtáhl se od ní.
"Už jo," přikývla Bára a opět si lehla a přikryla se bílou nemocniční přikrývkou s vyšitým názvem nemocnice.
"Tak si ještě odpočiň." Dal jí pusu do vlasů jako to dělával její otec a pak ji ještě trochu zachumlal pod peřinu.
Na pár minut usnula a pak zaslechla hlasy. Slyšela, jak se Nick baví s doktorkou o jejím stavu a nemohla uvěřit vlastním uším, proto ještě stále poslouchala se zavřenýma očima, aby se dozvěděla víc.
"To nevím, mohu to zkusit," řekla doktorka na Nickovu otázku, zda by Báře mohla dát nějaké sedativa, protože má velké bolesti v oblasti břicha. "Ale nejdříve ji zkontroluji." Upozornila ho.
"Ona se na kontrolu opravdu moc necítí, potřebuje tu bolest utišit hned, potřebuje spát," zarazil ji a ona nakonec kývla, přestože by měla Báru nejdřív zkontrolovat "podívejte se, vždyť i teď předstírá spánek." Poukázal na Báru, která hýbala víčky.
"Nepotřebuji," spustila Bára, "už jsem spala dost.. nevím, co si tu Nick vymýšlí, ale nepotřebuji spát a je mi skvěle! Mohla bych i skákat na posteli." Řekla, ale ani jeden z nich se netvářil tak, že by jí věřil.
"Máte pravdu pane Livingu," přikývla doktorka. "Vážně nevypadá nejlépe, jak že Vám to řekla? 'Nicku?' Dám jí ty sedativa hned." Pronesla vážně.
"Ne, nic mi není!" křičela Bára, ačkoli si uvědomovala, že křičí i z hysterie. Řekla mu pane Livingu, pomyslela si vyděšeně. Tohle není Nick. Ale vypadal tak. Bára už nic nechápala, pak se zamyslela a něco si uvědomila. Nick mi vzhledem připomíná tátu a někdy i rozumově, usmála se sama pro sebe, přestože jí do smíchu moc nebylo. "Nicku, pomoz mi!" šílela dále a doktorka si už připravovala injekční stříkačku.
Nick není můj otec a není tomu ani naopak, uvědomila si, že v mysli plácá hlouposti. Ona si Nicka nikdy nepředstavovala jako svého otce. Její otec byl úplně odlišný. "Tati," pronesla už trochu méně rozrušeněji než před chvilkou a podívala se na rozmazanou tvář svého otce, nepoznávala ho, nedokázala sestavit jeho obličej, přesto však věděla, že je to její otec. "Nedělej to! Vyvolení jsou zlí!" křikla na něj jméno sekty a on vykulil oči.
"Počkejte," zadržel doktorku těsně před tím než jeho dceři píchla sedativum a ona jehlu oddálila. "Můžete počkat na chodbě?" zeptal se a doktorka nepochopeně kývla. "Co jsi to říkala?" zeptal se, když se za doktorkou zavřely dveře.
"Že Vyvolení jsou zlí, zabijí tě.. nechci, ať zemřeš." Vysvětlila, co tím myslela, ale otec stále nechápal.
"Jak o nich víš?" zeptal se otec naléhavě. Dělalo mu to starosti, to si byla celkem jistá, ale nemohla dělat nic jiného. Chtěla mu všechno o Vyvolených říct, věděla, že je v nemocnici a že stejně spí, takže pokud něco řekne nahlas, uslyší to buď její blízcí nebo doktoři a byla si na osmdesát čtyři procent jistá, že by to lékaři jejím dvěma přátelům řekli.
"Je mi osmnáct a jsem na střední škole, kde unášejí a vraždí studentky jen aby získali mě.. prosím tě, řekni mi, že o tom víš už z vrchu." Ukázala ke stropu, ale vlastně myslela k nebi. "Neříká se mi to moc dobře, ale máš být mrtvý, tati." Zdůraznila, aby ho upozornila na situaci a tak nějak doufala, že řekne, že se jí to jenom zdá, že jenom spí, ale nestalo se tak. Dlouhou dobu na ni jen nečinně zíral s nechápavým pohledem.
Pak se mu zableskl v očích náznak strachu. "Coo?" protáhl otázku a Bára si povzdechla. Začala vysvětlovat odznova.

XXX
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.