Stěrače stírají, světla nesvítí

6. února 2012 v 17:12 | Terka M. |  Týdenní témata
  • Určitě každý znáte tuhle hlášku z Vrchní prchni v jiném podání.. Ale k TT se to hodilo takto, takže to bychom měli na vysvětlenou :) a k tomuto tématu týdne pro vás mám jednu krátkou povídku a já doufám, že se vám bude líbit :)

---


Zima.. zima. Byla zima. Třásla jsem se a rychlým krokem se plížila domů, když v tom něco zašramotilo.. za chvíli zase a pak blik! Zhaslo světlo! Já stála uprostřed města v té nejtemnější čtvrti jako tvrdé y. Nevěděla jsem kam jít, co dělat. Mělajsem chorobný strach ze tmy a pomalu jsem začínala panikařit.. nikde nikdo. Rychle jsem vyštrachala mobil, když jsem si všimla, že není signál! Několikrát jsem zkoušela volat i hasiče, sanitku nebo policajty. Nic. Nikde nic. Nikdo to nebral z čehož jsem usoudila, že to vypadlo všude a tahle čtvrť je jen jedna z mnoha.
Zaslechla jsem nějaké skřeky, jako kdyby kolem mě procházel nějaký opilec.. bylo to slyšet stále víc, stále víc se někdo blížil ke mě. Nevěděla jsem co dělat. Zkusila jsem si posvítit displejem mobilu před sebe, ale sotva jsem zahlédla obrys svojí ruky. Kéž bych měla ten svůj starý mobil s baterkou vzadu, pomyslela jsem si a tiše jsme zaklela za to, že jsem ho nedávno vyhodila.
Ucítila jsem za krkem čísi pach.. pach z pusy. V tu chvíli mě někdo chytl za krk pod bradou a já se mohla sotva nadechnout. Nemohla jsem dýchat. Pak mě něco napadlo a já hryzla s nechutenstvím toho bídáka do ruky a pádila pryč.. utíkala jsem nevědíce kam. Stále rychleji. Vydala jsem ze sebe nejvíc sil a už jsem byla z dosahu. Nevšímala jsem si tmy kolem sebe a utíkala do dáli, kde jsem viděla slabý záblesk světla. Utíkala jsem přímo za nosem a jenom ušima jsem slyšela, co se děje za mnou. Chlap zaburácel. Zařval bolestí. Mě to ale nevyděsilo, poznala jsem, že už jsem od něj dost daleko na to, aby mě to mohlo vyděsit, ale utíkat jsem nepřestala.
Když jsme vyběhla druhou stranou z parku, uvědomila jsem si, že z téhle strany je to domů delší vzdálenost, ale byla jsem ráda, že jsem to přežila, takže jsem si řekla, že pár kroků navíc mi jenom prospěje. Začala jsem pak znovu přivykávat na světlo a ve chvíli, kdy jsem dorazila domů jsem měla pocit, že jsem se znovu narodila a já musela oba mé rodiče láskyplně obejmout, abych jim dokázala, že je mám opravdu ráda a taky abych se přestala třást, což se mi nakonec povedlo. "Děje se něco?" rodiče z toho byli celí vyjevení, ale poznala jsem na nich, že jsou opravdu moc rádi, že je mám ráda a že jsem jim odpustila naši dnešní hádku kvůli které jsem se vydala ven.
"Ne, už nic." Ujistila jsem je. Nechtěla jsem je tím zatěžovat. "Jen jsem hrozně ráda, že žiju." Usmála jsem se z celého srdce nejdříve na matku a pak až na otce.




 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hovniválka Hovniválka | Web | 6. února 2012 v 17:17 | Reagovat

Otřesný blog zakopej se do hrobu! Píšu líp!!

2 Ebolin Ebolin | Web | 6. února 2012 v 17:17 | Reagovat

Ano, tu nezapomenutelnou hlášku z Vrchní Prchni znám až moc dobře :D

Povídka se ti moc povedla, vážně máš nějaký talent ;) :)

Článek hodnotím pěti hvězdičkami :)

3 Ebolin Ebolin | Web | 6. února 2012 v 17:17 | Reagovat

[1]: HOVNO!

4 Terka Terka | Web | 6. února 2012 v 17:35 | Reagovat

[2]: Děkuji.;)

[1]: A ty si nezvyšuj návštěvnost sprostými komentáři!

5 Sára Sára | E-mail | Web | 6. února 2012 v 18:27 | Reagovat

hezké :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.