Smrt v jezeře - 6. část

26. června 2012 v 13:34 | Terka M. |  Smrt v jezeře
  • Trochu jsem lhala když jsem říkala, že se to už blíží ke konci, ale jen jsem jsem to trochu prodloužila. Snad se vám tento díl bude líbit.:)
  • Pusťte se do čtení!

Melanie věděla, že pokud bude na rodiče v dobrém vzpomínat, nikdy na ně nezapomene. Hned co uviděla ležet svoji matku na tom oschnutém trávníku s proříznutým hrdlem, začalo se jí v hlavě objevovat spousty vzpomínek. Zpanikařila tenkrát, ale věděla, že nesmí, věděla hodně věcí a mezi ně patřila i záchrana milované osoby. Chtěla vědět jestli může mamince ještě nějak pomoct a tak tedy zavolala sanitku a policii. Když se dozvěděla, že je skutečně po smrti, měla vztek a zároveň byla smutná. Chtěla se tomu vrahovi pomstít i kdyby to byl její otec. Nevěděla, že se to takhle zkazí a otce najdou taky mrtvého. Ať už to bylo jak chtělo, byla si jistá, že je na řadě právě ona. Celá její rodina byla zavražděna. Teď jsem na řadě já, Honilo se jí hlavou pořád dokola.
Loďka doplula co nejblíže ke břehu a Mel, jakmile to postřehla, vyhodila tělo ven a pak vyskočila co nejrychleji ona. Loďka už se zase od břehu oddalovala a tak neměla moc času, musela vyskočit i kdyby se namočila do vody, které se tak strašně bála. Sice závodně plavala, ale nesnášela jezera, moře, řeky ani přehrady. Když jí bylo deset, málem se utopila v moři kde byla s rodinou na dovolené. Byla tam tenkrát ona, mamka, taťka, děda a babička. Lidi, které měla ráda a do patnácti, kdy se jejich počet zmenšil jen na mamku a babičku, je i respektovala. Kdyby si tehdy babička nešla zaplavat, utopila by se. Tomu věřila.
Nenáviděla otevřenou či jinak větší vodu kde neměla jistotu, že by ji zachránili. Nejraději chodila na bazén, kde ji mamka po tom zážitku přihlásila jak dostala nakázáno od psycholožky, která jí doporučila, že aby fobii překonala, musí s ní chodit do kontaktu co nejvíce. Nejdříve nechtěla, ale po první lekci kdy se jí to začalo líbit a začalo jí to i jít, ji tam mamka přihlašovala každý rok a ona tam nepřestala chodit ani teď.
Vzala tělo z vody a dotáhla ho na břeh, kde šáhla do kapsy pro mobil "Sakra, já ztratila mobil!" Zaklela a otočila se k utonulému tělu. Všimla si na zemi malého bílého papírku a propisovačky a začala psát dopis policii nebo tomu, kdo tělo objeví.
Tělo leželo uprostřed jezera na hladině odkud jsem ho vyndala sem na břeh. Chtěla jsem zavolat na policii, ale zapomněla jsem mobil. Neznám identitu utonulého, nikdy jsem ho neviděla, ale mám pocit, že by mohl mít co dočinění s vraždou mých rodičů.
M. G.
Melanie dopis napsala krasopisem, který se ve škole učili a který by snad nikdy nezapomněla, protože se jí její písmo líbilo.Všichni kolem na něj byli zvyklí a navíc bylo i čitelné. Podepsala se monogramem M. G., který měla ve vesnici pouze ona, tedy pokud se nikdo takový nepřistěhoval. Každopádně bylo na první pohled zřejmé, už podle textu dopisu, kdo to psal.
XXX
Melanie, už dost vyděšená z dnešního dne, se vydala ke své červené Toyotě Aygo koupené od sousedky, která si kupovala zelené Porsche. Měla ji zaparkovanou poblíž zastávky autobusu, který tam každou chvíli projížděl a jak si všimla, ani teď se nezpozdil.
Podívala se okýnkem dovnitř auta, ale nezhlédla žádný pohyb. Divila se, protože pokaždé když psa zavřela v autě, tak kňučel celou dobu co byla pryč a kolem bývalo spousty lidí, kteří ji pomlouvali v tom, jak mohla psa nechat v autě, kde bývá hodně velké horko. "V klidu, zapnula jsem mu klimatizaci." Pokaždé se takto ošila, aby nerýpali a nechali ji žít. Už tak měla dost starostí. Teď neviděla nikoho venku a ani v autě. Nechápala kde je, ale tušila, že se tu děje něco divného.
Otevřela auto a usedla za volant.
Zapnula si rádio. Divné, teď už funguje Pomyslela si a jen vrtěla hlavou Celý tento den je nějaký divný.
Zařadila a vydala se na cestu k domovu. Musela mluvit s nějakým policistou. Nejlépe s Johnem, který ji jako jediný nejvíce rozuměl a věděl, co teď prožívá. Svěřil se jí, že před třemi lety oplakal milovanou přítelkyni a tak se ze svého rodného města, Oklahomy, musel přestěhovat a nejlépe do nějakého zapadlého koutu zeměkoule - do České republiky.
XXX
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám mé příběhy?

Ano
Ne
Ujdou

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 26. června 2012 v 14:53 | Reagovat

Malinko se ztrácím =D Ale já se zase najdu =D Těším se na další díl

2 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 26. června 2012 v 20:52 | Reagovat

Tahle kapitola mě přijde trochu nudnější než ostatní, ale stejně se těším na další. A to, že jsi to prodloužila vůbec nevadí, ba naopak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.