Bára v nesnázích | 12. kapitola (2/3)

24. července 2013 v 11:06 | Terka M. |  Bára v nesnázích
  • Tak jsem tu zase s dalším dílem :) Rozřízla jsem jednu část na dvě poloviny tak se moc nedivte, že je to tak useknuté.

---


Bára stále jako by ležíc v doktorově objetí, nedokážící vymyslet co má dělat, ale musela si přiznat, že se jí celkem ulevilo a že se jí už nechce tolik plakat jako před chvilkou. Byla si skoro jistá, že na ní má ten lékař uklidňující účinek, ale nebyla si jistá proč to dělá.. záhy si uvědomila, že přemýšlí hloupě a měla chuť si nafackovat. Určitě má jen nějakou zvláštní kvalifikaci, pomyslela si.
Objetí najednou zesílilo. "Nebojte se, já vím jaké to je," uklidnil ji znova po chvilce mlčení doktor a poplácal ji po zádech jako by byla malé dítě. "Budete v pořádku." Zašeptal uklidňujícím tónem do Bářiného ucha.
"Já.." chtěla něco říct, ale přes zesílené objetí se nemohla pořádně ani nadechnout, natož něco říct. "Pusťte!" chtěla vykřiknout, ale místo toho jen sotva slyšitelně zachraptěla nějaké slovo. Doktor ji proto okamžitě pustil.
"Omlouvám se," začal se okamžitě omlouvat. Bára poznala, že má stejně narušenou psychiku jako ona a přitom musel potrat jako lékař vidět už několikrát v životě. "Neuvědomil jsem si, že Vás dusím, slečno," znova se omlouval, zatímco Bára chytala dech.
"V pohodě," řekla pak, až dočerpala kyslík. "Chtěla jsem jen říct, že mi to přijde divné," přiznala se Bára k situaci, kdy ji lékař objímal tak přátelsky a tak láskyplně, jako kdyby ji už odněkud znal.
"Co přesně..?" zarazil se doktor a vyčkával na Bářinu odpověď.
"To objetí," řekla Bára tichým a nesmělým tónem.
"Je to můj způsob jak učinit, aby na lidi, co potratí dítě nebo jsou toho svědky třeba v rodině, nebyl vyvíjen psychický tlak tak jako to poznamenalo mě, když moje žena poprvé potratila," lehce a těžce, zpod zachmuřeného obličeje, se usmál. Na první pohled jí připadal jako ten mrzutý stařík, který by jí klidně podrazil nohu o svou hůl, ale na ten druhý to byl milý, slušný a galantní pán.
"Jak se to stalo?" vyzvídala Bára, věděla, že ho v této situaci nesmí litovat, nesmí v něm probudit slzy. Dokázala si představit jak se lékař stále cítí ještě teď, po nejspíš několika letech.
"Když jsme byli mladí, byli jsme zároveň i hloupí a zamilovaní," pousmál se nad slůvkem zamilovaní, "když nám bylo šestnáct, začali jsme spolu i přes nesouhlas našich rodičů chodit. Bylo to vzrušující a úžasně napínavé dobrodružství, něco jako Romeo a Julie," s úsměvem na tváři hýbal hlavou ze strany na stranu, přemýšlel a uvažoval jak ta léta byla krásná a jak strašně rychle utekla a stal se z nich pouze denní stereotyp, "za nějakou dobu otěhotněla, rodiče se to dozvěděli a oba nás vyhnali a vydědili. Řekli jsme si, že už nemůžeme nic ztratit, tak jsme se za nějakou dobu vzali," pokrčil lacině rameny, "a pak Sandra potratila nebo, abych to uvedl na pravou míru, dítě - zdravá holčička -, zemřela v její děloze v šestém měsíci těhotenství.." povzdechl si a bylo vidět jak ho to strašně tehdy vzalo, "s manželkou jsme se s toho nikdy nevzpamatovali a zkoušeli jsme to dál, ale nikdy se to nepovedlo a tak jsme nakonec, i přes manželčin protest, adoptovali. Následujícího měsíce nám dovezli tříměsíčního chlapečka s čerstvou zásobou mateřského mléka, přesnídávek, dětských kašiček a samozřejmě plínek. Samuel se dnes může těšit krásnému věku 13ti let." Usmál se konečně a Bára se malinko zachmuřila. Něco na jeho příběhu jí připadalo zvláštní, povědomé, jako by již dříve slyšela ty jména. A měla pravdu. Tehdy v domě, kde žila s otcem opět poslouchala jak si s matkou pročítají pečlivě napsaný dopis, ale pár věcí jí na tom nesedělo a ona nechtěla dělat ukvapené závěry.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.