Technika proudu myšlení.

7. května 2013 v 22:15 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Technika proudu myšlení. Tohle mě napadlo při pohledu na nové téma týdne a taky se mi líbí desetkrát více než to předchozí téma, ale zase na druhou stranu jsem se alespoň pěkně vypsala. Do článku napíšu o čem ta technika vlastně je, kde a v čem se používala a pak si dovolím krátkou ukázku i když nevím jestli se přesně trefím, ale ať si alespoň před spaním přečtete nějakou povídku. Spíše napíšu pouze klasickou povídku, na učení něčeho nového je moc velká tma a stejně bych to nejspíš zapomněla, takže.. až někdy příště :)

---


Kde jsem o technice slyšela..?

O technice proudu myšlení jsem slyšela na hodině literatury, zejména v tvorbě Francouze Marcela Prousta a Jamese Joyce, který mimo jiné zcela popřel příběh. Marcel Proust tuto techniku kombinoval s experimentální prózou. Experimentální próza a tím pádem i technika proudu myšlení vznikla pravděpodobně (jestli dobře chápu učebnici) statí amerického psychologa Williama Jamese s názvem Proud myšlení.


O čem to vlastně je..?

Shrnu to, jak nám to vlastně vysvětlila češtinářka.
Teda, moc jsem to nepochopila ale zkusím to..
Jde vlastně o to, že autor napsal příběh či povídku, která se odehrává v rozhraní 24 hodin o něčem. O nějakém problému, vynálezu,.. v případě většiny autorů to byla Teorie relativity od Alberta Einsteina.

Autoři se vlastně v celkově experimentální próze odklonili od příběhu a lineárního času a přiklonili se k vnitřnímu času tak, jak ho vnímá hrdina v proudu svého vědomí. To se skokově pohybuje mezi vzpomínkami a přítomností, předjímá budoucnost a zároveň proniká do vrstvy nevědomí a vytahuje z něj bizarnější obrazy. Shrnuto z učebnice.

Technika se využívala v období mezi dvěmi světovými válkami, tudíž mezi lety 1918-1938.
Když se nad tím tak zamyslím, tak tuto techniku tak nějak využívá i mnoho současných autorů, i když s většími odlišnostmi.

---


Věděla jsem to. Když jsem byla malá holka, matce diagnostikovali rakovinu prsu v pokročilém stádiu. Byla to jen otázka času a já si matku chtěla ještě chvíli užít, ale čas plynul stále rychleji. Roky ubíhaly a matce stále víc ubývalo sil. Chtěla jsem toho s ní ještě tolik zažít. Chtěla jsem s ní ještě zajet do tolika zemí. Chtěla jsem toho poněkud moc..
Matka zaskuhrala. "Mami!" přiskočila jsem k ní okamžitě a natřásla jsem jí znovu polštář, aby se jí lépe leželo. V poslední době jí mimo jiné trápily i záda a doktor mě neuklidnil.
Když jsem před pár hodinami byla s matkou u lékaře opatrně mi řekl, že to bude s mojí maminkou čím dál tím horší, ale že by jí od toho utrpení dokázal pomoct. Ptala jsem se jak. "Kdyby teoreticky Vaše matka chtěla, mohl jí zbavit života dřív a ani by ji to moc nebolelo." Řekl to jak nejcitlivěji mohl, ale já jsem stále vůči tomu cítila veškerý odpor. Nechtěla jsem, ať mě opustí tak brzy ale na druhou stranu jsem ani nechtěla, ať trpí. Rozhodnutí jsem však chtěla nechat na ní.
"Mami..?" ptala jsem se po otevření dveří jejího nemocničního pokoje, kde ležela od doby, co se to takto zhoršilo. Matka mě, i s doktorem, pozvala dál. "Doktor měl nápad jak ti ulehčit od bolesti, ale chtěla jsem to nechat na tobě," pokynula jsem rukou doktorovi a ten spustil svůj proslov o tom, jak by jí zbavil života matka všemu dopodrobna naslouchala.
"A moj.. moje dcera, souhlasí..?" Vykašlala ze sebe několik na pohled jednoduchých slov.
"Nechce, ať se trápíte." Odpověděl za mě doktor.
"Především je to ale tvoje rozhodnutí, mami." Usmála jsem se na ni zpod uslzeného obličeje a stiskla jsem jí pevně ruku na znamení, že budu navždy stát při ní ať se děje co se děje.
"Děkuji." Pronesla matka co nejčistěji až jsem si myslela, že se vrací do normálu. Následně na to se ale rozkašlala a já zalitovala, že jsem to tak zakřikla. "Beru to." Řekla hrdě doktorovi do očí, aniž se v jejích očích objevila jediná slza za to, že tu nezůstane. Ona s tím byla smířená od samého začátku, ale já ne..
Chtěla jsem jí říct, že to nemusí udělat ale nemohla jsem.. bylo to její rozhodnutí, její život. Já jsem jí do něj neměla právo mluvit. Přesto jsem ji milovala a respektovala ji a vždycky budu.
Znovu jsem jí stiskla ruku a propletla jsem její chřadnoucí prsty s mými, naopak plnými života. Mladými prsty, bez jediného škrábance, jediné vrásky,.. "Mami." Pronesla jsem uplakaným hlasem a druhou rukou jsem si utřela slzy.
"Rino." Pronesla matka mé jméno tak křehce jak jen mohla.
Pak se uvelebila v posteli na natřepaném polštáři a čekala příchod doktora, který tohle všechno měl ukončit. Někde se loudá, pronesla matka potichu, aniž tušila, že jsem ji slyšela.
Pak se prudce otevřely dveře a dovnitř vešel lékař a zdravotní sestřička. Lékař mě v ruce injekční stříkačku a jen při pohledu na ni se mi chtělo zvracet nebo minimálně utéct někam daleko. "Jen Vás to píchne," oznámil doktor matce. "Za chvilku nic neucítíte." Matka se dál přihlouple usmívala jako by čekala na obrovský zlatý poklad.
"Držte ji za ruku, ať neuhne." Přikázal mi lékař a já poslechla. Pokud jediné, co můžu pro matku před smrtí udělat, je držet ji za ruku, tak to bylo snadné. Jehla se dotkla matčiny kůže tak, jako ta když jsem si šla vytetovat krásný citát v angličtině na lýtko.
"Nashledanou, dcero." Pronesla. Nepatrně se jí nadzvedlo tělo a pak zavřela oči. Barva jejího obličeje začínala pomalu mizet a ona začala blednout. Padla jsem jí k rukám a rozbrečela jsem se.


---


Já vím, trochu pesimistická povídka.
Doufám, že se i tak líbila :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 magicforever magicforever | Web | 7. května 2013 v 22:31 | Reagovat

Je to zaujímavá technika. Ešte som o nej nepočula...Poviedka mi ale nepríde veľmi reálistická. Zdá sa mi, že je to trochu umelé. Proste necítim tie správne pocity, ktoré by k tomu mali patriť. Nič v zlom...

2 Laň Laň | Web | 7. května 2013 v 23:04 | Reagovat

[1]: Mám ten samý pocit. Trochu příliš rychlý děj (nevěřím, že by to šlo vyřídit tak snadno a rychle, přece jen, byrokracie dnešního světa...) a zvláštní pocity, které bych já neměla. Ale, je to znovu jen názor.

3 Katie Katie | Web | 10. května 2013 v 22:25 | Reagovat

Je mi líto ale technika mě nebere a i když si to napsala pěkně, ještě před polovinou se ve čtení ztrácím. =)

4 Manon♥ Manon♥ | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:05 | Reagovat

Díky za názor.Hned k těm tečkám a čárkám,já nevím,ale jsem nějak zvyklá nedělat mezery.Tak pokud ti to přičtení nějak vadilo,tak se velice omlouvám,ale je to zvyk.A také jsem si všimla,že takhle píše hodně blogerek,jako,že tam mají tu mezeru.Což mě dost překvapuje. Hm. :-|
Ale to je jedno.
Ještě k tvému komentáři,než se pustím do komentování tvého článku. :-)

Já hodinky nosím neustále. :-D
Spoléhám se i na telefon.Neustále kontroluji čas,takže si jako otrokem času,tak trochu připadám.

Držím palce,aby ses na VŠ dostala,aby si udělala maturitu.Na stáž ... páni. :)

- Tak,teď k článku. :)
Ta povídka.Velice zajímavá.Ale trochu ... Takové zvláštní.Ale je to smutná povídka.Nedokázala bych se dívat na to,jak žena,která mě přivedla na svět a starala se o mě,před mýma očima umírá,odchází.S tou injekcí bych nejspíš nesouhlasila,ale zase bych nechtěla,aby se trápila ... Je to složité.

5 Manon♥ Manon♥ | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:06 | Reagovat

Opět,achjo,můj komentář byl vyhodnocen jako spam.Povol prosím. :)

6 Terka Terka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:41 | Reagovat

[4]: Taky bych se asi nezvládla dívat jak moje matka umírá nebo za ni rozhodovat zda si nechat píchnout injekci nebo trpět - nechala bych to na ní. Její život, její rozhodnutí. Nesnesla bych pohled na sebe do zrcadla, kdybych to celé měla rozhodnout já a taky bych s tím celým nesouhlasila. Jak říkám, rozhodnutí bych ponechala na ní.

Taková stáž v zahraničí by mě docela i lákala, ale otázkou jsou i finanční prostředky..

Já jsem se třeba ty mezery za čárkami a tečkami naučila až po nástupu na střední, kdy jsem měla administrativu a ona je to vlastně určitá úprava toho textu :)

7 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:46 | Reagovat

Pěkné :)
Asi jsem natvrdlá, ale moc to nechápu. Tedy pochopila jsem to tak, že pro člověka může být 24 hodin jako věčnost a o tom celém dni se píše v jedné knížce. Ale mám pocit, že jsem to pochopila blbě.

8 Terka Terka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:49 | Reagovat

[1]: Jasně, v pohodě. Přiznávám, je to hodně uspěchané.. ona ta povídka vlastně ani nebyla k té technice jako spíše k tomu tématu týdne, čímž jsem vlastně nějak chtěla ukázat jak hlavní postavě hrozně utekl 'bezstarostný' život s matkou..

[2]: Jak jsem řekla, chtěla jsem ukázat jak vlastně hlavní postavě bylo když jí umírala matka po letech, kdy o té rakovině věděla, ale vlastně se s tím nechtěla ani nějak moc smířit.. ono to klidně mohlo trvat týden, ne jeden den, ale je to jednorázová povídka a pochybuji, že by někoho bavilo číst dvacetistránkovou 'esej'..

[3]: Ona ta povídka vlastně ani nebyla k té technice proudu myšlení jako spíše k tomu tématu týdne :)

9 Terka Terka | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:59 | Reagovat

[7]: Jako věčnost to ne.. v tom jednom dni nebo prostě v tom určitém časovém termínu (např. i týden) se vlastně prolíná minulost se současností formou vzpomínek a zážitků. Třeba se stane osobě něco podobného, hlavní postavě je třeba stejně jako když jí zemřeli rodiče nebo tak a vzpomene si na tu minulost.. tak to teda chápu já, ale nejsem si jistá jestli to chápu správně a právě proto jsem tam kousek doplnila z učebnice literatury.

Ale co se týče povídky. Ta je pouze k tématu týdne, nikoli k té technice, protože jsem si opravdu nebyla jistá zda to chápu správně a nechtěla jsem ze sebe udělat moc velkého blbečka.. :-?

10 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 11. května 2013 v 19:52 | Reagovat

[9]: Stejně to moc nechápu, ale to nevadí :)
To nemění nic na tom, že je pěkná :)

11 Terka Terka | E-mail | Web | 20. května 2013 v 17:21 | Reagovat

[10]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.