Gravitace funguje.

3. června 2013 v 17:23 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Když jsem spatřila nové téma týdne, docela mě to i potěšilo. Narozdíl od minulého týdne, kdy jsem ještě k tomu neměla čas. Napsala jsem pár kapitol Roků klamu a myslím si, že i docela dost stránek :) ale na minulé a předminulé mě toho skutečně moc nenapadalo, na toto jsem dostala hned několik nápadů a snad nebudu mít moc velkou makačku po praxi ve škole - teď, když budou ty písemky - abych je tedy mohla realizovat. Nejraději bych napsala povídku a zároveň i nějaké zamyšlení. Ovšem ale dneska začnu povídkou. Víte, že mi přišlo že mám nějakou synchronizovanou paměť s administrátorem blogu? Nebo bylo toto téma tak moc průhledné, že jsem ho dost snadno odhadla? Nevadí. Neřešte. Teď tedy ta povídka, v ich formě.
  • Já vím, stupidní název, ale nenapadl mě nějaký originální. Na druhou stranu je výstižný. Snad se bude povídka líbit, pěkné počtení :)

---


Pršelo.
Za poslední tři dny se nedělo nic jiného než pršelo.
Seděla jsem u okna v našem malém domku a pozorovala padající kapky, které se nepředstavitelnou rychlostí snášely k zemi. Ta gravitace opravdu funguje. Pomyslela jsem si a jemně se usmála, navzdory svému stesku po slunci, které jsem již několik dní ani okem nezahlédla.
Za oknem jsem zahlédla stín dopadající na úzký betonový chodník. Polekalo mě to, ale jen trochu. Opět jsem se zahleděla na padající kapky deště. Opravdu jsem milovala déšť, ale tohle už trvalo trochu přespříliš.
Na okno, u kterého jsem seděla během jedné vteřiny, zaťukaly tři prsty. Nadskočila jsem leknutím, ale záhy jsem se uklidnila a otevřela jsem okno.
"Tati, vyděsils mě." Upozornila jsem otce. "Co chceš?" zeptala jsem se naléhavě, chtěla jsem pomoct. Už mě otravovalo jen tak sedět na zadku a nic nedělat.
"Pojď se mnou, Bree." Pronesl krátce, ale sklesle. Já přibouchla okno, ať nemám v pokoji zimu a vyšla předním vchodem ven. Přehodila jsem si přes hlavu kapuci a vyrazila směrem, kde mizely otcovy záda. Co se to..? Zamyslela jsem se, ale když se otec zastavil s pohledem upřeným směrem k rozbouřenému potoku, můj tok myšlenek se zastavil a já se rozeběhla k potoku a zahlédla jak se vířící voda pomalu vylévá z břehů. "Budou nás muset evakuovat. Vím, je to malý potok, ale vodě neporučíš.. pokud tedy nepřestane během deseti minut pršet, evakuují nás. Déle už prý riskovat nemohou. Nedají si říct, nechtějí ponechat nic náhodě."
"Počkej." Zastavila jsem jeho proslov a promyslela jsem, co chci vlastně říct. "Tati, tenhle potok je ta nejmenší hrozba na celých těchto povodních. Proč se raději nestarají o větší toky?" Zajímala jsem se. Vážně. Proč..? Možná je to hloupé uvažování. Možná bych tak uvažovala i kdybych bydlela u větší řeky. Možná je to tím, že nechci opouštět domov, protože nevím kdy se sem budu moci vrátit.
"Já skutečně nevím," pokrčil otec rameny. "Běž to, prosím, ohlásit matce. Ať se připraví a ty se teple obleč a vezmi si, co je pro tebe nejvíc důležité." Ale co? Zeptala jsem se v duchu sama sebe a přemýšlela, co si vezmu zatímco jsem pospíchala směrem ke vstupním dveřím, které jsem celkem snadno otevřela a o rohožku si otřela mokré boty.
"Mami?" zavolala jsem na matku, zula si boty a utíkala do kuchyně, kde mamka vařila teplou polévku a v klidu - jako by nepršelo - si u ní zpívala se sotva viditelnými sluchátky na uších. Sundala jsem jí jedno sluchátko z ucha a ona se otočila obličejem ke mě. Sundala si i to druhé a MP3 překrávač odložila dozadu na stůl.
"Co se děje, zlato? Máš hlad?" zeptala se hodně starostlivě.
"Během deseti minut nás evakuují, táta říkal, že ti to mám říct. Máš si vzít to nejdůležitější." Zdůraznila jsem, protože matka by byla schopná vzít i moje rovnátko, aby měla památku na moje zuby, které jsem musela chtě nechtě narovnat.
"Dobrá." Popadla fotoalbum položené na skříni a vydala se ke dveřím. "Troška vody, ti s tím ale nadělají, co?" usmála se na mě mamka a přezouvala si boty. Jo, nadělají s tím hodně. Chystala jsem se jí odpovědět, ale nechala jsem to být. Jen aby se otcovi nic nestalo. Je nejváženější politik naší vesnice - starosta. Kdyby to byl kterýkoli jiný člověk, nechali by ho dojít do bezpečí po svém stejně jako ostatní, ale to ne.. otce ne.
Utíkala jsem do pokoje, popadla svůj notebook a začala ho spolu s dráty strkat rychlými pohyby do batohu. Pak jsem se rozhlédla po pokoji a spatřila fotku s mým přítelem, který zrovna teď cestoval kdoví kde a po kterém mi bylo šíleně smutno. Měla jsem jednu fotku ještě na ploše na počítači, ale přímo tato byla jedinečná. Tehdy jsme si spolu dali první pusu. Tu fotku jsem opatrně - ať se nerozbije - vložila do přední kapsy batohu. Přehodila jsem si ho přes rameno a odešla do předsíně, abych si obula boty.
Mamka už s deštníkem postávala venku a čekala na mě. "Deštník si nebereš?" zeptala se mě, ale já jen mávla rukou na znamení, že ne. "Jak chceš. Ty budeš nemocná. Já ne." Řekla lhostejným tónem a jsem vyšla ven. Ihned jsem si sedla na suchou lavičku, která byla pod střechou.
"Tak co?" zeptala se matka. Obrátila jsem se na ni s nepochopeným výrazem ve tváři. "Jak pokračuje tvůj vztah na dálku? Funguje?" ptala se škodolibě a jen čekala, až jí řeknu, že jsme se spolu rozešli. Myslím si, že to nehrozí.
"V pohodě." Usmála jsem se na ni zákeřně a doufala jsem, že to tak i vypadalo.


---

Branka u plotu se otevřela.
Nahnula jsem se blíže směrem k ní, abych viděla kdo to je. "Leane!" křikla jsem, položila batoh na lavičku a vyběhla jsem mu naproti. Tohle bylo pro mě naprosto neočekávatelné. Zavěsila jsem se mu kolem krku a políbila ho na líce jako to dělávají Francouzi, odkud pravděpodobně i přiletěl. Můj pozdrav mi ihned oplatil. Pak jsme se chvilku mlčky sami sobě dívali do očí, záhy se však naše rty začaly přibližovat a po chvilce jsem se nejdříve jemně, ale pak naléhavě a zuřivě, líbali.
"Bree,.." říkal mé jméno zatímco mě líbal. "Tolik se mi po tobě stýskalo."
"Mě taky, ale teď už pšt." Utišila jsem ho přiložením prstu na jeho hebké rty a opět jsme se začali líbat.
Odkudsi jsem zaslechla hlasy. "Bree!" odtrhli jsme se od sebe a oba se podívali do tváře mému otci, který tam stál. Ruce v bok, obličej červený jako rak a vydávajíc zvuk jako rozzuřený býk. "Je tu ten vrtulník. Jedem. Rozlučte se." Přikázal a já si nepatrně poťukala na čelo. To zase bude cesta. V mých představách se rázem objevilo mnoho vizí jak asi ta cesta vrtulníkem bude vypadat. Otcovo zapískání na píšťalku mě však probralo do reality.
Tak jo. Loučení bývá těžké. Zachmuřila jsem se a dala jsem Leanovi krátký polibek s nevyslyšeným přáním, že bych tu ráda zůstala. "Miluji Tě." Dodala jsem ještě a když jsem do vrtulníku nastupovala, poslala jsem Leanovi vzdušný polibek.
Ach jo. Snad ho uvidím brzy.


I malá voda může znamenat potopu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Katie Katie | Web | 5. června 2013 v 17:21 | Reagovat

Tak to bylo fakt nádherné a hlavně krásně napsané. =) Moc se mi to líbilo. ;-)

2 E E | Web | 6. června 2013 v 17:55 | Reagovat

Nemám slov. A ano, pravda: I malá voda může znamenat potopu. :)

3 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 7. června 2013 v 5:31 | Reagovat

Pekne; jedine, co mi trochu vadi su tie podivne "cizacke" mena postav, ale to je malickost.

4 Katie Katie | Web | 7. června 2013 v 14:47 | Reagovat

mě cestovní horečky nabízela kamarádka ale pak jsem si to rozmyslela tak ze od ní mam po setmení a své povolání snů a mazličky :-)
Určitě tě pustí, když mu řeknes.=)

5 Katie Katie | Web | 10. června 2013 v 14:06 | Reagovat

Tak to já jsem ráda, ze mám za 4 z matiky ze čtvrtletky, jinak by to byl problém. Nesnáším matiku a vůbec mi nejde. Poviné četby mám těď také dost a proto čtu knihu Koupili jsme ZOO a můj beh? Přestává mě bavit. Dokázalaj sem to celý týden až na neděli a nějak mě to vyčerpává. =)

6 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 14. června 2013 v 21:59 | Reagovat

Nerada tě zklamu, ale myslím, že bylo dost průhledné.

Bree? Nečetla jsi v poslední době náhodu třetí díl Twilight? Nebo Dlouhý krátký život Bree Trannerové?

Abych se vyjádřila k povídce. Byla výborná! Čekala jsem, že dáš na konec nějakou katastrofu, jako že vrtulník spad do potoka nebo něco. Ale ty si to nechala tak nějak ukončené, neukončení. Předpokládám, že pokračování nebude co?

7 Terka Terka | E-mail | Web | 15. června 2013 v 23:16 | Reagovat

[6]: Právě že momentálně nečetla, Twilight jsem četla chvilku po Vánocích a tu druhou knihu ne,.. ale snažila jsem se vymyslet nějaké jméno, které v mých povídkách třeba ještě nezaznělo, abych se po sobě neopakovala :)

Nechtěla jsem působit moc negativně, přece jen když byly minulý týden ty povodně tak to by bylo těch negativních věcí moc. Pokračování jsem neplánovala, ale teď mě tak MOŽNÁ napadlo, že bych napsala volné pokračování povídky :)

[5]: Taky matiku nesnáším. Já bych chtěla začít běhat až budu na Slovensku, tam v té vesnici kam jezdíme mi to přijde ideální, ale mám z toho i strach, protože běhám jako blb, slušně řečeno..

8 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 18. června 2013 v 16:31 | Reagovat

[7]: Aha. Jen je zvláštní, že tě napadlo tohle. Není zrovna obvyklé.

Vážně? To je opravdu skvělé!

9 Terka Terka | E-mail | Web | 18. června 2013 v 20:22 | Reagovat

[8]: A taky jsem si vlastně i vzpomněla na Zoufalé manželky, když jsem hrála na mamčiném - teď už vlastně na mém - mobilu hru Zoufalé manželky, což jsem dohrála prakticky za chvilku. Nejlepší na tom mobilu je, že vydrží klidně i přes týden.

Teď ještě to nějak uskutečnit. Ne že bych neměla čas, to ne. Mám času na rozdávání. Známky nám uzavírali ve čtvrtek, včera jedna a půl hodina bowlingu, zítra a v pátek individuální procházka, čtvrtek kino. Jak říkám, času mám fůru, jen se do toho volného pokračování musím nějak dostat :)

10 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 28. června 2013 v 20:20 | Reagovat

[9]: Já ani nevím, že nějaká hra Zoufalé manželky existuje.

To moc dobře znám. Času spoustu, ale udělat něco co by člověk měl, to ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.