V objetí lásky - 1. kapitola (1/2)

12. listopadu 2012 v 15:58 | Terka M. |  V objetí lásky
  • U tohohle příběhu budou patrně všechny kapitoly rozdělené na dvě části, protože samy o sobě by byly strašně dlouhé a nechtělo by se vám to ani číst a navíc - alespoň mám dost času přepsat do PC ostatní kapitoly :)
  • Báru přednastavím (raději ji přednastavím) na zítra, tak se můžete těšit ;)
  • Dneska asi toho nemám moc, co říct a tak se pusťte do čtení!

***


Kolem půlnoci jsem se se spánkem zamlženýma očima zvedla z křesla, zhasla jsem televizi, popadla jsem mobil a šla jsem do ložnice, kde jsem si lehce otevřela okno, abych tu měla čerstvý vzduch. Pak jsem si rozsvítila lampičku, která se nacházela na nočním stolku u mé postele, automaticky jsem pro knihu, kterou jsem četla sáhla do šuplíku a místo knížky jsem nahmatala malou krabičku. Protřela jsem si oči a spatřila jsem krabičku oblečenou v sytě červené barvě s malým lístečkem na kraji, kde stálo: 'Pro tebe, Mary'. Byla jsem na to šíleně zvědavá, ale taky unavená a tak jsem to nechala na ráno a knížku jsem založila opět zpátky do šuplíku. Dneska byl těžký den, pomyslela jsem si, když jsem pomalu zavírala oči.

XXX

Ráno jsem se celá propocená probudila s hlavou plnou myšlenek o Leonardovi. V noci se mi o něm zdál šílený a zároveň děsivý sen: Byli jsme spolu na nočním hřbitově, už ten začátek zní hloupě a divně, ale sen jsem nemohla nijak ovlivnit, měli jsme tam spolu piknik a ve chvíli, kdy to bylo nejlepší a kdy jsem se ani trochu nebála, začaly bít zvony a já se začala potit strachem. U mě totiž bití zvonů vždycky znamenalo smůlu. Většinou znamenalo, že někdo z mých blízkých zemře a naposledy to bylo u babičky, které zemřela hned ten den, co se mi to zdálo. Prakticky jsme ji svým snem zabila a nikdy si to neodpustím a jen se hrozím toho, co se stane dneska.
Po chvilce přemýšlení jsem si sedla na postel a sáhla po červené sametové krabičce. Moje zvědavost každým okamžikem strachu ji otevřít sílila a nakonec jsem se ji teda rozhodla otevřít. Pak moje oči užasly a mě spadla pusa překvapením. Uvnitř se třpytil zlatý prsten s osmikarátovým diamantem. Nemohla jsem uvěřit, že je pro mne. "Dělá si ze mě srandu?" zeptala jsem se nahlas sama sebe a nemohla jsem ještě stále uvěřit, že to skutečně není sen. Krabičku jsem obrátila a tam se malým písmem krčilo něco napsaného. Nedokázala jsem to přečíst a proto jsem ze šuplíku vyndala lupu a přiložila ji k písmu v domnění, že se dozvím, co to má znamenat. 'Tenhle prsten máš na večer. Vezmi si ho, budu rád.. Leo' můj obličej se najednou rozzářil štěstím a mě došlo, že i já bych mu něco měla na oplátku dát, ale prozatím jsem to nějak složitě nepromýšlela šla si do kuchyně udělat snídani, protože jsem měla příšerný hlad.
Jakmile byla snídaně hotová, usedla jsem k jídelnímu stolu a celá hladová jsem se zakousla do celozrnného chleba se sýrem. Byla to sice nic moc snídaně, ale držela jsem dietu a snažila se, se hlídat zvlášť dneska. Nechtěla jsem se ani nějak moc přecpat.
Obvykle jsem na snídani snědla až šest klasických chlebů, buď Střelný, Ratibořský nebo třeba i Hrozenkovský, ke kterému jsem se ale moc často nedostávala. Jedla jsem několikrát denně, vždycky po dvou hodinách jsem si zobla něco malého a zároveň zdravého a fungovalo to, za měsíc a půl jsem zhubla asi deset kilo.
Když jsem dokousala poslední sousto, které jsem měla v puse, tak mi začala na lince drnčet pevná linka, kterou jsem si zřídila pro zvláštní a nouzové případy. Prostě, když se dělo něco vážného, tak mi okamžitě dotyční volali. Většinou mi na něj volala mamčina služebná a ani tentokrát jsem se v odhadu nemýlila…
"Dobré ráno, slečno," pozdravila mě služebná smutným tónem a já už si představovala nejhorší "S lítostí a strachem o Vaši matku, Vám musím oznámit hroznou zprávu," řekla a mne tím příšerně zmátla "Vaše matka utrpěla dneska v noci těžkou mozkovou mrtvici, měla štěstí, že jsem ji našla a přivolala záchranku. Nyní, podle mých informací leží na JIPce." prudce jsem vydechla. Ulevilo se mi, že to přežila.
"Co s ní bude dál?" zeptala jsem se okamžitě.
"Nějakou dobu bude podle doktorů odkázána na svoje okolí, bude chvíli trvat, než se úplně vzpamatuje, ale pokud se bude snažit, bude v pořádku. A mám ještě jeden problém.. o Vaši matku se momentálně nemůžu starat, jsem těhotná a starat se o člověka postiženého mrtvicí je podle doktorů stresující." odpověděla a já už tušila, že jako jedináček se o ni musím postarat sama "Ale ze začátku Vám klidně pomůžu." usmála se do telefonu chápavě.
"Díky, jste milá," řekla jsem stejně mile jako ona, nemohla jsem se na ni dlouho zlobit. Musela jsem jí odpustit i když jsem neměla co jí odpouštět, protože ona vždy po dítěti toužila, ale ještě žádné neměla "Doufám, že se nemusím stěhovat já..?" napadlo mě okamžitě. Nechtěla jsem do žádné luxusní vily v které matka bydlela, měla jsem ráda ten svůj kamrlík, protože jsme tři hodiny nemusela hledat koupelnu, abych mohla vykonat potřebu. Abych řekla pravdu, neměla jsem tušení jak se v tom domě vyzná mamka.
"Jak chcete, to nechám na Vás," odpověděla vcelku rozumně a s úsměvem.
"Díky, zatím nashledanou," rozloučila jsem se s ní.
"Není zač, taky nashledanou!" odpověděla na oplátku.

XXX

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Život vs. Smrt

Život
Smrt

Komentáře

1 Katie Katie | Web | 12. listopadu 2012 v 19:02 | Reagovat

Pěkné =)

2 Sára SB Sára SB | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 17:58 | Reagovat

Krásný příběh, začátek, říkala jsem si, že by to byla divná žádost o ruku a pak si mě vyděsila s tou matkou, chudák.
Těším se na pokračování.

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 20:20 | Reagovat

Já jsem čekala, že se něco stane s tím přítelem.
Jinak kapitola byla skvělá, ale zdálo se mi, že jak jí volala ta služebná, jak jí řekal o té mrtvici a že čeká dítě tak to na mě působilo divně. (Já vím, já jsem ta poslední, která mác o kritizovat) Ale jinak to bylo skvělý.
Jestli můžu ještě něco říct, tak tohle ti jde mnohem lépe než tvé horory. Vážně by jsi jednou měla vydat knížku.

4 Terka Terka | E-mail | Web | 14. listopadu 2012 v 10:25 | Reagovat

[3]: Abych řekla pravdu, tak tenhle díl mi tam taky nějak nesedí, ale musela jsem tam dát nějakou zápletku, protože nikdo jistě nemá perfektní život a může si dovolit jít na své vysněné místo a pro vysněného a milovaného partnera bez nějakých komplikací.. nejdřív musí vyzkoušet, co je to život (já vím, mám co mluvit když to ani nevím..)

5 Terka Terka | E-mail | Web | 14. listopadu 2012 v 17:53 | Reagovat

* A pak abych dodala k předchozímu komentáři: Kdybych nechala zabít či poslat do nemocnice toho Leonarda, už by to nebyla romantika, ale horor :-) teda pro ni horor.

6 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 17. listopadu 2012 v 9:43 | Reagovat

[4]: Já o tom sice taky moc nevím, ale dokonalý život podle mě existuje jen ve filmu. No jasně, ale kdyby se mu něco stalo, ona by se o něj pečovala, tak by to v jistém smyslu byla romantika. Ale je pravda, že ne v tom smyslu v jakém má tento příběh být.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.