Babiččin květ.

20. dubna 2013 v 20:17 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Dlouho jsem uvažovala co bych na toto téma napsala a vůbec nic mě nenapadalo a dokonce ani teď mě toho nic moc nenapadalo. Přesto jsem se něco pokusila sesmolit. Něco jako povídku v ich formě. Bude to romantika. Snad vás to bude bavit :)

---


Seděla jsem na babiččiné zahrádce vysoko v kopcích a dívala se do dálky. Babička měla zahrádku opravdu vysoko. Připadala jsem si jako Heidi jak žila se svým dědečkem daleko v horách. Nikde nikdo. Bylo to takové romantické údolí a já k babičce ráda chodila. Naneštěstí babička před třemi lety zemřela a tak jsem tu chodívala, abych užila klidu. Dneska to bylo naposledy, co jsem sem směla jít, protože přesně zítra se tento pozemek prodává. Kupuje si ho nějaký spisovatel, aby měl klid na psaní. Slyšela jsem, že je to docela slavný spisovatel, ale nezaslechla jsem jeho jméno. Vím jen, že když vejde do místnosti, ženy v místnosti tiše povzdychávají a musejí se ovívat, aby náhodou neupadly. Já ho nikdy nepoznala a abych řekla pravdu, ani po tom netoužím. Když čtu knihu, nezajímá mě jak ten člověk, co to napsal vypadá. Mnohem více mě zajímá děj. Někdy se zasním při pohledu na jméno mého oblíbeného autora pozlacené na obálce knihy. Jerry Immy. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, když vál jarní větřík. Toto je určitě pseudonym, protože o tom, že by se někdo jmenoval příjmením Immy jsem jaktěživ neslyšela.
Pak, o pár okamžiků později, jsem spatřila osobu stoupající směrem ke mě. Postavila jsem se proto a do laciné kabelky schovala knihu. "Leni!" zvolala osoba důvěrně známým hlasem. Moje milovaná máma mě sem přišla navštívit. Okamžitě jsem jí letěla do náručí a z očí se mi začaly řinout slzy. Všechno to na mě najednou dopadlo. Prodej mého oblíbeného pozemku. Náročná povinná četba. Zamilovaní kamarádi, kteří mě ignorují. Rozvod rodičů při kterém se s matkou vídám minimálně kvůli tomu, že se léčí v protialkoholní léčebně.
"Maminko, tak ráda tě zase vidím!" zvolala jsem na ni na oplátku a obě jsme se objímaly a líbaly na obě tváře tak, jako mě to mamka učila když jsem byla hodně malá. "Co pořád děláš?" zeptala jsem se, když jsme se řádně přivítaly.
"Co bys řekla?" rozesmála se matka, "od té doby, co jsme se s otcem rozešli, stále trpím čím dál víc a léčím se třikrát častěji, protože mě moje situace dovádí k šílenství.. nemáš pivo?" rozevřely se mi zorničky. "Dělám si srandu.. nemáš vodu?" oddychla jsem si.
"Jo, hned," otočila jsem se na podpatku a utíkala k chatce. Pak jsem se zastavila a otočila se. Nedonesu. Nemám klíče. Pomyslela jsem si při vzpomínce jak jsem se s otcem a s jeho snoubenkou pohádala kvůli prodeji pozemku. "Vlastně nedonesu," uvědomila jsem maminku a ztratila jsem řeč "otec s tou jeho ten pozemek zítra prodávají.. nedovolili mi vzít si klíče. Dalo mi už tak dost práce, abych je přemluvila, že se s tímto můžu alespoň rozloučit," rozpřáhla jsem ruce k přírodě a posmutněla jsem.
"Dělají si legraci? Vždyť ten pozemek má být tvůj!" vykřikla matka celá zlostí bez sebe. "Patřil mojí matce, nemají právo ho prodat!" matka už přímo bublala vzteky. "To si jako myslí, že když si na tři roky odskočím do léčebny - a stále nevyrovnaná s jejich vztahem a tím podvodem - a oni můžou mezitím prodat pozemek? Tak snadno to nepůjde.." mumlala si pro tentokrát. "Kdo to kupuje?" zeptala se mě ke konci svého monologu. Pokrčila jsem rameny. "Nevadí.. zařídím, aby to neprodali. Spolehni se." Pronesla, spíše než ke mě, k sobě. Nespolehnu se. Oni jsou už na sto procent rozhodnutí, že se toho 'skvělého prodeje' jak tomu říkají, prostě nevzdají.

---


"Ty sis ztěžovala mamince?" zeptal se otec s hrozivým výrazem v obličeji hned co jsem přišla večer domů. Matka to tady už zřejmě navštívila a určitě si nemohla nevšimnout spodního prádla, které den co den leželo na každém kroku a já se to snažila uklidit a domluvit jim, ale nedalo se jim nic říct. Opatrně jsem přikývla, stále se dívajícíc na hromady špinavého oblečení místo do jeho očí. "Uděláme dohodu?" optal se najednou otec. Podívala jsem se mu do očí v kterých se zračilo pochopení a to, že chce opravdu vyjednávat. Proto jsem kývla hlavou. "Ten barák pronajmeme a až ti za rok bude osmnáct, můžeš tam bydlet natrvalo.. do té doby pouze na dovolenou a nesmíš otravovat toho spisovatele, okey?" několikrát jsem pokývala radostně hlavou. Třeba si toho spisovatele oblíbím a naučí mě psát příběhy! Zaradovala jsem se při své myšlence. Napsat knihu povídek, román, knihu básní,.. cokoli z toho byl vždy můj sen. "Zítra mu to řeknu." Oznámil a já se s radostným pocitem vydala do svého pokoje v kterém, na rozdíl od ostatních místností, vládnul pořádek.

---


O týden později jsem se znovu vydala k babiččině chatce, kde prozpěvovali ptáčci, létali motýli a mladý spisovatel si něco psal na svém psacím stroji uloženém na venkovním stole pod střechou. Můj notebook byl poněkud praktičtější, ale zase psát na psacím stroji byla docela nostalgie a takhle se dotknout historie, to je sen snad každého spisovatele.
Vyšla jsem nahoru po schodech na verandu, tiše jsem pozdravila spisovatele, abych mu nevyrušila múzu a pak jsem otevřela dveře do domu, kde jsem si odložila tašku a mikinu. Z tašky jsem si ještě vyndala oblíbenou knihu, dala jsem si ji po paži a šla si ven na vzduch číst.
"Pěkné počtení!" obrátil se ke mě na vteřinku spisovatel. Podle vzhledu bych ho tipovala tak na dvacet víc ne.
"Díky," špitla jsem jemně a usmála jsem se. "Co píšete?" neudržela jsem svoji zvědavost na uzdě.
"Jen zkouším přilákat múzu, nějak nechce přijít," posmutněl. "Normálně na psacím stroji nepíši, mám svůj notebook, ale dodává mi inspiraci." Vysvětlil, když si všiml mého pohledu na psací stroj. "Co to čtete?" usmál se a mě tím došlo, že je to jako výměna za moji otázku.
"Babiččin květ." Ukázala jsem knihu. "Moje oblíbená kniha od mého oblíbeného spisovatele."
"Mě se moc nelíbí," poznamenal spisovatel potichu a malinko, skoro nerozeznatelně, se usmál. "Myslím si, že se mi víc povedl román Maminčino poupě," vyvalila jsem oči neuvěřením, že skutečně mluvím se svým oblíbeným spisovatelem. Nikdy bych si ani nepomyslela, že bych ho snad někdy mohla potkat. Ale to, že se mu líbí román, který je naprosto nepovedený to mě docela zaráží. Copak nečte něco jako recenze? Poznamenala jsem si otázku v hlavě, abych se ho někdy zeptala.
"Ten moc nemusím," ohrnula jsem nos. "Neměl skoro žádný děj.. nic moc se tam nedělo a tak celkově. Myslím si, že Babiččin květ se Vám povedl nejlépe." Pochválila jsem ho. "Víc takových románů!" povzbudila jsem ho.
"Díky, ale teď vůbec nevím co psát.. nemám múzu." Pokrčil sklesle rameny, "před třemi měsíci jsem se rozešel s přítelkyní a od té doby to se mnou jde z kopce.. doufal jsem, že pomůže troška nostalgie v podobě ťukání do stroje a přiroda, ale zatím nic."
"Zkuste další díl Babiččiného květu," navrhla jsem mu. "Ke konci mi to připadalo takové neukončené a tak nějak jsem čekala nějaké pokračování." Vysvětlila jsem mu.
"Ukaž," začal mi tykat a natáhl se po knize, kterou jsem křečovitě svírala v prstech "to mi vůbec nedošlo.. vlastně už si ani ten děj nepamatuji.." mumlal si sám pro sebe sotva jsem mu rozumněla. "Že já blbec na to nepřišel!" plácl se do hlavy, když nalistoval poslední stránku. Bylo poznat, že si to vůbec neuvědomil. "Můžu si to půjčit?" zeptal se.
"Jasně, jistě.. můžete." Dovolila jsem mu to nervózním tónem. Ještě nikdy jsem nikomu neporadila co dál psát.

---


"Hotovo!" křikl po dni usilovného ťukání do stroje. Věděl, že teď už to musel jen přepsat do notebooku a pak poslat nakladateli. Naklonil se ke mě. "Díky.. moc Ti děkuji." Stále se usmíval.
"Kolik ti.. Vám.., vlastně je?" nevěděla jsem jestli mu tykat nebo vykat.
"Devatenáct." Přiznal a začervenal se. Ještě nikdy jsem se nejenže nesetkala se spisovatelem, dosud jsem se nesetkala ani s oblíbeným spisovatelem a ani se spisovatelem, který je jen o kousek starší než já a už je slavný. Přinejmenším pro mě je slavný. "A klidně mi tykej." Povolil.
"Jerry,.." selhal mi hlas. Nevěděla jsem, jak mu říct, že je tak šíleně sexy a že se mi tak strašně moc líbí od chvíle co jsme se poznali. "Víš jak jsi sexy?" takhle jsem to nechtěla říct. Do háje! Cítím jak červenám.
"Nevím," pokryčil rameny a objal mě kolem ramen.
Pak mě políbil na tvář. Hřála.
Za chvilku se naše rty začaly přibližovat. Chvilku váhaly, ale pak se konečně setkaly a my se začali navzájem líbat. Líbali jsme se neskutečně dlouho a líbali jsme se na lavičce, kde děda - podle babiččiných vyprávění - požádal babičku o ruku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 12:12 | Reagovat

Bože můj. To je NÁDHERNÝ, DOKONALÝ, PERFEKTNÍ, ÚŽASNÝ prostě jsem z toho naprosto NADŠENÁ a šíííleně se mi to líbí!!!!

2 Katie Katie | Web | 21. dubna 2013 v 19:53 | Reagovat

Musím řící, že jsem to trochu očekávala. Ale celkově je to moc pěkně napsané. Moc se mi to líbí. ;-)

3 ღ ღ ღSáraღ ღ ღ ღ ღ ღSáraღ ღ ღ | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 20:38 | Reagovat

Páni, to je nádherný příběh, hrozně moc, ... prostě naprosto perfektní!

4 Terka Terka | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 20:05 | Reagovat

[1]: Děkuji :) i když mě osobně tam pár věcí nesedí..

[2]: Já se přiznám, že jsem až do poslední chvíle, kdy jsem to fakt napsala, neočekávala, že bych dala to jméno knihy Babiččin květ :) ale děkuji :)

[3]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.