Indiánské srdce.

27. dubna 2013 v 21:14 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Napůl romantická povídka a napůl thriller. Napsána je v ich formě a mám ji v hlavě asi už od středy, ale ještě jsem tak nějak neměla čas ji sem dát.. snad se bude líbit :) pěkné počtení!

---

Rok 1007, n. l., Jižní Amerika


Když jsem byla malá holka, moje matka mě už předem označila za tu, co všechny zachrání a obětuje se za ně vyjmutím vlastního srdce. Má matka byla vědma, ale byla také ohromně nelítostná a bez jakýchkoliv starostí. Vůbec jí nemrzelo, že milovaná dcera - já - zemře. Někdy jsem měla pocit, že jsem na tomto světě naprosto sama a nikdo mě nemá rád. Častokrát jsem si pokládala otázku, proč to jsem zrovna já? Proč zrovna já mám tak nelítostnou matkou bez špetky lidskosti?.. na to jsem ale vskutku žádnou odpověď nedostala.
Seděla jsem na studeném kameni, přes který jsem si před dávnými časy přetáhla kůži, kterou těsně před svou smrtí stáhl můj otec z nějakého zvířete. Ani mi bohužel nestačil říct z kterého, ale mě to vcelku nevadilo. Stačilo mi, že je od mého otce.
Listí odněkud z křoví najednou zašustilo.
Začala jsem se bát, že je to třeba nějaký vlk, protože už nespočetně mnohokrát mi moje matka opakovala, ať do tohoto lesa nechodím. Že je to tu nebezpečné. Že bych se klidně mohla setkat s nějakým člověkem z odlišného kmene a tím by pro mě skončil život daleko dříve než za dva týdny, ale nedala jsem si říct.. měla jsem to tu moc ráda. "Halo.. haló..?" zeptala jsem se hlasem plným strachu co by to tak mohlo být a snažně jsem se modlila, aby to nebyl ten vlk.
Nikdo se neozval.
Po chvilce - kdy jsem posedávala v tichu na svém opuštěném paloučku, na kožešině ze zvířete položené na obrovském kameni -, se zatřásl jediný strom bez jakéhokoliv přičinění přírody. Znovu jsem se opatrně zeptala, kdo že tam je a opět žádná odezva.
Najednou z lesa vystoupil mladík, asi něco málo v mém věku, a já se polekala. Matka mě varovala, ať si dávám pozor na jiné kmeny a já její varování nikdy nebrala vážně, protože s emi nic podobného nestalo. Až dnes poprvé jsem potkala někoho, s kým se každý den nesrážím při snídani.
Kluk šel sebevědomým krokem a jako by při opatrném našlapování pomalu nadskakoval. Neměla jsem tušení jestli je to takový zvyk jejich kmene nebo jen chce relaxovat, ale čišela z něj energie, velkorysost a schopnost nedokázat ublížit jiným lidem ať už jsou v jiném kmeni.
Když přistoupil ke mě, odhrnul si z obličeje své dlouhé vlasy sepnuté indiánskou čelenkou podobnou té mé, ale přece jen ne úplně. Čelenkou se značila příslušnost každého kmene, stačilo na ni jen překlesit či vyrýt znak toho určitěho kmene, ale tento kluk tam žádný znak neměl. "Ahoj," pozdravil kluk zatímco si nervózně přidržoval vlasy za uchem. "Jsem Truth Soul." Představil se svým indiánským jménem, což tak nějak mělo znamenat 'pravdivá duše'. Nejhezčí jméno jaké jsem kdy slyšela. Hezčí než to mé. Tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšela, bylo obzvláště vyjímečné.
"Ahoj." Prohodila jsem jen tak mimochodem bez sebemenšího náznaku jakékoliv nervozity či stresu, který by jen kazil dojem. Pak jsem se, po minutce mlčení, konečně odhodlala říct mu své jméno, které jsem tak moc nesnášela. "Já se jmenuji Old Curse." Což vlastně v překladu mělo znamenat 'stará kletba'. Nejsem zase tak stará, ale mám být hlavním zachráncem ve staré kletbě, kterou na nás před dávnými lety seslal Bůh. "Jo, jsem zachránkyně." Potvrdila jsem jeho otázku, která se mu už určitě jevila v mysli. Věděla jsem, že když se někdo takový narodí, může zachránit všechny kmeny od vzájemného soupeření už jen tím, že obětuje a věděla jsem, že to samozřejmě všichni ví, "a na to, co sem, to zase nemám nějak snadné." Posmutnila jsem.
"Ale to je úžasné!" vyjádřil Truth nadšení, pravdivé nadšení a já hned poznala, že ty jména jsou opravdu pravdivé. Stačí jen mít v kmeni vědmu a když je to zároveň vaše matka, je to ještě lepší. Poplácal mě díky svému nadšení po rameni. Začervenala jsem se studem.
"No.. mě to moc úžasné nepřijde, zvlášť když tě vlastní matka předem vyhodnotila. Někdy mi přidjde opravdu nelítostná a zlá." Probudila jsem v sobě emoce, které jsem se snažila před všemi, co znám, udržet pod pokličkou.
"Mě naopak jo." Trval si na svém stále Truth a pohladil mě mile po rameni. Díval se na mě takovým tím zamilovaným úsměvem, který jsem ve svém životě viděla jen jednou a k tomu patřil někomu jinému. Takto se otec usmívala na mou matkou ráno, předtím než večer zemřel.
"O co ti jde?" zeptala jsem se zvědavým tónem. Ta zvědavost mi z hlasu přímí čišela.
"O tebe." Řekl poněkud jednoduše a pohladil mě po ruce, která ležela na studeném kameni. Příjemně mě jeho dotyk zahřál a byla jsem si tak napůl jista, že to se mnou myslí upřímně narozdíl od všech ostatních co mě viděli pouze jako záchranu.
Políbil mě za ucho. Jeho rty také hřály.
"Můžu..?" zeptal se, ale než jsem se stačila zeptat co tím myslí, jeho rty se dotkly těch mých tak snadno, jako by k sobě patřily už odjakživa. Najednou minuty přestaly zběsile ubíhat a pro nás dva byl čas neviditelný. Pak se naše rty oddělily a já se konečně nadechla. Vím o tom, že jsem ho nikdy nepotkala, ale přesto mi připadal tak důvěrně známý, tak milý, tak.. stoicky klidný.
Už jsem to věděla. Miluji ho od první chvíle, kdy jsem ho spatřila vycházet z toho lesa. Díky němu jsem zapomněla na všechny své problémy, na své obětování, svou popravu,.. jednoduše na všechno jsem rázem zapomněla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Katie Katie | Web | 28. dubna 2013 v 17:20 | Reagovat

Krásné. Prostě to umíš. =)
Jo ten filmík je nový.

2 Mikolog Mikolog | Web | 29. dubna 2013 v 19:43 | Reagovat

Super :-)

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 17:23 | Reagovat

Začátek byl naprosto úžasný, ale ten konec... Přiznávám, že já jsem ta poslední, co má právo tě hodnotit, ale vážně mi ten konec přišel hrozně uspěchaný a předvídatelný, což u tebe není zvykem. Ale jinak byla povídka krásná. Jak tě napadlo, že budeš psát o tomhle?

4 Terka Terka | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 19:22 | Reagovat

[3]: Mě to napadlo ani nevím jak minulou středu, ale přiznávám, že takhle jsem to zrovna nechtěla napsat a opravdu jsem to hodně uspěchala.. chtěla jsem tam do toho nacpat ten horor (nebo raději thriller?) a ke konci vlastně ukázat jak ji obětovali, ale přišlo mi to až moc drastické - alespoň v mém obrazu před očima - a tak jsem z toho udělala takový laciný románek.. a jsem si naprosto vědoma toho, že jsem tam měla napsat nějaké ukončení. Třeba jenom něco jako epilog a v něm popsat tu její smrt, co se stalo po ní, apod.

5 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 20:08 | Reagovat

[4]: Podle mě by to tak drastický nebylo.
Ty máš talent psát skvělý horory a hrozně uspěchávat romantiku.
To vlastně můžeš napsat pořád. Třeba druhý díl?

6 Terka Terka | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 21:24 | Reagovat

[5]: Teď jsem zveřejnila ten druhý díl :) snad jsem to nepokazila, i když se opravdu přiznám, že to moc drastické není a myslím si, že i stála za to ta delší pomlka od tohoto dílu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.