Šepot duší

11. prosince 2012 v 18:00 | Terka M. |  Soutěže!
  • Tahle povídka je do soutěže u Lucerny do 8. zadání, na téma ŠEPOT. Budu se snažit těch zadání udělat víc, ale.. povídka bude v ich formě. Je to něco jako fantasy.
  • No nic, přečtěte si ji :)

***
Ležela jsem na trávě vedle drobňoučkého potůčku a pohrávala jsem si se svými krátkými kaštanovými vlasy. Svoje vlasy jsem na sobě milovala ze všeho nejvíc. Byly pro mě takové zranitelné, ale zároveň se dokázaly bránit. Ano, mluvím stále o vlasech. Moje vlasy se dokáží bránit, ale někdy jsou to nejzranitelnější, co mám. Sama nejsem nějak moc zranitelná. Ničeho se nebojím. Kromě něj - toho jež jméno se bojím a nechci již ve svém životě dále vyslovit ani slyšet, toho, kdo mi tak strašně ublížil, toho odporného parchanta Ceauretta Gretta, mého bývalého přítele. Byl to lovec a patrně ještě je. Lovec ztracených duší.
Utekla jsem mu. Utekla jsem mu z jeho vězení v Reaburgu za pomoci ztracených duší a mých vlasů, a právě tehdy jsem odhalila jejich kouzlo a nebezpečí. Musela jsem si je sestříhat, protože po mém útěku z onoho vězení na které nerada vzpomínám, si začaly dělat pomalu co chtějí. Musela jsem je zkrotit.
"Liso," uslyšela jsem krátký šepot, jakoby syčení hada "Lisando de Groovingová," zašeptal mi znovu někdo podivně do ucha, otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl "Potřebujeme tvoji pomoc."
"Kde jsi a kdo jsi?" zeptala jsem se a moje tělo bylo celé roztřesené, kromě vlasů, pochopitelně. Vlasy byly na pozoru, hlídaly.
"Tearinette," rozpomněla jsem si na muže, kterého jsem ve vězení milovala, ale kvůli jeho ženě Véroně jsem ho nemohla mít. Mrzelo mě to, ale zároveň i těšilo. Byla jsem zvyklá dostávat vždy a všechno bez čekání a nikdy jsem si ničeho nevážila. Tea ano. "Stojím za tebou." přiznal a odkryl plášť neviditelnosti, který měl k dispozici každý z nás duší. Takto jsme se chránili před lovcem, aby nás nechytil. Od té doby, co jsem utekla já, začalo utíkat čím dál víc duší a to mě těšilo. Těšilo se, že se konečně vzepřely.
"Co se stalo?" musela jsem se zeptat. O ostatních jsem nic nevěděla, takže jsem se musela zeptat. Prostě musela. Abych jim dokázala pomoct.
"Chytil a zabil Véronu." poklesl hlavou a z oka mu stekla slza "Loví nás hromadně, musíme držet spolu a být opatrní." přiznal a snažil se mě obejmout, ale ucukla jsem.
"Neměli by jsme se spíše rozprchnout po světě?" zeptala jsem se a on mě chytl jemně za ruku "Takhle nás jen tak nechytne." navrhla jsem.
"Já nemůžu," přiznal a hlava mu klesla do mých dlaní "Přišel jsem už o svou ženu, nemůžu přijít i o tebe.. miluji tě, Liso," měla jsem dost práce s tím, abych neomdlela a myslím, že by to bylo i lepší, ale nechtěla jsem být slabá. Ne zrovna teď.
"To nejde," vyhrkly mi z očí slzy "Dvě duše spolu vysílají dvojitý signál." řekla jsme pravdivě a on opatrně kývnul hlavou. Malinko se usmál. Nechápala jsem to.
"Už k nim nepatřím, náš nejvyšší mě vyřadil," nepochopila jsem proč byl neviditelný "Zneviditelnil mě nejvyšší, abych letěl za tebou a chránil tě. Ví, že lidská moc je silnější proti kouzlům a láska nás ochrání."
"To jsi řekl krásně," objala jsem ho pak a on mě chytl do náručí.
Políbil mě. Dlouho mě líbal.

XXX


A pak jsem se probudila v chladné cele. Na nohy mi táhla zima.
Do dveří pak vstoupil Ceaurett a obemkl mě řetězy. Pak mě přes celou chodbu vlekl všem duším na očích jen ve spodním prádle, ale toto mě doopravdy trápilo nejméně. Cea si pískal do rytmu.
Byla jsem pochudlá. Měla jsem modřiny a opuchliny na celém těle. Byla ze mě jen kostra. Přála jsem si, ať už to skončí, protože to bylo jen utrpení, ale jen tak snadno to nešlo.
"Klekni," přikázal mi, když jsme došli do zakrvavené cely a já poslechla. Nemělo cenu se s ním přít, vždy dosáhl svého a já už jsem byla tak zesláblá, že už jsem ani nemohla neposlechnout. Měla jsem strach, co ho napadne za mučení dneska. Přišel ke mně a podíval se mi hluboko do očí, aby viděl ten strach. Už jsem ho ani nedokázala skrývat. Viděl moji slabost. Pak mi jednu vrazil. Takhle to vždycky začínalo - můj den utrpení. Bavilo ho to, smál se, když jsem téměř po sté upadla na zem. Nadával mi. "Jsi slabá," odfrkl si.
"Možná jo, ale pořád mám duši, to ty nikdy mít nebudeš," vykřikla jsem, pičemž jsem ho ještě vydráždila a on mi vrazil znovu. Hlava se mi otočila a já vyplivla zub. Bolelo to.
"Už mě štveš," odplivl si kousek vedle mně "Jsi slabá," řekl opět a obrátil se k vyvýšenému stolku, kde ležel menší revolver, zvedl ho. Věděla jsem, co bude následovat, už to udělal několikrát s mnoha mými bratry a sestrami.
Pak konečně vystřelil, aby mě zbavil mého utrpení, ale zároveň aby mě slyšel a viděl umírat. Slyšela jsem, že byl přímo posedlý smrtí a věřila jsem tomu. Dívala jsem se mu hluboko do očí, dívala jsem se 'psíma očima', aby toho litoval, aby měl špatné svědomí. Pak jsem oči zavřela a v posledních okamžicích před smrtí jsem si představila polibek s Tearinettem, usmívala jsem se.
Slyšela jsem šepot duší, slyšela jsem jejich zpěv. Pohřební chór mně vyprovázel do nebes k mé milované rodině. Bylo krásné je poslouchat, ale všechno krásné musí jednou skončit a pak se moje oči už nikdy neotevřely.


"V okamžicích, kdy vám hrozí smrt je důležité se usmívat, protože úsměv dokáže zázraky a svede dohromady milion duší."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Auore. Auore. | Web | 11. prosince 2012 v 19:52 | Reagovat

Píšeš moc hezky a poutavě, stylistiku máš také strašně hezkou. Možná bych pár slov ve větách vyměnila za jiné, ale to už záleží na autorovi a na tom, jak to všechno myslí. Teď jsou hodně v "módě" dílka, ve kterých je hlavní hrdinka týrána (dejme tomu) a znemožňována. Nevím proč, ale je to líbivé.

Jsem ráda, že jsem našla někoho podobného, jako jsi ty a tvůj komentář u mě mně hrozně potěšil.:) Já to měla úplně stejně jako ty, takže prostě nějak musím začít. A toto je ono, toto je ten slavný den! Dnes to všechno začne. Snad.:) A nebo až zítra. [:tired:]

2 Terka Terka | E-mail | Web | 11. prosince 2012 v 20:02 | Reagovat

[1]: Já jsem tam chtěla nejvíc ukázat spíše ten šepot těch duší, ne že bych ji chtěla týrat a tak.. a děkuji za pochvalu :-)

3 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 11. prosince 2012 v 20:41 | Reagovat

Za začátku se mi to tak nějak divně líbilo a čekal jsem co bude dál, ale ten konec je velmi smutný, i když úlevný. krásná povídka.

4 Lucerna Lucerna | Web | 11. prosince 2012 v 21:40 | Reagovat

Mrazive :-). Je to super poviedka. Ten rychly vzrat som necakala :-D

5 Kate Kate | Web | 12. prosince 2012 v 17:51 | Reagovat

To je krááásnýý =) Ten konce je krásný i přes to že nedopadnul dobře. =) Moc se mi to líbilo. ;-)

6 PS. Anddy PS. Anddy | Web | 19. prosince 2012 v 17:00 | Reagovat

Moc hezké ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.